SUICIDAL ANGELS - Years Of Aggression

70%

Letí to. Jedni z prvních zástupců retro thrashových kapel, a tím pádem i New Wave of Thrash Metal, nahráli už svoje sedmé album. SUICIDAL ANGELS jsem spíš vždy sledoval, než poslouchal. Situace se nezměnila ani po zhlédnutí jejich pražského koncertního setu v roce 2014. Finové LOST SOCIETY, a především pak FUELED BY FIRE byli tenkrát o dost lepší, jakkoli jejich vystoupení nemělo tak bombastický nástup. Nevím, asi jsem měl o thrashi řeckého kvarteta odlišnou představu. Hudba neodpovídala drsnější stylizaci, byla neškodná a po chvíli začala nudit. Celkový dojem navíc srážel slabý vokál kytaristy Nicka Melissourgosa. Na druhou stranu jsou tito pilní Řekové stále činní, mají po celém světě desetitisíce fanoušků, hafo obalů jim namaloval slovutný Ed Repka a o zvuk jejich desek se už nějaký ten pátek stará studiová elita. Možnost recenzovat „Years Of Agression“ tudíž beru hlavně jako vhodnou příležitost k tomu, abych si leccos vyjasnil.

Razantní nástup nové thrashové vlny kolem roku 2005 jsem absolutně nečekal a zprvu ani nezachytil. Možná existovaly nějaké signály už dřív, ale já je nevnímal. O něco později mi kámoš v klubu pustil třetí fošnu MUNICIPAL WASTE a drápek se zasekl. Následoval nákup debutu WARBRINGER, poté HATCHET, následně EVILE, EXMORTUS, GAMMA BOMB a LAZARUS A.D. a dalších. Pak už jsem se jen modlil, ať zmíněná vlna nikdy nepomine. I díky ní jsem se totiž naplno vrátil k metalu a opět získal víru v jeho jedinečnost a sílu. Nešlo přitom o nic nového. Jen o přehrávání osvědčených postupů méně osobitými a někdy i méně zručnými mladými hudebníky. Potenciál byl od začátku sporný. Budu-li parafrázovat aktuální slova jednoho českého miliardáře, nemůžu a nechci ho řešit. Že už nikdo nenatočí takovou šílenost, jakou je například „Awakening“ od HEXENHAUS nebo „Time Does Not Heal“ od DARK ANGEL? Čert to vem! Mejdan ještě neskončil a nakonec se bavím opravdu dobře i během poslechu nového alba SUICIDAL ANGELS.

Samozřejmě, že je Nickův vokál stále poměrně nevýrazný, resp. monotónní, a hudba kolosálně neoriginální. Na aktuální studiové pohlednici od Egejského moře made in Germany však vše sedí. Předvedená thrashová abeceda zde působí vlastně roztomile. Nejsem naivní, jde o první plán. „Years of Aggression“ ovšem nepředstavuje předváděcí akci pro metalové důchodce, na které řádí šmejdi. Kvalita je zřejmá. Bere na sebe podobu Jensem Bogrenem a Tony Lindgrenem vypulírované dárkové kazety s chytře poskládanou kolekcí metalových skladeb. Chcete METALLICU? Máte mít riff z „Master of Puppets“ v göteborské „Born Of Hate“. Co třeba TESTAMENT? V titulce zazní sólový nástup evokující časy „Low“. Mimochodem, párkrát v ní profičí i harmonický závan jako z nějaké zábavovější verze „Symbolic“. Toužíte po KREATOR? Udeří kvapík „D.I.V.A.“ Nebo snad něco exotického? Poslechněte si nečekaně funkční kombinaci něčeho jako „Princess of the Dawn“ od ACCEPT se SLAYER v podobě „Bloody Ground“. Při této bezskrupulózně pojaté skladbě nejprve obracím oči v sloup, o něco později se už královsky bavím. Jde o docela fajn hru, no tak ji s nimi hrajte a budete spokojení. S deskou plnou hospodštěji pojatých SLAYER, zmáknutou do všech detailů. 

Hraje se fér, zvuk absolutně nic neskrývá a zároveň odhaluje podstatu. Tedy písničkovou jednoduchost a heavymetalovou přímočarost, nekompromisně útočící na první signální kompletního spektra metalových příznivců, muže, ženy i děti. Tohle železářství, sídlící původně v Athénách, doslova přetéká sortimentem z druhé ruky: Dovážíme ho ve velkém především ze Států a celého Německa a někdy i ze Švédska. Veškeré zboží přitom spotřebitelům dodáváme ve všech možných i nemožných kombinacích. Řecký původ našeho klíčového prodejce garantuje národní prvek v podobě stylového, až německého akcentu. Když nemáme citron, přidáme alespoň limetu.

Aby snad nedošlo k nějakému omylu, rozhodně nemíním SUICIDAL ANGELS nějak srážet. Jak už jsem zmínil výše, jde jen o to poznat a přijmout realitu, v rámci níž se neřeší jeden nonkonformní metalový subžánr, jako spíš atraktivní metalové skladby. Skladby, jež mají za cíl oslovit maximální počet (thrash) metalových fanoušků. Poslední závorky jsou na místě. Většinu z těch žánrových mají totiž jistou. Tady se líčí na další. Zkrátka, dotyční na formálně dokonalých základech staví stavbu ve slohu pozdních KREATOR, vyznačující se zejména bezbariérovým přístupem, což je navzdory „povinným“ rychlejším pasážím markantní. Popsané základy již podruhé zpevňují špičková sóla kytaristy Guse Draxe a znovu patřičně nabroušený, i když poměrně sterilní zvuk. Osobně mi podobný přístup vyhovuje, protože ani melodičtější polohy neztrácejí v takovém podání na příjemné tvrdosti. Působí dokonce přesvědčivěji než občas příliš okatá hra na drsný thrash, což po syrovější druhé polovině alba nejlépe dokládá závěrečný epický kus „The Sacred Dance With Chaos“.

05.09.2019	Diskuse (9)	Pekárek hackl@volny.cz