STRIGOI - Abandon All Faith

50%

V římské mytologii se slovem Strigoi označovaly problematické duše zesnulých, které kdosi spatřil, kterak za úplňku vylézají z hrobů a dokáží na sebe brát zvířecí podobu. Tyto nemrtvá zjevení udržovali svou vitalitu, když sáli ze svých nočních obětí krev. V novověku to byl spisovatel Bram Stoker, kdo s příchutí romantismu interpretoval podobu takového Strigoie ve svém slavném románu Dracula, do dnes asi nejslavnějšího knižního bestselleru zabývajícího se vampyrismem. Strigoi je tedy upír. Navíc docela hezké  a zajímavé jméno pro metalovou kapelu. Obsah debutové desky „Abandon All Faith“ od kapely STRIGOI však tak romantický, jako význam a znělost jejího názvu, ani zdaleka není.

Až se hudební příznivec a pamětník devadesátých let diví, co kytarista jako Greg Mackintosh poslední roky předvádí. Své PARADISE LOST bere na výpravy do pravěku vlastní tvorby a s neochvějnou vůlí se vrací ke kořenům britského doom-metalu. Někdy je ve své zahloubanosti do zašlých časů důslednější, jindy si tak nějak připomene celý ten svůj vývoj a bere z více etap vlastní tvorby. Po celou právě uplynulou dekádu však působil i v projektu VALLENFYRE, který se prostřednictvím třech řadovek odhodlal dobývat old-school deathmetalové kobky. Zde sice zcela nepropadl, ale zároveň ani mimořádně neoslnil, vždyť příznivců deathového pravěku stále ubývá a tak to chce přijít s opravdu něčím neobyčejným, aby to vzbudilo pozornost. Mě osobně se nezdálo, že se setkávám s něčím mimořádným. Greg prostě zužitkoval to, co mu nepovolili v PARADISE LOST. Odkaz vladařů smrtelného kovu byl žánrovou jednohubkou, která ovšem nebyla dlouhodobě udržitelná – vždyť i časy takových předobrazů jako BOLT THROWER se logicky musely naplnit.

V loňském roce tedy přišel čas na další halasnou hydru vzešlou z Mackintoshova tvůrčího ducha. Tentokrát šlo o strašáka špinavého vzezření, který sotva vyskočil z hrobky, překotně odklusal číhat do blízkého mokvajícího kanálu. STRIGOI mají totiž dost daleko do spořádanosti a perfekcionalismu a působí jako dřevní kapela, pro kterou je ledabylé vyznění a bordeloidní spontánnost na prvním místě. Vždyť co jiného lze říci o kapele, která ve svém zvuku míchá vlivy death metalu s rychlým crustem, než že hraje prostě špinavej bordel? Greg si na pomoc přizval baskytaristu jménem Chris Casket, což se mě, vzhledem k textové náplni projektu, jeví jako vcelku pozoruhodné. Osobně však z podobné hudby dnes již dávno nadšením neskáču. Úplně opačně to však mohou slyšet všichni odvázanci z Obscene Extreme festu, kteří dozajista podobnou bahenní lázeň uvítají.

Jak to tedy slyším a co je důvodem mé odtažitosti? Věc se má jednoduše, na to abych se radoval nad tímhle, je zkrátka podobná hudba málo můj srdeční styl. Skladby mě přijdou velmi podobné a mě nic nedrží u zaujetí v nich něco víc hledat. Od zhruba minutu a půl trvajícího rozhoupávání v podobě úvodní „The Rising Horder“, předznamenávající kýžený smrtonosný atak, nelze čekat nic jiného než stupňující se napětí. Když posléze kapela vpadne do dění se skladbou „Phantoms“ a vypouští tím všechny své démony, do té doby naivní posluchač má během několika minut vlastně jasnou představu o celé desce. Nemá zde cenu do detailu rozebírat můj současný vztah k podobně tvrdé hudbě, rád bych vše omezil jen na konstatování, že zvuková stránka mě v instrumentální složce sice přijde dobře udělaná a průbojná, ale to je tak v krátkosti všechno. Když zkrátka někdy nahrajete něco tak perfektního jako „Draconian Times“, už by jste neměli na světlo vyjít s tímhle.

Dalo by se to celé nazvat zvukově dobře ošetřeným bordelem. Ale co tedy dál? Začněme klady. Bicí jsou neskutečně našlapané a i Mackintoshova kytara, pakliže má vyloženě děsit svým chrastivým zvukem, ze kterého čas od času vytryskne jen nějaká nosná vyhrávka či krátké, abstraktně pojaté a kakofonicky vřeštivé sólo, funguje zcela v kontextu extrémně metalového undergroundu, jaký tu je zhruba tři dekády. Z horších indicií uvedu jednu za všechny. Hlasový projev dotyčného kytaristy je oproti instrumentaci utopený a nelze od něho čekat byť jen sebemenší ozvláštnění či výrazovou proměnu od klasicky deathového chroptění. Svým způsobem je to právě malá nápaditost skladeb, díky čemuž nevidím smysl se více projektem STRIGOI zabývat. Špinavej nářez na hranici mezi neurvalým crustem a death metalem působí spíše jako agresivní hluková clona, která má nadšence jakože pohltit. Avšak při posuzování věci z nadhledu jde o mimořádně tuctovou záležitost, na kterou si za dva za tři roky nikdo nevzpomene.

Za pozoruhodnější považuji zde tak trochu rozmáchlejší songy, kde krom výtečné rytmiky může Mackintosh předvést právě i něco zajímavého z kytarové hry. Ať už jde o „Carved Into The Skin“ nebo „Parasite“. Tyto songy mají pro mne alespoň nějakou úroveň a strukturálnost. Jsou opatřeny záhrobní vyhrávkou, občas v nich probleskne jadrné sólo a vůbec něco poetičtějšího se v nich taky děje. Opakem k nim jsou dvouminutové sypanice jako „Nocturnal Vermin“ nebo „Throne Of Disgrace“ reprezentující to punkovější z tohoto ...ehm... chlíva. Nemám nic proti tvorbě podobné hudby a už vůbec nechci nic pejorativně odsuzovat, ale pokud je kytarista formátu Grega Mackintoshe již na úrovni, která nemá s podobným kraválem nic do činění (nádherná alba PARADISE LOST z let 1993-2005 především), pak se mi jeví jako nesmyslné, vracet se kamsi do černé krypty. 

02.06.2020	Diskuse (12)	Stray janpibal@crazydiamond.cz