STRYPER - Do pekla s ďáblem / My věříme v Boha (profil)

Kalifornští STRYPER představovali na americké heavy-metalové scéně osmdesátých let zvláštní úkaz. Šlo vlastně o úplně první a možná že i jedinou, křesťanskou metalovou kapelu, která se kdy prosadila a byla akceptována mainstreamem, o čemž svědčilo jedno dvojnásobně platinové album, dále pak několik zlatých desek, ale také nominace na cenu Grammy v roce 1986. Není divu, že jejich nábožensky zaměřené texty, čerpající většinou z knihy Izajáš (Hospodin je spása), nalezly odbytiště právě ve Spojených státech amerických, kde vždy byla velká tradice protestanských forem křesťanství. V době čím dál větší popularizace metalové hudby tam totiž vznikl jistý hlad po nějaké metalové kapele, která by jaksi, řekněme, uspokojila široká pole neochvějně věřící omladiny, toužící také po upuštění páry a uctívání něčeho krapátko odvázanějšího. Bez toho, aby se dotkli zkaženosti a vzdali se svého Pána, tak mohli uctívat metalový band šitý přímo na míru. Z dnešního pohledu se ony myšlenkové proudy a zákruty, které vedly ve zviditelnění kapely, velebící skrze metalovou hudbu toho, jenž byl vždy připraven sejmout všechny hříchy světa, zdají být neuvěřitelné. Ale tak se skutečně stalo. Samotní STRYPER tak dbali přikázání a dle písma, jako ta nejslušňáčtější, nejspořádanější a andělsky čistá heavy metalová kapela světa, dělali převážně mormonské mládeži radost, je otázkou, do jaké míry to celé z dnešního pohledu působí jako šikovný tah několika muzikantů a lidí z jejich teamu, každopádně právě díky onomu nápadu – postarat se o všechny ovečky – se STRYPER v určitých zeměpisných šířkách Ameriky začalo dařit.

Počátky dráhy ústřední bratrské dvojice Michael Sweet (zpěv, kytara)/ Robert Sweet (bicí) z Orange County se datují do poloviny sedmdesátých let, kdy v sobě hudebně nadaní kluci, kromě zájmu o tvrdší hardrockovou hudbu (jmenovitě o VAN HALEN), naleznou rovněž obrovský zápal po křesťanské víře. Postupem let hrají s celou řadou muzikantů, z nichž nejznámějším z jejich ranných spoluhráčů je C.C.DeVille, legendární „dvoustrunný“ kytarista od později multi-platinových POISON. Vše dostává tvar až v roce 1983, kdy už s dalšími dvěma zásadními členy, kterými jsou Oz Fox (kytara) a Tim Gaines (baskytara), získávají STRYPER konečně nahrávací smlouvu u firmy Enigma a to poté, co se definitivně přejmenovávají z ROXX REGIME. Debutové album „The Yellow And Black Attack!“ vychází v roce 1984 a nebýt oněch náboženských textů, dalo by se o materiálu říct, že jde o vcelku nahrublý americký heavy metal hraný po vzoru velkých inspiračních vzorů z Evropy, jakými tehdy byli muzikanti jako Michael Schenker nebo Yngwie Malmsteen. Deska po skladatelské stránce byla pouze rozjezdem, ale příslib lepších zítřků je zde patrný, marným gestem není ani proklamace duchovních základů kvarteta, protože navyšující se počet oveček svědčí o cestě správným směrem.

Už tehdy je jasné, že vůdčí osobností se stane Michael Sweet, který nejenom že byl ve valné většině případů autorem skladeb, ale přispěl i producentskou prací. Jeho vokálním partům nechybělo ono dramatické vibráto, jaké ještě dnes slyšíme u mnohých melodiků ze speed a powermetalové scény, hudba STRYPER však trhala rekordy v patetismu a působila podstatně sladším a lepkavějším dojmem, než leckteré pestrobarevné pamlsky z tržiště v Istanbulu. Michaelův hlasový projev i texty přímo vybízely k očarování skrze dobro, mnohdy poněkud násilněji vtloukávané do hlav a vybojovávané, což ostatně stvrdilo o dost zdařilejší a ostřejší druhé album „Soldiers Under Command“. Tahle deska vychází v roce 1985 a vlastní lepší songy i jejich zvuk, který je na světové úrovni. Spolupráce s Michael Wagenerem otevírá stále populárnější kapele prostor k růstu, STRYPER například později koncertují v předprogramech takových kapel jako BON JOVI nebo RATT a dokonce absolvují i japonské turné, kde se stávají velkou atrakcí. V případě „Soldiers Under Command“ dostáváme stále ještě vcelku řízný heavy-metal, který hledí přes Atlantik do Evropy. Byť nejde o zas tak nic originálního, STRYPER si deskou podmaňují zástupy věřících a slibují další oslavy spasení. Jakkoliv se to bude zdát zvláštní, největší úspěchy na ně teprve čekaly. Nicméně stejně jak v Americe rostla jejich fanouškovská základna, rostl i počet těch, kteří kapelu nemohli ani vystát. 

