TANKARD - Zombie Attack

80%

Německá metropole Frankfurt nad Mohanem, produkující v první polovině osmdesátých let do svých šedých ulic nekonečné zástupy drogově závislých, zrovna nevybízela obyčejného mladého člověka z dělnického prostředí k pozitivní náladě. Jedna z největších dopravních křižovatek v Evropě však neproslula jen rozpínajícími se průmyslovými aglomeracemi prosperující země, velkou kriminalitou a fotbalovým klubem Eintracht, ale i partičkou balíkovsky rozveselených floutků v džískách oblibujících v době své středoškolské docházky zejména alkoholické nápoje. Tito výrostci naskočili na dobový trend a svým rychlým metalem posléze dávali jasně najevo, o co jim jde především. Nepochybuji o upřímnosti jejich počátečního tvrzení, že svůj TANKARD založili, aby se prostřednictvím agresivní hudby nejen dobře bavili, ale aby si dopomohli k penězům, prostřednictvím kterých by posléze byli schopni financovat výstavbu vlastního malého pivovaru. Zdali se jim nakonec něco podobného povedlo či nikoliv, asi není úplně jasné. Mám však pocit, že kdyby skutečně tihle TANKARD nějaký pivovárek vlastnili, brzy by jej nepochybně vypili. Nenechte se však mýlit, v osmdesátých letech vůbec nešlo o nějaký sranda band, ale o divokou žánrovku, jejíž alba byla očekávána se zájmem a úctou sběratelů rychlé agresivní hudby.

Kapele dvacetiletých pivařů vracejících se zrovna ze základní vojenské služby nadšení rozhodně nechybělo, což bylo patrné ze zdravé nadupanosti ranných songů, které v sobě s lehkostí kloubily metalovou divokost s punkově odvázaným přístupem a vlastnily v textové složce celou řadu vtípků. Celý ten odvaz byl umocňován krátkými údernými chorály a sloganovými refrény, jenž měly sílu se dostat pod kůži každého metalisty. Jejich debut „Zombie Attack“ (1986) vyšel až po čtyřech letech existence, neboť někteří členové odbíhali plnit své vojenské povinnosti a vše se u nich tak nějak formovalo. Hodně mladá kapela měla nakonec štěstí v tom, že se dokázala v pravý čas uchytit na tehdy rostoucí značce Noise Records a dokázala svým „chlebodárcům“, že je schopná se prosadit. Debut byl chytlavý, tvrdý a rychlý, a tak mnohé navnadil, fanouškovská základna těchto rozšafných drbanů začala utěšeně růst.

Už v té době působili TANKARD hodně dravě, byť v jejich skladbách ještě bylo cítit inklinování k melodičtějšímu, tak trochu punkem ovlivněnému metalu. Vlastně jde v diskografii o originál, který nebyl nikdy později zvukově žádnou další deskou zdvojen. Za ony pravé agresivně zžíravé hleny jsou z dnešního pohledu považována až alba následující, jako „Chemical Invasion“ (1987) nebo „The Morning After“ (1988), nicméně i debut má hodně co do sebe, protože vlastní celou řadu velmi chytlavých a ultra-rychlých motivů s výraznými, krátkými chorály. Mezi metalovou mládeží na sklonku osmdesátých let bylo jen málo těch, kteří by neznali jejich hymny jako „Zombie Attack“ (upoutávající i stylovým hororovým intrem), „Acid Death“, „Maniac Forces“ (skvělá řežba obsahující rovněž záhadné klášterní intro), „Mercenary“ nebo „Thrash ´Til Death“.

Zvuk kapely byl navždy poznamenán uřvaným vokálním projevem žíznivce s balkánskými kořeny - Gerreho, neučesanými drtivými laufy kytarového dua Axel Katzmann/ Andy Boulgaropoulos, kteří se nerozpakovali ukázat se nějakým chytlavým a zároveň zběsilým motivem nebo sólíčkem, baskytarou Franka Thorwartha a přesvědčivou bubenickou mašinou Oliverem Wernerem. Tato pětice tvořila neměnnou jednotku až do konce osmdesátých let, přičemž při realizaci komerčně nejúspěšnější (a z mého pohledu i nejlepší) desky „The Meaning Of Life“ (1990), kde skupina dozrála a složila komplexnější materiál, který sice nepůsobil zas až tak rychle, ale určitě vlastnil strukturovanější a více melodické songy, byl nahrazen Oliver Werner Arnulfem Thunnem.

Když se však vrátíme k debutu, musím říct, že si na něm cením zejména oné energie a upřímné nestrojenosti, kdy velmi mladá kapela do svých headbangers narvala to nejlepší, čeho v té době byla schopna. Možná nejde o dokonalé metalové album, ale určitě jde o jízdu, která velmi baví a posluchači dává mnoho příležitostí k tomu, aby se chytl, o čemž svědčil i typický popěvek „(Empty) Tankard“ oslavující nazlátlou pěnivou lahůdku z tragikomického pohledu věčných a beznadějných žíznivců. Vokální projev, jakým se vykazoval právě Andreas Gerremia, se stal charismatickou značkou jejich hudby, o jaké se může dnes všem těm současným stejným, tvrdým a jakože techničtějším metalcore kapelám jenom zdát. S přihlédnutím k faktu, že věk členů kapely nepřesáhl v onom roce 1986 ještě dvacítku, je tohle zatraceně dobrá masáž.

13.06.2016	Diskuse (1)	Stray janpibal@crazydiamond.cz