TATABOJS - Praha, Fórum Karlín, 25.února 2025

Moje jediné přání je opakování. Vidět pěšáky rock´n´rollu v čele růžové armády ovládnout vyprodané Fórum Karlín sílou 220-ti travoltů, dokonale eliminuje existenční otázku, jestli tam býk, či nebýk. Největší kapela lokálního významu z pražské Hanspaulky je jen malou tečkou mezi jinými, skáče z vlny na vlnu, ale pořád chce, aspoň na chvíli, ukázat všem své hráčské síly. A když se všechno povede, když ty i vesmír jste se spojili, pak už není malých rock´n´rolí. Tak do tance mládeži!

Tatáče poslouchám čtvrt století. Trojice alb „Futuretro“, „Biorytmy“ a „Nanoalbum“ ze začátku tisíciletí je navždy zabetonovaná v mých seznamech nejoblíbenějších domácích alb, nebojím se říct, že pro mě mají tato díla téměř existencionální hodnotu. TATABOJS si však udržují svůj kvalitativní standard, i poslední řadovka „Jedna nula“ byla vynikající. Ale letos to už bude pět let od vydání, a pomalu by se šiknul nový materiál. Zatím se pánové dokopali alespoň k EP, pojmenovaném jednoduše „EP25“. Každopádně naposled jsem je viděl už pár let před covidem, když v rámci turné přehrávali kompletní album „Futuretro“, takže byl nejvyšší čas si poslechnout i novější materiál.

Zažil jsem už několik vyprodaných koncertů ve Fóru Karlín, ale podobnou tlačenku teda nikdy. Dorazil jsem prakticky na počátek setu předkapely a byl postaven před volbu. Vystát frontu na šatnu, pak vystát frontu na pití, nebo se pokusit prodrat davy co nejblíže ke zvukaři, abych aspoň na jedno očko viděl na pódium? B je správně samozřejmě, s bonusem poslechu předskokanů NĚCO NĚCO. Ty jsem registroval jen podle jména a bylo to příjemné překvapení. Indie-popové duo zpěvačky Alžběty Trusinové a producenta a kytaristu Tomáše Tkáče doplnil ještě živý bubeník. Živá, tanečně orientovaná hudba křížená s garážovým rockem a slušnými českými texty. Lehce mi připomínali americké GOSSIP hrající v podobné konstelaci. Kapela se možnosti vystoupit před už v té době zaplněným sálem chopila s plnou vážností a i přes rozsvícená světla odpálila slušnou šou. Bubeník mastil jak na metalovém koncertě, kytarista lítal po pódiu po vzoru hair metalových performancí, jen tu kytaru měl správně hipstersky pověšenou „na ceckách“. A většině textů při zpěvu jsem rozuměl. Vám možná zní to mile, ale zvuk Fóra Karlína je železná košile.

Tatáči nastupují přesně dle harmonogramu ve 21:00. Set startuje novinkou „Bůh má problém“. Ze čtyř nových songů na aktuálním EP mě tahle jediná nebaví. Ani textově, ani hudebně. Každopádně rozjezd pojali kluci spíš pomaleji, protože ani další dvě skladby „Sonda“ a „Velký třesk“ nejsou žádné divočiny. Od začátku je ale jasné jedno – tohle bude komplexní audiovizuální zážitek par excellence. Kapela naplno využívá možnosti nabízené samotným prostorem. Velké pódium, velké promítací plátno vzadu, světla, skvělá akustika prostoru. O zvuk se jako vždy stará Tomáš Neuwerth a tady není co dodávat. Perfekcionizmus jeho studiové práce se ve své komplexnosti transformuje i do živého zvuku. Masivní rytmičák, tak typický pro zvuk kapely už 25 let, je opět tím jedním bodem vesmíru, kolem kterého se budují zajímavé galaxie, plné dramatických změn a nespočtu výrazových prostředků. Zajímavě je designované samotné pódium. Na vyvýšeném místě uprostřed je dominantou baterie synťáků a elektronických mašinek, které ovládá služebně nejmladší člen kapely Matěj Belko. Kromě toho se neostýchá vzít do ruky v některých skladbách i kytaru. Ke konci setu pak nastávají až dystopické momenty, kdy Belko v záplavě světel a projekcí stojí rozkročený mezi dvě palety synťáků a ještě má přes záda přehozenou kytaru jako sniperskou pušku. Zřejmě už víte, že nejsem velký fanda synťáků. Ale nemám je rád v momentě, když kapelám dojdou nápady a pak si řeknou „hele narveme tam spousta osmdesátkových zvuků, bude to cool“. Pro zvuk Tatáčů jsou klávesy absolutně nezbytné a zejména to není žádná laciná diskotéka, ale propracované konstrukce často tvořící základní kostru a navíc plné zajímavých odstínů.

