SWALLOW THE SUN - Shining

80%

Čtyřiadvacet let existence, devět alb, status doom metalových legend a na Crazy Diamond o nich není – pokud jsem schopen dohledat – ani čárka. To není kritika, jen konstatování. A jejich první recenze teprve v případě téhle desky, která je označována za kontroverzní. SWALLOW THE SUN to za novinku na různých fórech spíš schytávají. Za to, že je album údajně příliš vypočítavé a bezpečné, opatrné a vyměklé. Že se kapela snaží podbízet masám. Že jsou písně krátké a moc jednoduché.

Snaha hudbu více zjemnit a přiblížit širšímu publiku tu určitě je, ale to není jen otázka posledního alba. SWALLOW THE SUN se na tuhle cestu vydali už před mnoha roky a novinka je jen dalším logickým krokem při tomto putování. Asi je to ale krok větší, než část fanoušků čekala. Finové si na to zvali známého britského producenta a zvukového inženýra Dana Lancastera, který byl třikrát nominován na Grammy a spolupracoval například s BLINK-182, MUSE nebo BRING ME THE HORIZON. Lancaster zvuku kapely dodává určitě zas o něco větší barevnost, čitelnost a možná i popovost. Basista Matti Honkonen nazývá desku dokonce černým albem death-doomu. Což je sice asi hezký marketingový slogan, ale když se podíváme na výsledek, tak jde spíš jen o zbožné přání. „Shining“ k tomu má zatím hodně daleko. Zájem fanoušků je obdobný jako u předchozích desek a možná i vlažnější. Jedna z nejkrásnějších písní – balada „Charcoal Sky“ – má po dvou měsících na YouTube pouhých 85 tisíc zhlédnutí, což je na Černé album tedy hodně málo.

Je to věčná debata, zda se má kapela snažit rozkročit a jít vstříc masovějšímu vkusu. Dělá to kde kdo a někdy to vyjde, někdy ne. Z těch slavnějších to po METALLICE na „Countdown to Extinction“ v roce 1992 s úspěchem vyzkoušeli i MEGADETH a o půl dekády dříve otočkou o 1987 stupňů pobláznili svět WHITESNAKE. Žádná takto velká obrátka se ale u polykačů Slunce teď neodehrála.

Když necháme promluvit principála a autora skladeb Juhu Raivio: „Po našem posledním albu mi bylo brzy jasné, že napsat další „Moonflowers“ by mě zabilo. Tak jsem si sám pro sebe slíbil, že jestli někdy přijde nějaká nová hudba, tak budu k sobě trochu víc milostivý, než aby to byla (další) nekonečná černá díra, která ti jen tak vysaje zbytek všeho zbývajícího světla i duši.“ Juha chtěl přívětivější a hezčí album, a tak ho udělal. Pro někoho to je jen měkčí album v řadě, pro jiného je vyměklé až moc a smrdí to kalkulem. Kdo ví? Stejně jako se většina smrtelníků s přibývajícími lety spíše uklidňuje a deradikalizuje, tak i většina metalových kapel spíš měkne, než tvrdne. Druhou vlnu blackmetalu už dneska i z původních kapel hraje málokdo. Je to dobře, nebo špatně? Doba i lidé se prostě sunou a tohle svou „punkovou“ dravost a překvapivost už ztratilo.

„Shining“ je z mého pohledu organickým pokračováním vývoje kapely. Je tu zas méně growlu, méně riffů a metalu a takřka žádné křičení. A naopak hodně jemných a klidnějších melodií zpívaných čistým vokálem. Stále jde ale o „hezčí“ album pouze z pohledu temných seveřanů. Z tmavé studny uprostřed noci jsme se se sice vydrápali na světlo dne, ale jsme stále uprostřed Finska. Sice naštěstí uprostřed jara, ale slunce tu svítí stále jen pár hodin a je takové nějaké prokřehlé a mdlé. Není to party na Ibize.

Možná se pro to už tolik nehodí přízvisko doom metal, jde spíš o jakýsi „melancholy metal“. Stylově se suneme směrem ke goth rocku a ke kapelám jako KATATONIA. Náladou i zvukovou barevností a zejména kvalitou melodií mi ale album nejvíc připomíná poslední desky někdejší ANATHEMY. I když paleta Britů byla pestřejší, zde se víc pohybujeme v padesáti odstínech šedi. Juha nedokáže být veselý, alespoň ne v hudbě…

Komu ale kvalitní melodičnost ANATHEMY chybí, ten může vedle WEATHER SYSTEMS sáhnout i sem. „Charcoal Sky“, „Velvet Chains“, „MelancHoly“ nebo „What I Have Become“ jsou všechno krásné, krátké písně melancholického rocku/metalu se snadno zapamatovatelnými melodiemi. „Under the Moon & Sun“, „November Dust“ a titulní „Shining“ pak stejně přístupné a chytlavé, ale o něco delší či složitější, když titulní skladba obsahuje i úderný riff a celkově se asi nejvíce blíží dřívějším kompozicím SWALLOW THE SUN. Zbylé tři skladby mi nepřijdou tak výrazné, ale nejsou ani nudné.

Asi to nebude deska, která si mě bude víc a víc získávat a postupně se mi zapisovat do uší dalšími a dalšími hudebními motivy. Naopak je to album, které mi vlezlo do hlavy hned napoprvé a jeho síla je právě v tom, že se poslouchá samo. Jak dlouho mi to vydrží, ale teď nedokážu říct. 

03.01.2025	Diskuse (1)	Gazďa