Velký průlom přinesla třetí deska „To Hell With The Devil“. Jednalo se o jistý ústup od metalového zvuku a navýšení melodického potenciálu skladeb. Ony nekonečně optimisticky naladěné popěvky však z mého pohledu působí hodně klišovitě a své také dělá poněkud malá míra nadsázky, která se omezuje na pár sloganů včetně názvu alba, a která vlastně tuhle kapelu provázela od samotných počátků. Jasně, songy mohly leckomu přijít chytlavější, možná že i textový potenciál působil hlubším dojmem, ale to nic nemění na mém tvrzení, že tahle deska u mne potvrdila, že STRYPER nikdy nebudou kapelou pro mne, byť jde o nejúspěšnější počin z jejich dílny, který se držel v americkém Billboardu mnoho týdnů. Nejznámější skladbou se stala balada „Honestly“ a několik klipů s božsky načechranou kapelou oděnou do žluto-černých uniforem bodovalo dokonce na MTV. Zajímavostí zůstává, že od tohoto alba Michael Sweet nepřipouští baskytaristu Tima Gainese do studia k nahrávacím pracem, protože se mu nepozdává Gainesova malá zaujatost do kapely a do muzicírování, a tak jej nahrazuje Matt Hurich, přestože je Gaines nadále vyobrazován na obálkách desek a využíván v promo-materiálech.

Po nejúspěšnější desce „To Hell With The Devil“ následuje v roce 1988 ještě přívětivější a komerčně zaměřená čtvrtá nahrávka „In God We Trust“, která sice čelí kritice, díky navýšené podbízivosti a více pop-metalovému nádechu skladeb, ale osobně si myslím, že jde o zdařilejší, více otevřený materiál, než nabízel úspěšný předchůdce. Jde hlavně o stvrzení předpokladu, že se STRYPER chytají velmi úspěšné vlny tehdejších hair-metalových kapel z LA, byť si na rozdíl od nich dokáží odříct ony světské radovánky a dbají na uctívání pravidel víry a chválu Pána. Deska „In God We Trust“ je dle mého nejpovedenější za celou jejich kariéru, i přestože se o ní již nedá mluvit jako o metalové nahrávce. Přímočařejší výstavba skladeb tomu napovídá a songy působí rovněž také chytlavějším, více popovým potenciálem. Přesto „In God We Trust“ nedosahuje úspěšnosti „To Hell With The Devil“.

Labutí písní prvního a neslavnějšího období STRYPER se stává v roce 1990 album „Against The Law“, kde kapela nepochopitelně zařazuje úhybný manévr a vzdává se své image i kostýmů, stejně tak načančaná muzikantská složka trochu povoluje opratě a nabídne něco málo rockové přirozenosti a bluesových motivů. V mnoha ohledech je to dobře, ale jak pro koho, že? Když kapela, po celá léta známá omezeným záběrem vlastních vyjadřovacích prostředků, od těchto upustí, vždy se bude potýkat s problémy, a tak i bratry Sweety a kytaristu Oz Foxe čeká dlouholetý rozpad v roce 1992, který je přerušen až v roce 2005 návratovou deskou „Reborn“. Dnes jsou již deset let STRYPER znovu aktivní a základní trojice doplněná o nového baskytaristu Tracy Ferrieho zas odvázaně řádí na amerických pódiích a hasí hlad po metalu, jehož hlavním poznávacím znamením jsou ony náboženské texty a popěvky oblbující nekonečné řady posluchačů pohupujících se v transu a zpívající v záplavách rajským plynem nadmýchavané touhy po spasení. Chvalme Pána. Ozývá se hromadně z plných sálů amerického Středozápadu, kde kapela pravidelně vystupuje. Dnešní STRYPER vydávají alba u Frontiers Records, evropské stáje zodpovídající za reuniony mnohých zámořských rockových hvězd osmdesátých let. Jejich další alba, zejména jako je to poslední z roku 2013, nazvané „No More Hell To Pay“, svědčí o uspokojivé kondici a určitému návratu do světa metalových fantasií.

23.01.2016	Diskuse (15)	Stray janpibal@crazydiamond.cz