STEELHEART - Through Worlds Of Stardust

60%

Americká hair-metalová kometa počátku devadesátých let, STEELHEART, už hodně dlouho nepatří mezi časté dobyvatele světových pódií a už vůbec ne mezi přehnaně aktivní kapely, vždyť tři alba natočená právě v devadesátých letech byla v novém století doplněna pouze čtvrtou deskou „Good 2Be Alive“ z roku 2008 a právě letošní novinkou „Though Worlds Of Stardust“. Osobně jsem nikdy nepatřil k jejich fanouškům nebo sledovačům, netuším co muzikanti činili v dlouhých prodlevách v dobách nečinnosti, ale vím, že zejména první dvě alba „Steelheart“ (1990) a „Tangled In Reins“ (1992) se ve své době za Atlantikem těšila docela dobré pozornosti.

Jakkoliv soubor považuji za band, který vždy skládal své sladkobolné písně zejména pro ženy a dívky, jedno se kapele nedalo upřít – kromě obstojné muzikantské výbavy, která v oněch dávných časech byla zkrátka nutností a nešlo ji zafabulovat, platil vždy jejich frontman Miljenko Matijevič za opravdu vynikající zpěváka se silným charakteristicky vznosným ječákem. Pravda, se skladatelským vkladem to už u nich bylo slabší, kapela rozhodně nikdy nepatřila k stěžejním pilířům scény a to mohl být její lídr sebevýraznější. Chorvatský emigrant vlastně byl vždy poznávacím znamením souboru a na jeho práci vlastně stál i počáteční úspěch zkraje devadesátek. Dnes je už dávno Matijevič posledním z původních členů STEELHEART a je ve své kapele obklopen zcela novými spoluhráči, kteří se k němu připojili až v průběhu poslední dekády.

Když tak poslouchám novinku, mám z ní zpočátku docela dobrý pocit, kapela totiž nepopírá nic ze své dávné melody-rockové minulosti a vykazuje se perfektní instrumentací, frackovským zanícením a jak jinak, opět vynikajícím hlasem Matijeviče. Ten se v prvních čtyřech, dost možná nejlepších skladbách alba dokonale vyřádí, neb jde o důraznější a hřmotnější vály v hymnickém duchu, přesně takové, jaké člověk sledující zaoceánskou hair-metalovou scénu z L.A. vždy vítal. Když prostřednictvím úvodních dvou válů „Stream Line Savings“ a „My Dirty Girl“ (tady by mu feministky asi negratulovaly) vřeštící macho najede na svou obvyklou notičku, jsem docela spokojen, vrchol však přijde v podobě následných dvou, valivě hutných čísel „Come Inside“ a „My Word“ koketujících s prvky hardrocku ovlivněného grungem. Jenže pak se přihodí něco, přes co se prostě nedokážu nějakým způsobem přenést a zachovat desce vysoké hodnocení.

Od páté skladby už jsou na albu více méně balady a veškerý adrenalin a energie rázem odplouvá kamsi do oblasti přežitých zbytečností. Netvrdím, že se některé z pomalejších kusů nepovedly, je dost pravděpodobné, že by si tam každý nějaký svůj klenot našel, ale já zkrátka v roce 2017 odmítám trčet v křesle při poslechu podobně přežité formy rockové hudby a soustředěně poslouchat klenuté balady. Pochopím dvě, ale proč jich poslouchat šest v řadě, že jo? Koho sakra dneska ještě něco podobného zajímá? Z dramaturgického hlediska a rovněž ze stylového pohledu na těžiště tvorby STEELHEART prostě tuhle kapelu nemůžu považovat za něco extra, jakkoliv platí vše, co jsem výše zmínil, že deska má pár skvělých dynamických hymen, skvělý zvuk, obstojnou instrumentaci a hlavně nenapodobitelný a emočně rezonující Matijevičův hlas, čerpající z odkazu bájného Zepelína Roberta Planta. 

02.11.2017	Diskuse (2)	Stray janpibal@crazydiamond.cz