STRYPER - Even The Devil Believes

70%

Možná není náhodné, že právě STRYPER dnes patří mezi nejstabilizovanější americké hair-metalové grupy, jejichž minulost je spjata se zdobnou scénou osmdesátých let. V dnešní rychlé a chaotické době může právě tahle kapela, svou lyrikou navždy spojená s křesťanskou vírou a starozákonním učením Isajášovým, vycházet ze zákonitostí nepodléhajícím zbrklým náladám a měnícím se trendům. Z hudebního hlediska nikdy nešlo o bůhvíjak originální soubor, klasický zpěvný Hard N´Heavy měl před pětatřiceti lety určitý potenciál oslovit širší posluchačskou obec a to zejména díky své textové složce, cílené výhradně na zapálené věřící z jihozápadní čtvrtiny USA. Svým způsobem šlo už tenkrát o jistou hříčku přírody, jejíž působení na scéně si v souvislosti s propracovaným marketingem našlo své odběratele. V osmdesátých letech v rozmezí let 1984-88 patřili STRYPER ve Spojených státech amerických k velmi úspěšným bandům, jelikož bez srovnatelné konkurence spojili tehdy módní hymnický heavy metal s křesťanskou vírou a položili tak základy „white metalu“.

Nápadné účesy a černo-žluté oděvy patřily k dalším poznávacím znamením STRYPER. Solidní muzikantský vklad, profesionálně znějící a marketingově výtečně ošetřené nahrávky jim velmi rychle vybudovaly místo na americké Hard N´Heavy mapě. Jejich skladby vešly ve známost díky okázalé melodice a patetickému naladění, které bylo plné sladkobolných a na dramatickou notičku hrajících pasáží. S příchodem devadesátých let se však kapela snažila trochu zcivilnět a brzy se dočkala strmého pádu.

Po mnoha letech sporadického fungování se začalo blýskat na lepší časy až dekádu po přelomu milénia. Z mého pohledu STRYPER nejvíce svědčí, když se drží svého osvědčeného řemesla a hrají na jistotu. A přesně toho se posluchač dočká i na letošní okázalé novince „Even The Devil Believes“, která o ničem moc nespekuluje, působí velmi dospěle a ve výsledku vyznívá snad ještě klasičtěji než díla nahraná v osmdesátých letech. Patosem načechrané hymny jako „Make Love Great Again“ nebo „Do Unto Others“ útočí svými refrény a mnohohlasými sbory na první signální, takže máte jistotu, že na vás melodici nepřipravují cosi neočekávaného. Právě naopak, jejich písně mají v sobě velkolepost a takřka AOR vzdušnost, zde propojenou s neo-klasistickým americkým hejvíkem.

Dnešní STRYPER jsou zahlceni osmdesátkovou líbivostí. Zkušená trojice Michael Sweet (zpěv, kytara), jeho bratr Robert Sweet (bicí) a kytarista Oz Fox, dnes doplněná o baskytaristu Perryho Richardsona (ex-FIREHOUSE), má tak našlápnuto k docílení úspěšného materiálu, který se může s přehledem měřit s jejich nejlepšími alby z osmdesátých let. To je zřejmé již od rtuťovitě powermetalového nástupu v úvodní „Blood From Above“ a pokračuje ve skladbách následujících. Výtečná forma ve stylu, jaký na svět dostali především jejich kalifornští krajané z DOKKEN, vrcholí v hymně „How To Fly“, snad nejchytlavější písni nové desky. Album zní od začátku do konce dramaturgicky vyladěně a je na něm jen pár hlušších míst, takže ani zpívánka „Invitation Only“, balada „This I Pray“ nebo dramatická titulní skladba rozhodně nepatří mezi slabé kusy.

Celkově mám pocit, že se STRYPER podařilo nahrát sice staromilské a konzervativní Hard N´Heavy album, ale také rovněž album, které kapelu plně charakterizuje a po skladatelské stránce jí velmi pomáhá nalézt pevnou půdu pod nohama. Jde o naprosto typický materiál od STRYPER. Jestliže na některých albech nedávné minulosti byla cítit jistá snaha o modernizaci a vývoj, něco podobného zde úplně schází. A je to dobře, protože Michael Sweet a jeho parťáci si zřejmě uvědomili, v čem že jsou nejsilnější a vrhli veškerý entuziasmus do tvorby co nejlepších skladeb v jejich starém a osvědčeném podání.

26.10.2020	Diskuse (4)	Stray janpibal@crazydiamond.cz