TARJA - In The Raw

70%

Operní (klasický) vokál je nejtěžší pěveckou technikou. Jde o dovednost, kterou si talentovaný zpěvák osvojí jen skrze náročné cvičení vedoucí k postupné transformaci a unifikaci zpívaného projevu, a to až do formy specifického hudebního nástroje. K utváření emocí v rámci odosobněného světa operního zpěvu tak dochází především na základě perfektně zvládnuté pěvecké techniky. Operní zpěvák proto potřebuje dostatek sólového prostoru k tomu, aby ji mohl ve vytříbené formě předvést. Jinak řečeno, dopad zmíněného pěveckého stylu na posluchače může být zdrcující jen tehdy, pokud interpretujete krásnou skladbu, máte dar od boha a s pomocí drilu docílíte ve svém přednesu lehkosti, která umožní hru s každým tónem. Zasadit podobný vokál nějakým smysluplným způsobem mezi metalové riffy je nanejvýš obtížné. Kytarová vrstva totiž zpravidla „zabírá moc místa“. Relativně silný vnější efekt zde tudíž nutně provází pocitová sterilita. Uvedený důsledek se dá částečně kompenzovat kvalitní melodickou složkou, do níž se může zdatný opereťák pořádně opřít. Samotné přezpívávání rockových, muzikálových a jiných standardů „exotickým“ operním hlasem mi ovšem moc smyslu nedává.

Ženský hlas přitom zaznívá v metalu odedávna. Operní, resp. kvazioperní projev s falzetem se objevuje až o něco později. Jestli se něco takového poprvé ozvalo začátkem devadesátých let na albu „Gothic“ od PARADISE LOST nebo jinde, není důležité. Za podstatný lze považovat posun, který fenomén „neposkvrněného“ hlasu v nejtvrdším rockovém žánru do současnosti prodělal. Hlavový tón celé řady zpěvaček rezonuje desítkami metalových alb. Lví podíl na tom má právě Tarja Turunen. Ve své době nastavila nový level. Nejenže by se bez ní NIGHTWISH nestali tak velkou kapelou, ale právě ona strhla z klasického zpěvu nálepku občasné atmosférické kulisy, popř. sparinga uhlazeného growlu z pohádky Kráska a netvor. Zkrátka dokázala, že v rockové hudbě může klasický pěvecký styl sehrávat o něco důstojnější a atraktivnější roli. Časy se změnily. Tarja už dávno není ani nástrojem, ani následovníkem Tuomasových megalomanských vizí, v nichž krásná ledová královna pomalu taje a stává se čímsi rozmělněným, neškodným, poslušným a spolupracujícím. Postoupila dál, přičemž stále cílí na rockové publikum, resp. otevřené rockové publikum, připravené nasát nejen přímočařejší postupy a melodie. Nové album „In The Raw“ je toho, myslím, dobrým příkladem.

Už delší dobu jsem chtěl některou ze sólových desek finské pěnice zkusit. Pravda, od umělkyně odkopnuté NIGHTWISH, jejíž kariéru příkladně spravuje manža, jsem vlastně nic moc nečekal. Něco jsem však podcenil. Po opakovaných posleších její nové desky nemohu prohlásit nic jiného, než že nastíněný pracovní model šlape i se starou zátěží, nebo že je Tarja opravdu cílevědomou ženskou, která si kolem sebe dokáže udělat pořádek. Nejspíš se jedná o kombinaci obou faktorů. Z „In The Raw“ se totiž line sympatický gothizující pop rock, šmrcnutý neurážejícím elevator metalem modernějšího střihu. Dojem z úvodních okamžiků přitom nebyl kdovíjaký. První kytarové tóny „Dead Promises“ slévající se do působivého harmonického proudu zněly ještě v pohodě. Tarjina vzdálená ozvěna naproti tomu zaváněla falší a měkko-tvrdý – co do komprese samozřejmě přepálený – zvuk z dílny zkušeného Tima Palmera mě neoslnil. Kombinace něčeho, co se blíží divnému mixu Halfordových FIGHT s CRADLE OF FILTH rozhodně není tím pravým ořechovým. Skladba začala pomalu zářit až s nástupem decentního popového zpěvu doprovázeného rozloženým kytarovým akordem. Refrén se povedl také, i když podobné se ve skandinávských zemích váží na tuny. Pochválit za výpomoc bych měl také alfa drsňáka (romantičtí netvoři už jsou dávno out) Björna Strida. Instrumentálním výkonům není co vytknout. I když je každá skulina vyplněna nějakou tou montážní pěnou bohatého aranžmá, výsledek zas tak přeplácaný není. Hlasy bezpochyby vládnou. Solidní produkce obrušuje hrany a vcelku úspěšně eliminuje pocit z určité seskládanosti a sestříhanosti materiálu.

S hitovkou „Goodbye Stranger“, kterou svým hlasem ozdobila hostující Cristina Scabbia, se dostavil dokonce jakýsi groove. Valící se rytmika tvoří výborný podklad pro kytarové hrátky všeho druhu a silný refrén. Podmaz, který se pod ním nezadržitelně valí, dostává až black metalový ráz. Skvělá věc. Tarja nejenom zde využívá vštípené techniky k silnému a formálně velmi dobrému zpěvu, který s operou zas tak moc společného nemá. Pro některé posluchače možná zklamání, ale právě tudy vede cesta. Pokud by byly třeba „Railroads“ a pár dalších písní zcela izolovány od prosakující operní manýry, vyzněly by lépe, např. jako krásná balada „You and I“. Jakmile ze solidního poprockového songu odchází průměrná operní složka, přicházejí prostě opravdovější emoce, což nejlépe vyniká ve chvílích, kdy se zpěvu ujímají hostující zpěváci. V epické „Silent Masqurade“ tedy nejsme svědky odezpívané operní árie, které sekunduje vypjatý vokál Tommyho Karevika, jako spíše euro metalového pěveckého souboje, jemuž nechybí výrazová síla. Druhá polovina alba je vůbec zvláštní, neobsahuje jasný hit, působí intimněji a temněji. Možná by si zasloužila důkladnější rozbor. Vrchol desky každopádně představuje zasmušilá „Spirits Of The Sea“. Zas jednou se potvrdilo, že nejlepším podkladem pro klasicizující vokál dokáží v tvrdší rockové hudbě obstarat jen prostorné doomové plochy. Třeba bývalý zpěvák CANDLEMASS, Messiah Marcolin, by o tom mohl vyprávět. Zmíněná skladba má však kupodivu blíž k PSYCHOTIC WALTZ. Tohle teda funguje také, Tarja září. Čumím a bez váhání přihazuju deset procent navíc. Fanoušci ať si přihodí ještě jednou tolik.

23.09.2019	Diskuse (0)	Pekárek hackl@volny.cz