STONE TEMPLE PILOTS - Perdida

70%

S akustickými alby to většinou není snadné. Kapela, která se do něčeho podobného pustí, by si měla být vědoma úskalí, jaká sebou nese přeci jen mírnější naturel výsledné práce. Jde především o to vyhnout se nudě. Připravené skladby by tak měly být sami o sobě silné a zajímavé, ať už co se melodií týče nebo také lyriky, zastávající ve výsledné skládance o něco důležitější úlohu, než když má posluchač co do činění s nějakou rvavější formou rocku. Zde se za kilowatty hluku prakticky nedá schovat žádný prázdný nebo dokonce nepatřičný moment. STONE TEMPLE PILOTS se, myslím, svého úkolu chopili zodpovědně a připravili rozhodně zajímavou sbírku akustických skladeb, která je reprezentuje v nostalgické náladě a dobrém muzikantském i skladatelském rozpoložení. Ten tam je někdejší grungeový zvuk, ty tam jsou negace tryskající z jejich skladeb, jenž napomáhaly tvořit historii alternativního rocku v první polovině devadesátých let. Zůstalo výtečné muzikantské řemeslo a pečlivě zaranžované soft-rockové skladby. „Perdida“ je zdařilou sbírkou od už dlouho stále tak nějak klopýtající kapely, která se po skonu Scotta Weilanda (a posléze i Chestera Benningtona) ne a ne vrátit do zorného pole většinové posluchačské obce.

Zpěvák Jeff Gutt má určitě znamenitý hlasový potenciál a do kapely bratří DeLeů zapadl. Ti mu po dva roky staré bezejmenné desce, na které v řadách STP debutoval, složili zajímavou sestavu skladeb. Od „Fare Thee Well“ jste tak vrženi do vlnek poklidné akustiky, kterou právě Jeff dokáže povznést svým hlasem na úroveň, jenž svědčí o nezanedbatelném potenciálu nové etapy. Po nějaké alternativě jakoby se zem slehla a tak dostáváme vyzrálé klasicky rockové album plné tklivých balad hozených do komorního kabátku. Takřka každý song je protkán uhrančivou melodikou, šlechtěn celou řadou zajímavostí a aranží, ke kterým nepatří jen doprovodné vokály, piáno a viola, ale i flétna či další nerušivě prezentované dechové nástroje. Vedle Guttova hlasu hraje logicky prim kytara Deana DeLea, zde skladatelsky nejčastěji doprovázeného skvělým potenciálem jeho bratra Roberta DeLea, jinak baskytaristy STONE TEMPLE PILOTS.

Titulní skladba je jedním z nejsilnějších momentů. Pro svou výpravnost a skoro až filmově romantický nádech se mě tak zapsala do paměti okamžitě. Skoro to samé lze říci o další ozdůbce v podobě následné „I Did n´t Know The Time“. Už dlouho jsem neslyšel podobně pestře a s vkusem vystavěný akustický kus. Když pak posloucháme nový materiál těchto Američanů dál, narazíme na nejednu pozoruhodnou věc. Svým způsobem se jedná vlastně o soft-rockové progresivní album, neboť i „Years“ či „She ´s My Queen“ dokáží vábit nejednoho hudebního fajnšmekra. Zvláštní, že při poslechu tohohle alba jsem si nejednou vzpomněl na švédské PAIN OF SALVATION. Čtveřice z Kalifornie má však na své straně lehkost. Co se v případě snaživých Evropanů může zdát křečovité, zde vyplouvá na povrch zlehka a tak nějak přirozeně, vedeno tradicionalismem a zkušenostmi výjimečných hudebníků. Výše zmíněné songy tak mnohdy promlouvají s nenucenou krásou jako památné písně pozdní etapy legendárních THE BEATLES, ostatně jejich velkých vzorů. Za mne prostě povedená deska.

11.03.2020	Diskuse (7)	Stray janpibal@crazydiamond.cz