STONE SOUR - Hydrograd

80%

Když se po mnoha letech působení na scéně podařilo Coreymu Taylorovi vystavět i ze své druhé kapely STONE SOUR (jde vlastně o jeho původní kapelu založenou už v roce 1992) nejen ve všech směrech úspěšnou, ale hlavně i zajímavou hudební instituci, automaticky znásobil tento frontman svou cenu na hudebním trhu a to ačkoliv byl veřejnosti nejprve znám prostřednictvím SLIPKNOT. Melodičtější pěvecké rejstříky mu totiž šly vždy stejně dobře jako ty brutální a svůj umělecký potenciál měl tak dlouhá léta možnost dělit mezi dvě velmi populární grupy. Ostatně právě díky získané popularitě se SLIPKNOT a neortodoxnosti jejich fans, milujících svého oblíbeného zpěváka nade vše na světě a to ať nahrává hudbu dle svého cítění, se nakonec moderní a nadupaný metal od STONE SOUR nakonec ujal a to zejména díky dvojdílnému konceptu „House Of Gold And Bones Pt.1 a 2“ z let 2012 a 2013. Ten v rámci diskografie platí za čtvrtou a pátou nahrávku. Dle mnohých jde o jednoznačně vrcholná alba STONE SOUR a já tento názor rovněž sdílím, ačkoliv se nepokračuje po čtyřleté odmlce vůbec zle. Kdysi s ním zde působil i kytarista SLIPKNOT Jim Root, skladatelsky výrazně protěžovaný a zajímavý muzikant, platící za mozek obou slavných formací. Dnes už je Root pouze v řadách SLIPKNOT, na které se plně koncentruje, zatímco Taylor rozděluje aktivity mezi oba své úspěšné projekty a nemá zapotřebí se jednoho z nich vzdát.

Název nového alba „Hydrograd“ Corey údajně spatřil během turné, kdy se kapela zastavila kdesi uprostřed Balkánu, a jistý nápis jej na jedné ze staveb natolik zaujal a hypnotizoval, že si jej pamatoval až do chvil, kdy došlo na nahrávání nových písní. Když ono místo, kde byl tento nápis spatřen, navíc zrovna nevysílalo signály blahobytu a působilo zchátraně a opotřebovaně, jakoby se americký umělec ocitl o čtyři dekády nazpět, v časech rozdělené Evropy, nebylo možné to slovo údajně dostat z hlavy. Ve srovnání s rozmáchlostí minulého konceptu platí novinka za přímočařejší materiál, který však neztrácí patřičný švih a dobré nápady, zde vetkané mnohdy do poměrně tvrdých a úderných songů stojících na kytarových riffech a emotivně vyšponovaném a vesměs různorodém Taylorově hlase.

Právě slavný frontman si to letos neulehčuje a podává velmi solidní výkon, kterým osciluje mezi drásavými výpady, jenž jsou zde reprezentovány vrstevnatějšími skladbami jako „Taipei Person – Allah Tea“, „Knievel Has Landed“, držícími silný úvod nosiče, crossoverovou mlátičkou „Fabuless“ a naopak skladbami toho mírnějšího ražení, jako je zde třeba zpěvný kolovrátek „Song#3“, který by, díky jeho hitové bezstarostnosti, člověk čekal spíš od FOO FIGHTERS, či dojemná akustická balada „St.Marie“ opatřená tesknou slide kytarou, nebo snad nejpozoruhodnější věc na desce „The Witness Trees“, které nechybí atmosféra a pomalu gradující dramatické vyšívání. Zkrátka album působí různorodě a vyváženě míchá chytlavé songy na první dobrou s těmi poněkud záhadnějšími.

Velkoleposti „House Of Gold And Bones Pt.1 a 2“ novinka sice nedosahuje, na to ve své druhé polovině občasně polevuje, ale i tak jde o podnětný počin moderního amerického metalu, neboť se jedná o desku řemeslně velmi dobře zmáknutou, u které mne těší zejména skladatelská schopnost Coreyho Taylora, stejně jako jeho jasné umělecké vize a touha po posunu, kde i ona personální proměna na postu kytaristy, kdy za Jima Roota přišel další velmi obstojný střelec Christian Martucci a zvuku kapely jeho nástroj nakonec prospěl, se vlastně ani zásadně nepodepsala na výsledku, právě naopak, STONE SOUR znovu působí jako semknutá a koncentrovaná kapela s životním potenciálem. A tak tvrdím, že o dekádu nazpět, dle mého, nahrávali STONE SOUR horší desky než je „Hydrograd“.

19.07.2017	Diskuse (2)	Stray janpibal@crazydiamond.cz