STEVEN SEAGAL - Přežitá ikona akčního žánru 1/2

„Akce!“ Kaskadéři se rozestoupí a v přesně nacvičených krocích zaútočí na hlavní hvězdu. Ta jako obvykle nikoho nešetří a se svými kolegy vymetá podlahu. Cukrové sklo praská, speciálně navržený nábytek se pod vahou těl bortí a náš bijec kroutí končetiny svých oponentů do bolestivých poloh. Poslední protivník obdrží zničující chvat a zpoza kamery zazní notoricky známé zvolání: „Stop!“ Kaskadéři se pomalu zvedají, ale jeden zůstává sedět na zemi a stěžuje si na bolest v koleni. Steven Seagal nahodí kyselý úšklebek a spustí: „Ty sráči, koukej se zvedat. Za co vás všechny platím? Jste totální nuly!“ Namachrovanec si ještě odplivne a vydá se do svého karavanu. Po tak náročné scéně přijde kapka něčeho ostřejšího a masáž krku určitě vhod.

Slavné časy kopů a tvrdých háků

Popisovat životní příběh jedné z nejkontroverznějších ikon akčního žánru, a vůbec filmu jako takového, připomíná otevření zapečetěné Pandořiny skříňky, napěchované až po okraj směsí bizarních historek a neuvěřitelných fám. Nutno podotknout, že jde o příběh nesmírně zajímavý, mnohdy šokující a navíc před nás tahle story staví i jedno zásadní zjištění. „Dno“ je totiž termín značně relativní. Pod jeho povrchem je ve skutečnosti další umně skrytá propast, a tam dole v úplných hlubinách se rozprostírá obrovské jezero plné čpící moči a smrdutých exkrementů. Možnost zaplavat si v tomto jezeře náleží jen dobrým hledačům a hlavní postava tohoto článku jednoznačně patří mezi ty nejlepší hledače na světě. Steven Seagal je dnes obecně (a po právu) považován za vyhaslou hvězdu. Nýmanda s mesiášským komplexem, obhroublého burana, násilníka a korunovaného vola.

Existovala ovšem doba, kdy tento chlapík točil solidní akčňáky a vyslovení jeho jména nespouštělo u veřejnosti automatické salvy smíchu. Seagal má na kontě takových šest slušných filmů a jeden z nich se dá dokonce označit za výborný. No, a když to vezmeme hezky z druhé strany, tak tu máme dalších zhruba čtyřicet dokonale sračkoidních braků. Velmi výživné je v tomto ohledu období od roku 2000 až do současnosti. Přiznám se, že valnou většinu filmů, které do nás „Pan Aikido“ neúnavně pumpuje posledních dvacet let, neznám, a ani o tu čest nestojím. Pro potřeby článku jsem však neohroženě sesbíral zbytky odvahy, řádně se obrnil a pár aktuálních kousků si pustil. Bolest to přátelé byla takřka fyzická a následky si s sebou ponesu po zbytek života.

Tajemství úspěchu raných segalovek je přitom celkem prosté. Ty filmy dokázaly zkrátka zaplnit díru na trhu. Stačí se důkladně podívat na mapu americké kinematografie osmdesátých let a hned si uvědomíme několik podstatných faktů. Asijské bojové filmy se za oceán dostávaly velmi pomalu a zajímala se o ně pouhá hrstka nadšených fajnšmekrů. Kinům, či spíše videopůjčovnám dominovaly fláky jako „Karate Kid“ (1984), „Karate tiger 1: Neustupuj, nevzdávej se“ (1986) a o trochu později třeba „Krvavý sport“ (1988). Tyto filmy prezentovaly především notoricky známé bojové styly. Tedy karate a taekwondo, občas okořeněné trochou kung-fu. Bojovky v osmdesátkách opravdu táhly a jedním z jejich nejvýznamnějších představitelů byl samozřejmě i Chuck Norris. Hrdý občan trestající svými kopy všechny nepřátelé Ameriky. Avšak i nezničitelný Chuck se po nějaké době začal lidem zajídat, nehledě na sestupnou kvalitu jeho filmů.

