TANKARD - One Foot In The Grave

70%

Musím říct, že tahle aktuální várka frankfurtského piva mne chutná, netvrdím však, že jde o nejlepší desku TANKARD od časů jejich komerčního bestselleru „The Meaning Of Life“ z roku 1990, ale vyvážený poměr přidaných ingrediencí má bezesporu svou poutavou chuť a výživnost, která navíc nahrávku nestrhává do nepatřičných míst. Tedy ani do sféry alk(e)holických kolovratů, buranské rozjuchanosti či podbízivosti, schopné za každou cenu zaujmout širší fanouškovská pole, ani si na ní Germáni, po více než třiceti letech fungování v branži, rázem nehrají na bůhvíjaké tvrďáky a na místo agresivní řevnivosti myslí také na obstojné skladbové ošetření a pestrost, a to prostřednictvím zkušených muzikantských výkonů majících za následek poněkud barvitější výsledek v rámci rychlého a tvrdého metalu. Album patří věrným a je opět postaveno na ostrých kytarových riffech, bleskových sólech a kvalitní narvané rytmice. Když se k tomu připočte poutavý chraplák, jakým se vykazuje zdejší zavedený křikloun Andreas Geremia, přezdívaný jednoduše Gerre, máme zkrátka co do činění s poctivým metalovým albem, vytvořeným v nejlepší tradici těch zajímavějších nahrávek TANKARD. Zkrátka jde o semknutý materiál od bezesporu velmi vyhrané partičky, vykazující se i nadstavbovou rovinou, díky které jsou tito věčně žízniví pánové právem počítáni mezi Velkou čtyřku německého thrashe.

Své samozřejmě dělají i texty, ve kterých jsou znovu rozebírána palčivá společenská témata. Ať už jde o kritiku církevních institucí v úvodní a zjevně jedné z nejlepších jízd nahrávky, skladbě „Pay To Pray“, odsouzení politické honorace („Don´t Bullshit Us“) a upocené novinařiny („Arena Of True Lies“), co se v současné realitě stala jedním z nejšpinavějších povolání. Posledně zmíněný song potvrzuje navýšenou různorodost instrumentace, neboť kytary zde trilkují a vyšívají melodické miniaturní vzorky takovým způsobem, jakoby se snad jednalo o song od HELLOWEEN. Dále jsou zde i vyloženě krutá témata („Syrian Nightmare“), nebo naopak tragikomika v podobě upozornění na neodvratně se blížící stáří členů kapely, ta náleží titulní skladbě „One Foot In The Grave“. Vždy se jedná o zajímavé téma, které je vetknuto do instrumentálně perfektně odehraného a zvukově ošetřeného nářezu. 

Pakliže mohl mít v uplynulém čtvrtstoletí někdo pocit, že se TANKARD stali snad nějakou divnou sranda kapelou, může tahle deska patřit překvapivě k těm, které mohou tento ukvapený názor bez výraznějšího zaváhání popřít. Dlouhodobě pivu fandící kapela totiž nahrála velmi dobrou desku, jejíž poslech baví a za žádných okolností nepůsobí senilním či jednoduchým dojmem, spíše naopak. Mám pocit, že zde TANKARD po mnoha letech zkrátka chytili ten správný švih svých památných alb z osmdesátých let a k dobré náladě old-school posluchačům navíc dopomůže zelený maskot Alien vyskytující se na obale tohoto nového korbelu.

21.07.2017	Diskuse (9)	Stray janpibal@crazydiamond.cz