STRIGOI - Viscera

80%

Vlastně mám z prvního plánu s podobnou hudbou vždycky trochu problémy, což asi souvisí s osobním vkusem a mým posluchačkým nastavením. Atraktivitu u valivých monolitických nahrávek totiž nejsem schopen bezprostředně vydedukovat. Taková hudba vyžaduje nesporně delší čas na vstřebání a ujasnění si všech možných i nemožných předností. Přesně to samé, co se mě před dekádou stalo se švýcarskými TRIPTYKON, se mě v současnosti děje u temně vampiristického projektu STRIGOI, za kterým nestojí nikdo jiný než kytarista Greg MacKintosh.

Jde o to, že jsem u obou kapel debutovou desku příliš nepobral, ale než došlo k vydání té druhé, už jsem měl kapelu mezi oblíbenými a doplňoval si sbírku nejen o jejich podceněnou prvotinu, ale i o aktuálnější z obou nahrávek. Ono se to u pomalého doom/deathu totiž nabízí samo, že to s ním bude mít všestranněji orientovaný posluchač těžké, nicméně právě Greg MacKintosh potvrzuje, že je talentovaným skladatelem, ať už svou tvorbu situuje do parametrů jakéhokoliv subžánru. Pár let mě tedy trvalo, než jsem odhalil zkryté kouzlo hudby STRIGOI, která se liší od běžného temně metalového průměru třeba jen tím, jak se ve skladbách pracuje s kytarovými vrstvami a jak sugestivní atmosféra z oněch partů vychází. Do skladeb totiž krom neprostupných dunivých valů pronikají i post-metalově laděné tóny jemně rozechvělé meluzínky, což přispívá k neotřelé stylovosti celku.

Z krypty právě vycházející STRIGOI letos rozšířili sestavu hned na kvartet, neboť ke Gregovi a jeho spoluhráči, baskytaristovi Chrisi Casketovi se připojil rovněž kytarista Ben Ash (dříve se mihl u CARCASS) a bubeník Guido Zima. Albová dvojka „Viscera“ v podstatě stylově navazuje na tři roky starý a oceňovaný debut „Abandon All Faith“, i když nenabídne tak velké kontrasty mezi doom/death základem a občasným odbočením až někam k hranici rychlého špinavého crustu. Pokud na novince kapela zvýší tempo, děje se tak pouze u minima skladeb – viz třeba „King Of All Terror“ nebo „Napalm Frost“, ale v případě těchto jde spíše než o crust, o trochu punkovější typ death metalu, než na jaký jsme u běžné smrťácké produkce zvyklí. Kromě Gregova growlu občasně vzduch rozčísne nějaké to blackové zavřeštění drákulovy konkubíny, což vlastně potvrzuje, že se ve zvuku STRIGOI setkávají ingredience hned z několika subžánrových větví metalového extrému.

Základy alba však vězí v mohutných, pomalu postupujících skladbách, které obřadným způsobem rozsévají doslova všechnu zkázu světa. Už od první písně „United In Viscera“ dosahuje materiál vážnosti, jaká se dostavuje snad jen během setkání s předtuchou opravdu velkého nebezpečí. Jakoby se armáda nějaké mohutné říše dala zrovna do pohybu na nevlídných soumračných pláních východu a vy by jste s úzkostí na duši zatím jen čekali, co bude následovat. O pohybu za obzorem by jste věděli a tušili by jste, že setkání s ním vás prostě nemine. Sugestivní „An Ocean Of Blood“ platí za velké drama, na kterém mě baví, kterak tahle kapela pracuje s opravdu děsivou atmosférou a onu blížící se vřavu krok za krokem stupňuje pomocí práce s kytarovými zvuky. Už jenom tyto stopy přesahu dělají ze STRIGOI projekt, jenž má do budoucna potenciál se vymezit od krátkodechosti a výrazově omezenějšího prostředí doom/deathu.

Pečeť majestátní temnoty je vlastní skladbě „Hollow“. Pokud si tuhle píseň kapela zvolila za pilotní singl, nemohla si snad vybrat lépe, neboť obrazy biblické tragédie navozuje prakticky sama od sebe a je velkým zážitkem. Hodnotu souboru navyšuje rovněž skutečnost, že je vše dokonale vyladěno a rozhodně nepůsobí stylem rychlého spíchnutí, perfekce je v oblasti takto tvrdé muziky vždy devíza. Takhle mocně prostě nepůsobí boční projekt a STRIGOI levobočkem MacKintoshe stále jsou, neboť ten je přes tři dekády angažován především u slovutných PARADISE LOST. Zvuk je dokonale vyvážený a čistý, i přes dojem špinavosti, který si podobná hudba klade za cíl znázorňovat. Vynikne totiž na něm každý detail, či miniaturní aranže.

Jak už jsem výše napsal, gro materiálu vězí v mohutných, pomalejších kusech, které nabízejí při spěšném poslechu neprostupnou temnotu, ale během soustředějšího pozorování i hravou skladatelskou práci, jenž zůstává nejpatrnější především v kytarových partech. STRIGOI prostě vymýšlejí způsoby, jak propojit doom/death metal s post-metalem, crustem i špetkou vampiristického blacku a jde jim to velmi obstojně. Pokud ochutnáte i další ze zdejších velkých skladbových želízek jako „Bathed In a Black Sun“, „Byzantine Tragedy“ nebo „Iron Lung“, vždy vás čeká špičkově zpracované extrémně metalové dílo. Projektu jsem prostě přišel na chuť, včetně debutu samosebou.

11.10.2022	Diskuse (1)	Stray janpibal@crazydiamond.cz