Steven Seagal se na scéně zjevil jako duch, o kterém nikdy nikdo neslyšel. Jeho tvář byla neokoukaná, neměl na sobě padesát kilo svalové hmoty a přišel s velmi exotickým bojovým stylem. Ženám imponoval jeho smysl pro spravedlnost a chlapi se daleko více ztotožňovali s efektivním uměním, které ve filmech prezentoval. To víte, naučit se van Dammův rozštěp nebo Norrisův kop z otočky a pak s tím machrovat v hospodě před kámoši, to nebylo jen tak. Ovšem aikido mohl s trochou fantazie provozovat kdokoliv. Malý, velký, tlustý, hubený. Každý mohl teoreticky využít kinetickou energii nepřítele a mrštit s ním o zeď. Bylo to neotřelé, vizuálně přitažlivé a maximálně účinné. Seagal svůj původ dlouho skrýval pod rouškou tajemství a později si minulost přibarvoval smyšlenými historkami. Logicky se tak rodily nejrůznější otázky. Kdo je ten chlap, odkud pochází a kde se naučil tak stylově lámat kosti? Byl to geniální tah. Mix tajemna a působivé prezentace neotřelých schopností.

Steven Seagal je dodnes fenomén, a to v tom nejlepším i nejhorším slova smyslu. Jeho kariérní cesta připomíná tobogan plný zákrut a prudkého klesání. Je plně zodpovědný za svůj raketový vzestup a stejně tak si může i za tvrdý pád. Pokusím se vám představit portrét osobitého muže, jehož pohltilo vlastní ego. Muže, který minimálně jednou vstoupil do života každého diváka a zanechal v něm stopu. Připravte se na pořádnou dávku informací, nad nimiž budete často jen nevěřícně kroutit hlavou. Úvodník zakončím větou vytrženou ze zhruba dva roky starého rozhovoru, v němž se Steven ohlédl za svou minulostí. Krásně vás to připraví na věci následující a navodí tu správnou atmosféru. Teď už tedy předávám slovo samotnému mistrovi: „Doufám, že se na mě bude jednou vzpomínat především jako na velkého umělce, a ne jako na pouhý sexsymbol.“

Z otloukánka bojovníkem

10. dubna 1952. To je to výjimečné datum, kdy na svět poprvé vykoukl Steven Seagal. Jeho rodištěm se stal Michigan, přesněji město Lansing. Matka Patricia Seagal pracovala ve zdravotnictví a otec Samuel Steven Seagal byl učitelem matematiky. Zajímavá je směs krve, jež Stevenovi koluje v žilách. Jeho matka byla holandského, anglického a německého původu. Otec byl zase synem ruských Židů, kteří se za velkou louži přistěhovali počátkem 20. století. Steven má v sobě údajně i indiánské a mongolské geny (což by dost vysvětlovalo). Ale teď vážně. Malý Steven trpěl astmatem a byl to takový slabý neduživý chlapec. Jen výška mu nikdy nescházela. Mohlo mu být šest, sedm let, když došlo v jeho životě k zásadnímu prozření.

Tatík ho tehdy vzal na basketbalový nebo snad fotbalový zápas. Na tom nesejde. Důležité je, že před samotným zápasem vystoupili na hřišti mistři bojových umění a svým nabušeným programem chlapce doslova uhranuli. Ta elegance pohybu, soustředění v kombinaci s tvrdostí. Jednoduše pastva pro oči. Krátce nato se rodina přestěhovala do Fullertonu v Kalifornii. Zde Steven absolvoval základní školu a začal rovněž navštěvovat místní školu bojových umění, tedy dojo. Zpočátku si vrstevníci utahovali z jeho výšky a stával se terčem drobné šikany, což se velmi rychle změnilo v momentě, kdy Steven nasbíral určité bojové zkušenosti. Ke karate se později přidalo i aikido a z mladého chlapce se začal stávat opravdový bojovník.

