SUICIDAL TENDENCIES - 13
Vlastně jsem už ani nedoufal, že tahle pro milovníky skateboardingu
naprosto zásadní a dříve i stylotvorná kapela ještě někdy přijde s podobně zdařilou a smysluplnou nahrávkou,
přesně takovou, jaká svého času byla díla vydaná zhruba v první dekádě jejich existence.
Dnes se píše rok 2013, nacházíme se tedy již více než dvacet let za bodem, kdy SUICIDAL
TENDENCIES stanuli na svém maximu. Je úplně jedno, že Mike Muir je již jediným
stabilním členem gangu a celou káru táhne pouze za přispění hráčů, kteří přišli až dlouho
po nejvýznamnější éře této legendární hardcoreové kapely z Kalifornie. Po několika letech vytrvalého koncertování tedy zdravě nabušení SUICIDAL TENDENCIES konečně vydávají novou řadovou desku, která je, snad od doby jejich komerčně nejpřijatelnější a dost možná i
nejhitovější nahrávky „The Art Of Rebellion“, prvním jejich albem, které upoutalo
moji pozornost a prostě mne od začátku do konce baví.
Je mi jasné, že taková mistrovská díla jako „Lights...Camera...Revolution!“, se zkrátka velmi těžko překonávají, ani novince se to nepovede, zvlášť když Mike Muir už dávno kolem sebe nemá takové spoluhráče, jakými ve své době byli kytaristé Rocky George a Mike Clark nebo baskytarista Rob Trujillo. Na jeho současných spoluhráčích je však patrný nejen nárůst tělesné hmotnosti, ale po několika sezónách i sehranosti a chuti udělat pro tuhle kapelu maximum. Letos tedy kontroverzní, osobitý a vždy patřičně zábavný frontman s modrým šátkem na hlavě vsadil na kompilaci všeho, s čím v průběhu osmdesátých a na začátku devadesátých let SUICIDAL TENDENCIES zacházeli.
Jsou zde svižným punkem šmrnclé věci, co mají důraz a znamenitě odsejpají – tak jako skladby „Living The Fight“ nebo „This Ain´t A Celebration“. Tyto songy jsou jako stvořené pro koncerty, kde si je dovedu představit, že jejich prostřednictvím SUICIDAL TENDENCIES vydatně zvedají hladinu adrenalinu v sále a řádně tak rozdmýchávají davem pod pódiem. Stejně tak nechybí barvitější skladby s ústřední sólovou kytarou skvělého Deana Pleasanta, jenž mnoho zdejších (zvláště těch pozvolnějších) skladeb opatřil řadou vyhrávek a sól – zde zmíním zejména vtipné gangsterské perly jako „God Only Know Who I Am“, „Till My Last Breath“ nebo „Life (Can´t Live With It, Can´t Live Without It)“, které jsou plné dovádivých nástrojů a typické (jakoby přívětivé) Muirovi melodiky. Ať už jde o jejich chytlavost, funky groove, řadu kytarových vyhrávek nebo také psychedelický odér, platí tyto věci za povedený návrat do nejlepších časů kultovní kapely, druhdy zaštiťované obávaným gangem z Venice.
Celkově jde o zralé crossoverové album, tíhnoucí jak k funk metalovému zvuku devadesátých let, tak nezpochybňující ani hardcoreové počátky. Prostě jde po mnoha rozporuplných letech konečně o kvalitní prácičku od SUICIDAL TENDENCIES. Přesně takových, jaké jsem je měl na počátku devadesátých let opravdu velmi rád.
| 21.05.2013 | Diskuse (0) | Stray janpibal@crazydiamond.cz |
 |
