STONE SOUR - Praha, Velký sál Lucerny, 20.června 2013

Zde jsou tedy mé nejvýraznější poznatky z týden starého nenormálně normálního koncertu amerických STONE SOUR, který se odehrál v prostorách Velkého sálu pražské Lucerny. Přes co největší snahu o vykreslení věcí je mi jasné, že názor na koncert, který probíhal po zvukové stránce v naprosto bezchybném provedení, budiž pouze subjektivním pohledem pisatele a jeho přístupu k prezentované produkci. Nikdy jsem nebyl fanouškem Coreyho Taylora ani SLIPKNOT, natož abych nějak detailně sledoval tvorbu jeho další a přeci jen o dost melodičtější rockové kapely STONE SOUR. Vše změnila až dvojice posledních koncepčních alb, vydaná pod názvem „House Of Gold And Bones“, která se dle mého názoru mimořádně povedla, a tak jsem byl vcelku zvědav, jak to na mě bude celé působit v koncertním provedení. Už teď můžu říci, že se koncert vykazoval mnohými nesrovnalostmi a protiklady, a že i když jsem z něho odcházel poměrně rozčarován, událo se tam pár věcí, které rozhodně stojí za zapamatování a zmínku. Takže rychle k popisu věcí viděných a slyšených.

Rozjezd ten večer obstarala méně známá formace KARNIVOOL, která svým unyle atmosférickým provedením moderního rocku připomínala hudbu americké kapely A PERFECT CIRCLE. Jejich produkce nebyla špatná, našel jsem si tam řadu zajímavých momentů, zejména když kytary vykreslovaly pomalu gradující ornamenty, a songy tak představovaly pastvu pro uši spíše těch pocitově orientovaných posluchačů, nikoliv klasických rockerských typů. Zpěvák ovládal podobně prapodivnou pódiovou gestikulaci jako onehdy Ian Curtis z JOY DIVISION a svým výzorem připomínal nějakého týpka ze synthy novo-romantické kapely osmdesátých let.

Po přestavbě pódia naběhli bez větších prostojů konečně STONE SOUR a hned z dvojicí úvodních skladeb prvního dílu z výše zmíněného konceptu (tedy „Gone Sovereign“ a „Abolute Zero“) se jim podařilo rozparádit něco kolem tří tisíc příchozích fanoušků. Jak však koncert postupoval, jaksi se u mě projevovaly stále častější výpadky koncentrace a zaujetí, což budiž přičteno nejen nesnesitelnému vedru v nevětraném sále, které dosahovalo skoro pětatřiceti stupňů, ale i faktu, že samotní STONE SOUR zas až tolik nevládnou patřičným charismatem a osobitostí vlastní tvorby, což bylo na pódiu mnohem více znát, než když si doma pouštím jejich hudbu z nosiče. Největším paradoxem celého koncertu tak byla skutečnost, že přes poměrně tuctovou produkci (zejména songy ze starších alb) se kapele dostávalo naprosto fanatického přijetí svými fanoušky, kteří ten večer svým křikem, dupáním a všemožným dováděním málem zbořili Lucernu. Nedivil bych se, kdyby se po tom všem všechny místní nazdobené balkónky seskládaly jako domeček z karet. Přiznám se, že když propocený Corey Taylor v závěru základního setu děkoval za přijetí a mluvil o nejlepším koncertu STONE SOUR „ever“, tak jsem mu jeho slova vlastně i rád věřil, neboť vypadal úplně naměkko.

Celkově bych to tedy shrnul asi takto - kapela zdatných hudebníků, se skvělým pěvcem v popředí, odehrála profesorsky hodinu a půl trvající průřez svou desetiletou tvorbou s hlavním těžištěm u konceptu „House Of Gold And Bones“ (ovšem zazněla třeba i předělávka „Children Of The Grave“ z repertoáru BLACK SABBATH), jenže mě to celé nějak nevtáhlo, neohromovalo, nebavilo, což bylo v protikladu s pocity většiny návštěvníků. Postrádal jsem tam totiž jakýkoliv záchytný bod a určitou osobitost, která svým způsobem STONE SOUR stále tak nějak chybí, tedy určitě v porovnání třeba se zimním koncertem Slashe na tom samém místě. Příchozí se však slyšitelně bavili a odměnili kapelu odezvou, jakou by jim možná v dávných dobách mohli závidět třeba i liverpoolští kluci z THE BEATLES. Zkrátka a dobře, takový kontrast mezi kvalitně odvedenou rutinou (kapela) a fanatickým nadšením (diváci) jsem za těch dvacet let snad ještě nikdy a nikde nezažil. Mužem zápasu bych však zvolil bubeníka Roye Mayorgu, který do toho po celou dobu setu řezal tak nějak pěkně ze široka.

Fotografie: Mirek Valenta

27.06.2013	Diskuse (0)	Stray janpibal@crazydiamond.cz