Na střední škole Fullerton College se Steven prezentoval spíše jako tichý teenager. V osobním volnu trávil čas u otce v garáži a oddával se poslechu tvrdé rockové hudby. Věřte tomu nebo ne, ale mladý Seagal nepohrdl skupinami jako THE ROLLING STONES nebo DEEP PURPLE. Pak to znenadání přišlo! Dle legendy potkal mladík na ulici starého Japonce a ten v něm okamžitě zpozoroval obrovský potenciál. Stařec mu řekl, že pokud to s aikidem myslí opravdu vážně, musí se neprodleně odstěhovat do Japonska a učit od těch nejlepších. A víte co Steven Seagal udělal? Prásknul do bot a na začátku sedmdesátých let skutečně opustil USA. Ještě mu nebylo ani osmnáct let, když jeho japonská éra začala.

Obr mezi trpaslíky

Seagal Japoncům skutečně připadal tak trochu jako exot. Vysoký bílý chlap, co ovládá aikido. Jeho houževnatost však byla obdivuhodná. Steven navštívil nejedno dojo a brzy si začínal získávat respekt i uznání od zkušených mistrů. Mezi lety 1973–1974 získává v aikidu svůj černý pás, neboli první Dan. Kromě aikida se intenzivně věnuje i karate, judu a kendu. Někdy v té době potkává i svou budoucí manželku Miyako Fujitani, s níž později založí rodinu. Steven Seagal rád zdůrazňuje, že byl prvním bělochem, který v Japonsku otevřel své vlastní dojo. No, je a není to pravda. Otec Miyako vlastnil v Osace několik škol, jednu z nich Steven jednoduše vyženil a následně v ní i vyučoval aikido. Dojo mu vlastně spadlo do klína samo. Nicméně chápu, že verze Stevena má větší grády a lépe se poslouchá.

Seagal stráví v Japonsku nějakých třináct let a sbírá jeden pás za druhým. Ve východní Asii se ale nezdržuje permanentně a často se vrací do Spojených států. Okolo roku 1976 otevírá v Novém Mexiku se svým studentem první dojo. Střídavě pendluje mezi Amerikou a Japonskem a v roce 1983 se natrvalo vrací do rodné domoviny. Ženu a své dvě děti tak de facto opouští. Seagal ví, že pokud se chce dostat na další vývojovou větev, musí jít rovnou ke zdroji. Cestuje tedy do Hollywoodu a zde otevírá další školu aikida. Nevede se mu vůbec zle a dojo solidně vynáší. Kliku si u něj podávají vlivní businessmani i starší herecké hvězdy stříbrného plátna. Inu, v osmdesátých letech se to na Sunset Stripu hemžilo podivnými muži v dámských šatech s bujnými háry na hlavě. Vystrašeným pracháčům tak pár obraných chvatů patrně přišlo vhod.

Seagal se přes získané známosti čas od času dostal i k filmu. Jeho herecký debut byl sice ještě hudbou budoucnosti, ale příležitostně si vzal do parády nějakého herce a naučil ho několik efektních triků, které před kamerou vypadaly cool. Tímto způsobem se seznámil i se sirem Seanem Connerym. Hrdý Skot zrovna natáčel celkem průměrnou bondovku „Nikdy neříkej nikdy“ (1983) a Seagal se k filmu přichomýtl jako poradce pro bojové scény. Connery se cítil být fit a chtěl se naučit pár nových chvatů. Seagal se však své úlohy zhostil s takovým zápalem, až herci během tréninku zlomil zápěstí. Jenže Connery byl vždy drsňák jako kráva a bolest v zápěstí přešel obyčejným máchnutím ruky. K odhalení již zhojené zlomeniny došlo teprve v roce 1995 během preventivní lékařské prohlídky. Nicméně ve druhé polovině osmdesátých let docházel na tréninkové lekce aikida i jistý Michael Ovitz. Zásadní zlom v životě Stevena Seagala byl na spadnutí.

