STEVEN WILSON - Hand.Cannot.Erase.

80%

Vlastně jsem za celou dobu fungování těchto stránek nepsal recenzi, která se mi sestavovala obtížněji. Přes své nesporné kvality totiž hudba Stevena Wilsona reprezentuje ve svých základních konturách právě ty hodnoty, které se mi ve smyslu stylového ukotvení rockové hudby dotýkají jen opravdu vzdáleně, čímž v žádném případě nechci snižovat nespornou kvalitu nového konceptu, který na mne působí hodně silně a autenticky, jen prostě těžko zpracovávám jistou nenápadnost, melancholii až plachost, které prostupují stylizační stránkou hudby tohoto britského muzikanta uznávaného zejména prog-rockovou sférou. Steven Wilson coby někdejší šéf kapely PORCUPINE TREE a účastník mnoha jiných projektů si letos našel čas na další sólovou desku, mám pocit že čtvrtou, která je však mým zcela prvním seznámením s jeho tvorbou. A zde možná vězí obtížnost celé této recenze.

Když jsem krátce před psaním těchto řádků někde četl, že se jedná o světlejší a písničkovější materiál než v případě minulých Wilsonových prací, musel jsem se nad tím pousmát. Tahle pocitovka, jejíž síla je daleko více v atmosféře než v tom, aby mne v rámci její délky upoutala nějaká samostatná konkrétní píseň, že je světlejší? Proboha, vždyť se jedná o naprostou depku (album je mnohem více pro polehávače než pro ty, co skáčou po obejváku a hrozí do toho pěstí :-), abych byl přesný), co sakra hrál na těch minulých albech?

Album „Hand.Cannot.Erase“ je konceptem, jenž byl inspirován skutečnou událostí, ve které hrál hlavní roli život jisté Joyce Carol Vincent, osmatřicetileté, společensky aktivní a oblíbené ženy, která po své náhlé smrti ve svém bytě nikomu až tak moc nechyběla, že její tělo bylo nalezeno po dvou letech od tragické události. Wilsonův příběh má podobný základ, je však přepracován do jiných časových a prostorových kulis, stejně jako je zde hlavní postavou zcela jiná fiktivní žena, umělkyně, malířka, z jejíž perspektivy je vlastně děj odvyprávěn. A protože šlo o bytost, které byla odvážným muzikantem vdechnuta duše, životní příběh i osobnostní charakteristika, bylo třeba postavu opatřit vzpomínkami, minulostí a pro její život zásadními osobami a událostmi.

Téma osamění a úmyslného separace uvnitř velkoměstského prostředí ostatně bude vždy magnetizovat, stejně jako zde bude přítomný údiv nad tím, jak se vůbec něco podobného může přihodit. Člověk se vlastně neubrání přemýšlení nad tím, co je v životě podstatné. Na desce tak kladně nehodnotím jen autorovu schopnost vtělit se do ženského způsobu vidění věcí, ale i návaznost textové složky na tu instrumentální, stejně jako propojení náladové složky skrze celé spektrum ingrediencí vytvářejících toto vysoce aktuální, post-modernistické dílo.

Vlastně se po hudební stránce jedná o hodně eklektickou záležitost, takže slovo prog-rock, které mne vždy evokovalo spíše složité instrumentální struktury, exhibice, stejně jako příklon k jazz-rockové složce, než věci pocitovější, není zcela přesné. Jedno však je jasné, jde o moderní rockovou hudbu (opravdu žádné připosraně alibistické retro), která čerpá jak z oblastí klasického rocku, elektronické sféry, ambientu, tak samozřejmě i z britské alternativy.

Album má spíše charakter nerušeně plynoucího filmu, nečekejte tedy nějaké velké zvraty nebo stylovou různorodost, spíše se zde různé prvky pozvolna prolínají a každou chvíli opanovává popředí díla jiný z nich. K mému velkému překvapení zde hrají velkou roli právě pestré klávesy umocňující jistou plachost a smutek, jenž tohle dílo, zhudebňující osamění, každopádně vyvolává. Když dochází na dlouhých atmosférických plochách ke kouzlení kytar doprovázených právě klávesami, má nahrávka nejblíže právě k zmiňovanému prog-rocku (opravdu povedený kus někde uprostřed alba -„Regret 9“), který ve Wilsonově podání není nikdy prvoplánový, jindy je naopak písničkově rocková (viz.vcelku tuctová titulní skladba), ale nejsem si jist, zdali právě Stevenovi tohle sedí, protože zmiňovaná (rockově strožejší) titulní položka připomíná spíše něco banálnějšího od MANIC STREET PREACHERS.

Pro mne je bezpečně nejsilnější stránkou tohoto díla, jinak hodně bezproblémově inklinujícího k odkazu pozdních PINK FLOYD, avšak udržujícího si vlastní ksicht, právě ona tesknost, kdy jsou skladby unášeny snovou atmosférou na akustických či klávesových podkladech a posluchač si tak řádně užije ony pomalu se nadnášející melodie (jasným důkazem jsou dvě zřejmě vrcholné skladby alba „Transience“ a „Ancestral“). Za Wilsonovu jednoznačnou sázku na správného koně považuji zařazení ženského vokálu do některých skladeb (kouzelné záležitosti jako „Perfect Life“ nebo „Routine“), který výsledek ještě o kus posouvá a dělá průzračnějším, bohatším a prostě vůbec zajímavějším. Jeho nová sólovka platí za velmi povedenou záležitost, u které je vlastně jedno, kam si jí sami stylově zařadíte, prostě poctivá, promakaná a mnohavrstvá hudba, která není na první poslech, ale s každým dalším roste a odhaluje nová a nová hájemství svých krás, ať už jde o jemnou aranži nebo nějakou melodii, které jste si nejprve nevšimli. Vysoce aktuální věc.

17.04.2015	Diskuse (8)	Stray janpibal@crazydiamond.cz