Protože stojím až za zvukaři, a ještě mám výhled prakticky jen úzkým prostorem mezi dvěma kameramany, vidím velice omezeně zbytek pódia. Bicí úplně vpravo má na starosti primárně Tomáš Neuwerth, kterého Milan Cais už střídá jen zřídka, a tím pádem se může naplno věnovat zpěvu. Kytarista Vladimír Bár stojí nahoře vedle Belka a duracell Mardoša má pro svoje pohybové kreace prakticky celou levou třetinu pódia. V průběhu úvodních songů si ale všímám mohutné vokální harmonie a nechápavě zkoumám, jak tohle můžou jen Belko s Bárem dokázat. Až pak zjišťuji, že úplně vlevo ještě někdo je. A najednou je vše jasné. Pěvecký sbor, odhadem zhruba dvacetičlenný. Později nám budou představeni jako PSO, alias Police Symphony Orchestra, parta muzikantů a zpěváků z Police nad Metují. Neúčinkují v každé skladbě, ale tam kde ano, jsou skvělí. Primárně nezpívají, spíš poskytují harmonickou podporu, díky níž songy zní skutečně masivně a symfonicky vážně.

Do vyšších otáček nás pak odpaluje „Holka z plakátu“, následující „Opakování“ a zejména „Elišce“. Ta je podaná skutečně hodně tvrdě. Cais lehce upravil frázování a kapela výrazně upravila použité kytarové efekty. Tohle byl brutální NINE INCH NAILS, kdy dvě kytary naplno řezaly v industriálně metalovém šílenství. Než jsme se vzpamatovali, tak v podobně syrovém duchu garážového indie rocku pokračuje další novinka „Chybí prázdno“. Stejně tak i další dvě novinky „Novej člověk“ a „Slovní“ jsou moc povedené a nevypadá to, že by kapela už neměla co říct. V průběhu celého koncertu jedou na pozadí nádherné vizualizace, někdy postavené na elementech z videoklipů, jindy hravě seskládané z abstraktních elementů a barev. Každopádně co song, to originál vizuál. Třeba „Vesmírná“ s ikonickým intro riffem začíná na pozadí hvězdné oblohy. Jednoduché, ale neskutečně efektní. A když se song rozjede, obloha se roztočí a já mám skutečně chuť pozvat si planety… Další legenda „Torreadorská otázka“ odpaluje zběsilou rave párty, postavenou samozřejmě na živém hraní. Ta lehkost a přirozenost, jak kapela proplouvá styly je fascinující. V začátcích, když ještě moc neuměli hrát, stylovou ortodoxii nedrželi, protože nikdy nevěděli, co z toho vyleze. Teď, když umí hrát výborně, stylovou ortodoxii nedrží, protože nemusí. Všechno je povolené. Žijí ve svém „Tata rocku“, kde se taneční struktury míchají s indie rockem, kde metalově laděné segmenty kontrastují s ambientními pasážemi. A nad tím vším, jako stmelující prvek stojí melodie a výborné texty. Hravost, nekonvenčnost a alternativní přístup se tady potkává s popovým písničkářstvím. A co by to dokázalo lépe vystihnout, než několik tisíc fanoušků sborově zpívajících, že „není malých rock´n´rolí“. Tohle není laciná póza, tohle byla davová psychóza. V přídavcích bylo jen jediné malé zaškobrtnutí celého koncertu. Po výborné „220 Travoltů“ se po dlouhé době vrátili k „Tanečnici“, ale její předělávka do poklidné baladické verze se úplně nepovedla a ještě zbytečně narušila trend postupné gradace. Naštěstí úplný konec, „Růžová armáda“, byla opět grandiózní.

Poctivé dvě hodiny živé hudby byly zatím nejlepším koncertem, který jsem ve Fóru Karlín zažil. Dosti místa tu je, to se nám to pěkně rýsuje. A narýsovali to skutečně perfektně. Do posledního detailu.