Lamač kostí

Michael Ovitz platil za velké zvíře reklamního průmyslu. Expert na marketing a nesmírně talentovaný člověk. Byl pověstný tím, že dokázal udělat hvězdu úplně z kohokoliv, tedy klidně i ze Stevena Seagala. Ovitz měl opravdu dobré styky i na těch nejvyšších místech, a tak u Warner Bros ztratil dobré slovo. Studio poté opravdu někde vyštrachalo letitý, prachem zavátý scénář, určený původně pro jistého Clinta Eastwooda. V jádru šlo vlastně o klasickou detektivku zasazenou do nočních ulic velkoměsta. Pochopitelně bylo nejdříve potřeba učinit nějaké to oficiální setkání s budoucí megastar. Asi je vám jasné, že přesně na tohle Seagal léta čekal a svou šanci uchopil pevně za pačesy. Posbíral své nejlepší žáky a nacvičil s nimi působivou choreografii, kterou následně předvedl před představenstvem studia.

Prezentace zanechala silný dojem. Seagal své studenty nešetřil a doslova je sesekal na hromadu. Ač neoplýval nějakým extra kvalitním hereckým výrazivem, nedalo se mu upřít jisté charisma a především perfektně ovládal své bojové schopnosti. V Hollywoodu osmdesátých let dokázal málokdo tak precizně a přesvědčivě drtit své oponenty. Tehdy se opravdu takové věci příliš neřešily. Například Michael Dudikoff uměl totální hovno, ale měl pěknou tvářičku, což bohatě stačilo. Jeho „Americký ninja“ (1985) byl spíše pohádkou pro malé kluky, kdežto Seagal dokázal animální tvrdost zaklínit do precizní a uvěřitelné technické vycizelovanosti. Bylo rozhodnuto. Steven Seagal dostal v šestatřiceti letech hlavní roli ve svém prvním filmu.

Nejprve bylo ovšem nutné provést pár úprav. Krok číslo jedna představoval scénář. Dějovou linku z velké části přepracoval spolehlivý Ronald Shusett. Hlavní postava s italskými kořeny Nico Toscani představovala zdánlivě řadového detektiva, jehož více než třaskavá minulost se mu začíná lepit na paty. Jako kluk studoval v Japonsku aikido a později pracoval pro samotnou CIA. Tím se do příběhu elegantně zapracovaly Seagalovy živelné smrtící techniky. Film „Nico, víc než zákon“ (1988) je typické, dobře zpracované béčko se solidní detektivní rovinou. Taková ta nostalgická klasika. Zkorumpovaná tajná služba, drogy, výbušniny, smrt parťáka a tvrdá odplata. Kromě Seagala se ve filmu objeví i kultovní herečka Pam Grier a především výborný záporák Henry Silva. Na segalovky koukám zásadně s dabingem a musím říct, že hlas Jana Přeučila dodává Silvovi až démonický rozměr.

Neméně důležitým krokem bylo obsazení režisérské sesle. Andrew Davis si na svůj nejslavnější film musel ještě pár let počkat, ale za úspěch „Nica“ může z velké části právě on. Davis dokázal i z průměrného scénáře vyždímat vždy to nejlepší. Navíc uměl skvěle pracovat s vedlejšími postavami a každá i sebemenší role dostávala v jeho filmech patřičný prostor. Stejný postup uplatnil i u prvního filmu Stevena Seagala. Nutno podotknout, že náš bijec režiséra respektoval a snažil se spolupracovat. Přeci jen šlo o jeho hereckou premiéru a tudíž si tolik nevyskakoval. „Nico“ si v kinech nevedl vůbec špatně a vydělal slušných osmnáct milionů. Základní rozpočet čítal skromných sedm mega. Můžeme tedy jistě hovořit o úspěchu, nehledě na žně, jež první Seagalův nářez rozpoutal na trhu s VHS kazetami. Kritici sice ohrnovali nos, ale diváci vrněli blahem. Seagalovy brutální bojové scény doprovázené nepřeslechnutelným praskotem kostí si našly cestu ke specifickému, značně hladovému publiku. Zrodila se nová akční ikona.

Pan dokonalý

Úspěch a sláva. Dvě provázané a nesmírně opojné veličiny. Na člověka mohou mít různorodý vliv. Komerční úspěch Seagalova filmového debutu zapříčinil, že se v jeho nitru začalo probouzet jakési namachrované hovado. Společnost Warner Bros byla se svým novým koněm ve stáji spokojená, a tak se prakticky ihned začalo s přípravou dalšího filmu. Ovšem pozor! Tentokrát už Seagal vstupoval do projektu jako jeden z producentů. Jinými slovy, mohl kecat do natáčení a hlavně do scénáře. Seagal kecal vskutku intenzivně a nakonec nechal scénáristy Stevena Pressfielda a Ronalda Shusetta vyškrtnout ze závěrečných titulků. „Těžko ho zabít“ (1990) je opravdu hloupoučký film s naivním dějem, ale nedá se mu upřít zábavnost.

