STING - 57th And 9th

80%

Tak přece jen se všichni fanoušci rockového Stinga dočkali. Oficiální média uvádějí třináct let. Já si dovolím jít ještě více do hloubky a tvrdím, že rockově laděné album jsme si mohli poslechnout naposledy v roce 1996 na „Mercury Falling“. Tedy je to již dvacet let. Dvě dekády se Sting orientoval spíše na popové publikum nebo na okrajové žánry a plnil rádia hudbou, kterou bych souhrnně označil za world music. Kvalita se v rámci diskografie nikdy nevytrácela, jen já jsem se vkusově rozcházel s hudebním vývojem tohoto umělce. Obdivoval jsem ho v THE POLICE, na které však hudebník navázal popovějším zvukem, ale i špičkovými hrátky s jazzem. Jsem tedy rád, že po letech se vrací oklikou k tomu, s čím na konci 70. let začínal a jedná se o návrat vskutku povedený.

V první řadě je třeba říct, že deset písní obsažených v základní verzi by se dalo rozdělit na písně vracející se až k období THE POLICE a zbytek, který se spíše kloní k Stingově bohaté multižánrové kariéry. Mimochodem celá deska trvá pouze sedmatřicet minut, což hodnotím jako jednoznačně pozitivní. V dnešní době hodinových desek, kdy se umělci snaží napěchovat CD vším možným, jen ne rovnoměrně rozloženou kvalitou, mě to přijde rozumné. Ale zpět k písním. Cesta k novince je poměrně složitá, protože hned na úvod zazní monstrózní hit „I Can’t Stop Thinking About You“, který zastíní při prvních posleších vše ostatní a deska kvůli tomu působí tak trochu nemastně neslaně. Zcela jasně si vzpomínám na stejný problém u METALLICY, kdy úvodní nářez „Hardwired“ byl pro mě tak euforickým zjevením, že jsem si poté musel všechny ostatní písně poctivě naposlouchávat a kvalita se dostavila až o dost později. Když vezmeme otvírák desky a přihodíme „One Fine Day“ a „Petrol Head“ dostaneme poměrně jasnou představu, jak by asi zněli THE POLICE v současnosti. Nekoná se ale žádný návrat ke kořenům, písně mají sice charakterický jazzrockový nádech s rebelsky osamocenou baskytarou, ale Sting je mnohem vyhranější, melodičtější a do písní vnáší svým hlasem jemné polohy, které v mládí nahrazovaly spíše agresivní výpady kytary. Celkem rovnoměrně vyplňují album jemnější písně, které cílí spíše na klidnější emoce a odkazují se na Stingovu experimentálnější tvorbu. Akustické „Heading South On The Great North Road“ a „Empty Chair“ vyzařují poctivé písničkářství a především nechávají vyniknout stále perfektní hlas. Velmi zajímavou písní s arabským nádechem je song „Inshallah“ s naléhavou atmosférou připomínající velký hit „Fragile“. Slovo Inshallah pochází z arabštiny a dalo by se přeložit asi jako - Z boží vůle, nebo jak si vykládá sám Sting - Pokud je to boží vůle, tak se i stane. Multikulturnost a snaha o silná témata nebyla Stingovi nikdy cizí a nejinak je tomu i zde. Píseň „Empty Chair“ je inspirována únosem amerického žurnalisty, který byl posléze zabit stoupenci tzv.islámského státu. „One Fine Day“ poskytuje pohled na změny klimatu. Velmi aktuálním textem je také „50,000“ původně inspirovaná smrtí PRINCE a později věnována dalším zesnulým, mezi kterými byl osobní přítel David Bowie, Lemmy a Glenn Frey. „Rockové hvězdy neumírají / pouze zeslábnou“ jak zpívá Sting, který už se několikrát zmínil, že myšlenky na smrt mu občas také projdou myslí. Novinka ale srší energií a Sting, velmi zachovalý pětašedesátník, se udržuje v úžasné formě.

Jak znám Stinga, bude tato deska zase jen jednou kapitolou, na kterou naváže něčím stylově úplně jiným. Před třemi lety to byla irsky laděná deska „The Last Ship“. Ale myslím si, že po dlouhé době potěšil pravověrné rockery. V obklopení svých hudebníků, mezi které patří především hvězdný bubeník a dlouholetý spolupracovník Vinnie Colaliuta, nahrál desku, která dá vzpomenout na styl, ze kterého vzešel a s ohledem na historický vliv THE POLICE to rozhodně není málo.

09.01.2017	Diskuse (2)	Kropis kropacekmichal@gmail.com