SUICIDAL ANGELS - Division Of Blood

60%

Řečtí thrasheři SUICIDAL ANGELS pošesté a stále stejně. Jejich novinku „Division Of Blood“ lze vnímat jako typickou sadu, prostřednictvím které se hudebníci ze současné generace třicátníků snaží vyznat ze svého obdivu k hnutí, jenž slavilo největší boom v druhé polovině osmdesátých let. Ovšem právě této kapele se daří získávat na svou stranu i celou řadu posluchačů ze starší generace a rovněž, díky dobré smlouvě se schopným vydavatelem, být tak trochu více v kursu. Jejich bezproblémový, na nekonečných riffech postavený thrash určitě všem headbangers nezkazí náladu. Kapela se prostřednictvím novinky vyznává ze své obliby k takovým matadorům kalifornské scény jako SLAYER, EXODUS nebo FORBIDDEN, ale také třeba newyorským moshers M.O.D., kteří ve své době zdárně reflektovali politické a společenské dění a jejich texty nebyly zas jen výhradně o válkách, krvi a všech ohavnostech, ať už skutečných nebo smyšlených v hlavách řeckých příznivců hororových témat.

SUICIDAL ANGELS platí za aktivní žánrovou úderku, která však svou hudbou nepřekračuje mantinely, jakými je ohraničeno thrashové teritorium, a tak o nich lze mluvit jako o jednotce, která svou hudbou cíleně oslovuje užší fanouškovské spektrum, než by tomu bylo u kapely, která by svůj styl stavěla na směsi více vlivů a snažila si vytvořit více diferenciovaný vlastní ksicht. Tyto snahy Řeky jaksi míjí a jejich poslání zní výhradně – nařezaný thrash a riffové sypačky. Když o prvních skladbách, kterými zde jsou „Capital Of War“ a titulka „Division Of Blood“, můžu mluvit jako o povinných riffovitých cvičeních provedených až na hranici klišé, s třetí a čtvrtou věcí, jmenovitě „Eternally Suffer“ a „Image Of the Serpent“, se zapíná na vyšší rychlostní stupeň, klišovitost sice neopadá, ale skladby mají alespoň větší údernost a působí jako by byly hrány s větší chutí. Konkrétně s chutí omladiny, která v roce 1985 s thrashem začínala. Tahle indicie nechť je chápána pouze jako klad, protože v ní je mnoho nezkaženosti a nadšení.

V případě SUICIDAL ANGELS jde vždy o výborně zhotovenou repliku, které se po muzikantské stránce nedá nic vyčíst, ale ruku na srdce, všechno tohle tady již před třiceti lety bylo a tak se tahle kapela může zařadit mezi těch řekněme deset stěžejních thrash úderek spadajících svou aktivitou pouze do 21.století, které se starají o obnovu letitého žánru, jehož hlavní boom nikdy nezažili. Rovněž následná „Set The Cities Of Fire“ má nespoutaný říz, a tak se dá pokračovat dál v popisu věcí, skladbu po skladbě, jenže to by bylo vlastně zbytečné. Kapela je prostě na novince pevná v riffech i po rytmické stránce a některé motivy mají úžasný groove a nadupanost, nicméně za hlavní ozdobu skladeb považuji kytarová sóla Guse Draxe, maníka, který se letos rovněž podílel na novince německých PARADOX. Slabinou SUICIDAL ANGELS je (jako již tradičně u mnoha novověkých thrasherů) vokální projev frontmana, i zde totiž Nick Melissourgos, jenž rovněž obsluhuje rytmickou kytaru a jeho oborem jsou tudíž i riffy, působí poněkud monotónně. Jeho projev v sobě nemá patřičnou osobitost a originální kouzlo. Při faktu, že zvlášť na zpěvákovi záleží a je mnohdy hlavním nositelem úspěchu kapely, je to opravdová škoda. Jeho drsný mluvo-zpěv působí po celou dobu desky vlastně skoro stejně a chybí mu větší variabilita, proměnlivost, ale i emocionální zabarvení. Pozice frontmana tak na mne u těchto Řeků působí tak, jakože tam je pouze z toho důvodu, že to tak kapely obvykle mívaj. Osobně si myslím, že je tohle vcelku povedená thrashová jízda vycházející ze současné generace nositelů tenisek a džísek plných nášivek, ale do stěžejních děl staré školy jí samozřejmě mnohé schází.

20.07.2016	Diskuse (2)	Stray janpibal@crazydiamond.cz