Hlavní hrdina natočí na kameru kompromitující záběry, v nichž vysoce postavení politici kujou pikle s mafií. Hrdina je díky tomu vážně zraněn a na sedm let uvržen do kómatu. Pak vyskočí z pelechu, začne trénovat, během pár dní se dostane do skvělé formy, vyspí se z hlavní hrdinkou a všem nakope prdel. Ve filmu už můžeme sledovat Seagalovy typické trademarky. Jeho postava musí mít vždy kulervoucí jméno. V tomto případě je to policista Mason Storm, hell yeah! Dále je tu aura nedotknutelnosti, jež Storma obklopuje. V úvodu ho sice postřelí, ale pak už si nikdo ani neškrtne. No a pochopitelně Seagal musí být zásadně tím největším kancem ve filmu. Vzpomínáte na scénu, ve které Storm leží na nemocničním lůžku a zdravotní sestra mu vychvaluje přirození? Ano, ano. Tuto repliku si do scénáře zapracoval sám Seagal.

Veškerou choreografii bojových scén měl na starost opět náš drsňák. Zatímco v prvním filmu šlo víceméně o Seagalovy studenty, zde už měl k dispozici profesionální kaskadéry. Bylo to také poprvé, co si kaskadéři stěžovali na hrubé zacházení a ponižování ze strany hlavní hvězdy filmu. Nebylo to tak, že by Seagal neuznával schopnosti najatých profíků, ale on byl zkrátka daleko větší machr a při každé příležitosti se to chlapcům snažil dokázat. Techniku chvatů tlačil až na samotnou hranici únosné bolesti a nezdráhal své kolegy slovně tepat při každém nepovedeném záběru. Také se reálně spustil s hlavní ženskou postavou filmu, herečkou Kelly LeBrock. Tu si posléze vzal i za ženu. Následky na sebe nenechaly dlouho čekat a Seagalovi z Japonska dorazilo avízo s rozvodovými papíry.

Mistr byl toho roku opravdu rozjetý a stihl do kin poslat ještě jeden kousek. „Muž s cejchem smrti“ (1990) patří určitě mezi nejzábavnější segalovky vůbec a hodně tomu dopomáhá i skvostně špatný český dabing. Ten vyniká obzvláště během hlášek a srandovní mluvy jamajských zlořádů. Jinak je to opět to samé v bleděmodrém. Odvážný policista, zlí Jamajčané, narkotika, voodoo magie a hromada zlomených pracek. Prezentace aikida zde dosahuje opravdových výšin, především masakr v muzeu platí i dnes za pamětihodnou scénu. Seagal po celou stopáž jede jako rozjetý vlak a neustále někomu láme ruce, prošlapuje kolena, případně vypichuje oči. Navíc mu tady zdatně sekunduje černý sympaťák Keith David. Ten funguje jako příslovečný vodní živel a hasí Seagalův přemrštěný machismus. Ideální rovnováha. Film dokonce obsahuje i jeden nečekaný dějový twist, což je na Seagala docela odvaz. Oba filmy se staly kasovními trháky a zlaté období rodáka z Michiganu již pomalu klepalo na dveře.

Predátor vs. Seagal

Název kapitoly zní ujetě, že? Hned se dostanu k jádru věci. Roku 1987 natočil John McTiernan testosteronem nasáklé akční sci-fi „Predátor“. Šleha, absolutní klasika žánru. Bylo jasné, že pokračování na sebe nenechá dlouho čekat. Stalo se tak o tři roky později a režii dostal na starost Stephen Hopkins. Nápad to z dnešního pohledu nebyl vůbec špatný a ačkoliv se druhý „Predátor“ svou kvalitou originálu nevyrovnal, určitě mu nedělá ostudu. Problém před samotným natáčením spočíval pouze v obsazení hlavní role, neboť urostlý bouchač z Rakouska už neměl zájem a zcela propadl projektu jménem „Total Recall“ (1990). Studio 20th Century Fox zaregistrovalo vzrůstající popularitu Seagala a tlačilo na Hopkinse, aby si s ním dojednal pracovní schůzku. Co měl režisér dělat? K jeho uším se dostávaly různé střípky o hercově výstředním chování, ale rozkaz zněl jasně. Stephen Hopkins zažil nejbizarnější pracovní pohovor svého života.

Už začátek byl minimálně zvláštní. Steven vyšel ze svého honosného sídla a na sobě měl černý hábit s vyšívanými dračími vzory. Režisérovi drtivě stiskl pravačku, druhou ruku mu položil na rameno a začal ho přesvědčovat o své výjimečnosti. Rozhodně je ten pravý pro tuto roli, jiná volba zkrátka neexistuje. Jakmile vešli do domu, režisér zpozorněl. Na stěnách v obýváku visely různé střelné zbraně, katany a všude se to hemžilo orientálními dekoracemi. Aniž by o to režisér žádal, Steven popadl jeden meč a začal s ním předvádět sérii cvičení. Prosekával ostřím vzduch, zaujímal různé pózy a vše doprovázel hlasitými výkřiky. Hopkinsovi začalo být trapně, ale už to musel dotáhnout do konce. Jemně naznačil, že má v záloze pár dalších jmen a pak se uvidí. Steven začal být ještě dotěrnější a popsal režisérovi několik změn ve scénáři, které by filmu dodaly šťávu.

Predátora chtěl pochopitelně zabít holýma rukama a v podobném duchu se měl nést i závěr filmu. V kosmickém korábu se zjeví dalších pět predátořích válečníků a Steven by všechny rozsekal na cucky. Režisérovi se zákonitě musely protáčet panenky, ale slíbil, že se ještě určitě ozve. Před odchodem mu Steven opět položil ruku na rameno a pravil: „Stav se příští týden na můj ranč v Santa Barbaře, mám tam speciálně upravenou soukromou střelnici, tak si můžeme trochu zablbnout s minometem.“ Stephen Hopkins už herci nikdy nezavolal a ani se mu nedivím. A víte co? Je to dobře. Danny Glover se do filmu hodí daleko víc. Pokud by roli skutečně uzmul Seagal, nikdy by patrně nevznikl jeho nejdrsnější film, a to by byla velká škoda.

Upevnění vytyčených pozic

Začátek devadesátých let byl tady a doba akčních titánů kulminovala. Arnold Schwarzenegger a Sylvester Stallone byli na vrcholu svých možností. Svůj prostor si dokázal vybojovat i belgický fešák Jean-Claude van Damme následovaný blonďatým tvrďákem Dolphem Lundgrenem. Na scénu doslova vtrhnul také Bruce Willis, který se svou ikonickou postavou Johna McClanena stvořil nový druh akčního hrdiny. Konkurence byla obrovská a Steven Seagal rozhodně nechtěl zůstat pozadu. Světlo světa spatřila nejbrutálnější a podle mne i nejlepší segalovka z celé filmografie – „Nemilosrdná spravedlnost“ (1991).

Nejlepší z mnoha důvodů. Kormidlo třímal zkušený režisér John Flynn. Tento pán zde dokázal dokonale vystihnout atmosféru špinavého Brooklynu a scénárista David Lee Henry zase podchytil ducha a filozofii ulic, kde platí právo silnějšího. Dalším tahákem byl děsivý feťák Richie Madano, jehož vynikajícím způsobem ztvárnil William Forsythe. Zbytek obstaral Steven Seagal, už počtvrté v roli policisty, který se s tím nesere. Však to znáte. Steven zachraňuje štěně, Steven v řeznictví, Steven si s kulečníkovou koulí v ubrousku hraje na zubaře a ano, Steven s brokovnicí. Závěrečná čistka v doupěti zlosynů prostě nemá chybu. Obzvláště našlapaná je krvavá rvačka v kuchyni, kde zfetovaný Madano dostává neskutečnou čočku. Seagal s ním precizně vymete celou místnost a nakonec mu zarazí vývrtku do hlavy. Sekvence byla původně ještě drsnější a mělo dojít na otevřené zlomeniny a vyvržené vnitřnosti. Zásah cenzorů byl tedy nevyhnutelný. I tak jde ale o krutě surovou podívanou. Jako bonus musím započítat i úderný song „No Sleep Till Brooklyn“ od BEASTIE BOYS, který filmem proplouvá.

Je to sice paráda a film spolehlivě funguje i dnes, ale v okamžiku, kdy kamery zhasly, už to taková idyla nebyla. Jestliže doteď na Stevena sedělo označení „namachrovanec“, tak zde se nám plynule přesouvá do kolonky s názvem „sebestředný debil“. Steven po nocích často postával na schůdcích svého karavanu a zval komparzistky na sex s opravdovým chlapem. Sem tam nějaké to pozadí bez dovolení poplácal a obecně se v přestávkách mezi natáčením choval jako sexistické prase. Od konce osmdesátých let musel jeho tým právníků řešit jednu soudní tahanici za druhou a téměř všechny se týkaly sexuálního obtěžování. V drtivé většině stačila příslušná suma a oběti pokorně mlčely. Doba internetu byla ještě v nedohlednu, a proto se tyto kauzy dařilo efektivně zametat pod koberec. Avšak kuloáry si žily vlastním životem a pověst Seagala začínala dostávat výrazné trhliny.

V souvislosti s filmem „Nemilosrdná spravedlnost“ se sluší zmínit ještě jedna neuvěřitelná, ale zcela pravdivá historka z natáčení. Steven Seagal se tahle jednou procházel po place a utahoval si z kaskadérů. Jeho aikido je prý na takové úrovni, že by ho nikdo z přítomných nul nedokázal dostat do kravaty, natož přiškrtit. Seagal byl ve svém tlachání natolik jízlivý a sebestředný, až to legendární koordinátor kaskadérů Gene LeBell nevydržel a na Stevena vystartoval. LeBell je prosím ročník 1932, čili mu tehdy táhlo na šedesát let a byl o dvě hlavy menší než Seagal. Mrštný LeBell se mistrovi dostal do zad, zpracoval si ho a následně přiškrtil. Stisk byl natolik mocný, až Steven na pár vteřin ztratil vědomí a přišel o kontrolu nad svými tělesnými funkcemi. No, jak to jen … zkrátka Steven se přímo na place posral a pochcal.

Mistr do dnešních dnů incident vehementně popírá, ale celou událost viděla více než třicítka svědků. Dosud žijící Gene LeBell v otázkách na tuto historku vždy reagoval vyhýbavě, ale zároveň ji nikdy nevyvracel. Kolem roku 2010 se však Seagal do starého pána obul a označil ho za patologického lháře a nemocného člověka. Od té doby si LeBell nebere servítky a při každé příležitosti se ochotně rozpovídá o všech detailech. Viděli jste dosud poslední film Quentina Tarantina „Tenkrát v Hollywoodu“ (2019)? Vystupuje v něm postava jménem Cliff Booth, filmový kaskadér. Okouzlujícím způsobem si ho střihnul Brad Pitt. Ve filmu se nachází zajímavá pasáž. Bruce Lee kaskadérům povýšeně vypráví o svých dokonalých bojových schopnostech a Cliff Booth ho vyzve na přátelský souboj. Lee hozenou rukavici zvedne a na Bootha zaútočí, jenže kaskadér ho popadne a mrští s ním o dveře opodál stojícího auta. Mimochodem, reálný Gene LeBell se stal předobrazem právě pro postavu Cliffa Bootha. Také vám to něco připomíná?

Ještě zdaleka nekončíme! Ve druhé části článku si zavzpomínáme na komerčně nejúspěšnější film Stevena Seagala. Zjistíme, že kombinovat akci s ekologií není zrovna dobrý nápad, a nakonec skočíme rovnýma nohama přímo do hlubin filmové žumpy.

10.12.2021	Diskuse (53)	J.Rose DeathVale@seznam.cz