TEMPLE OF THE DOG - Temple Of The Dog

90%

„Na počátku bylo Slovo…” stojí psáno v jedné starobylé moudré knize. Pokud pomineme různé filosofické teorie a možná vysvětlení pojmu Slovo a zůstaneme u pragmatického termínu označujícího „jednotku slovní zásoby”, dojdeme pravděpodobně k myšlence, že existence slova není možná bez předchozí přítomnosti ticha. Aby slovo ožilo, musí nejprve nastat ticho… U samotného zrodu desky „Temple Of The Dog”, jejíž 30. výročí vzniku letos v dubnu uplynulo, bylo také ticho. Ticho a prázdnota způsobené umlknutím hlasu Andrewa Wooda.

Andy byl zpěvákem a frontmanem rockové skupiny MOTHER LOVE BONE, kterou v roce 1988 založil společně s bubeníkem Gregem Gilmorem a s bývalými členy skupiny GREEN RIVER, Brucem Fairweatherem, Stonem Gossardem a Jeffem Amentem. Chlapci byli talentovaní, už v roce 1989 vydali první EP Shine a brzy nato chystali vypuštění svého LP debutu Apple. Andrew byl ale závislý na heroinu, a přestože se ještě toho roku podrobil odvykací léčbě, nakonec své závislosti v březnu 1990, jen pár měsíců před vydáním očekávaného alba, podlehl. Plánovanou desku zbylí muzikanti nakonec vydali, ale další společnou činnost odpískali a kapelu rozpustili. Mezi Woodovy přátele patřil i zpěvák a hudebník Chris Cornell, jehož zastihla zpráva o Andyho smrti v době, kdy byl se svou kapelou SOUNDGARDEN na turné. Zasažen kamarádovou smrtí složil brzy nato dvě skladby – „Reach Down” a „Say Hello 2 Heaven”. Písničky si nahrál, byly ale pomalejší a lyričtější než obvyklý repertoár SOUNDGARDEN, a tak Cornell spekuloval, co si s nimi počít.

Mezitím se, po pár měsících hudebního nicnedělání, dal Stone Gossard dohromady s Mikem McCreadym a začali se scházet ke společnému muzicírování. Bezprizorný Jeff Ament s povděkem přijal pozvání na jejich dýchánky a nakonec přemluvili k účasti ještě Matta Camerona ze SOUNDGARDEN. Během těchto nezávazných jamsessions se jim podařilo nahrát pár instrumentálek, které uznali za vhodné nějakým způsobem dál uplatnit a začali přemýšlet, jakým. Jak už to tak bývá, úplně náhodou si Jeff u někoho vyslechl Chrisovy nahrávky a zalíbily se mu. Když potom Chrise potkal, slovo dalo slovo a rozhodli se dát nahraný materiál dohromady. Jeff a Stone dodali podklady pro skladby „Pushin Forward Back”, „Times Of Trouble” a „Four Walled World”. Poté, co si je Cornell poslechl, upustil od původního záměru vydat své skladby jako singl nebo EP a dal přednost myšlence nahrát celé album. Skladby kolegů opatřil texty a sám složil zbylých pět písní. Vše se najednou rozeběhlo rychlým tempem, zcela spontánně a neplánovaně. Od chvíle, kdy se všichni setkali v nahrávacím studiu London Bridge v Seattlu, až do ukončení nahrávání 10 skladeb, uběhlo pouhých 15 dní. Cornell to později okomentoval slovy: „… šlo o to udělat album jednoduše pro radost. Nezajímalo nás, co si o tom myslí někdo mimo naši skupinu přátel. Bylo to první a možná jediné bezstresové album, které jsme všichni vytvořili.“ A Ament ve svých poznámkách dodává: „… spontánní tvorba. Emoce. …skutečná hudba. Žádné analýzy. Žádný tlak. Žádný humbuk… Life rules!” Pro všechny muzikanty zdecimované Andyho smrtí se tak nahrávání alba stalo jakýmsi těžko definovatelným očistným zážitkem. Psycholog by možná poznamenal, že proběhla určitá forma skupinové terapie, která měla obzvlášť velký význam pro pozůstalé členy MOTHER LOVE BONE. Doteď utlumený plamínek jejich hudební kreativity a touha pokračovat v muzice dál se rozhořely opět naplno. Už během předchozích společných jamsessions s Mikem McCreadym začali Ament s Gossardem uvažovat o založení nové kapely, a tak se jali poohlížet po chybějících členech. K nahrávání nového společného projektu pozvali i dosud neznámého Eddieho Veddera, který se během zkoušek ukázal být slibným adeptem na pozici zpěváka. A jelikož se osvědčil více než jen jako doprovodný zpěvák, nebránilo už nic tomu, aby během nahrávek zároveň vznikla nová skupina, která o sobě dala velmi výrazně vědět jen o pár měsíců později. Její prvotní název sice zněl MOOKIE BLAYLOCK, ale do povědomí fanoušků se brzy dostala jako PEARL JAM.

Opakovaně se v souvislosti s tímto albem setkávám s názorem, že i přes tragickou událost, jež se stala inspirací pro vznik desky, toto dílo překvapivě nepůsobí negativisticky ani pochmurně či přehnaně pateticky. Nehodlám s tímto názorem nijak polemizovat, je zcela legitimní a vlastním poslechem alba doložitelný. Spíš bych se chtěla pozastavit nad myšlenkou, proč toto konstatování vyznívá tak trochu nečekaně. Rozhodně nechci bagatelizovat tak závažnou okolnost jakou je smrt blízkého člověka. Je to věc nanejvýš bolestná a frustrující, se kterou je těžké se vyrovnat. V dnešní moderní době se se smrtí vyrovnáváme o to hůře, že její význam a smysl byly velkou měrou zatlačeny do pozadí a smrt byla z našeho života exkomunikována jako něco nepřístojného a nežádoucího, o čem není radno mluvit, ba je lépe se tomu za každou cenu vyhnout. Přesto však zůstává stále přirozenou součástí života, ať chceme nebo ne, a tak nás dříve či později tento postoj „dožene”. A právě v takových okamžicích, tváří v tvář smrti, si často uvědomíme skutečný význam života a jeho cenu i pomíjivost. V takových okamžicích jsme životu možná mnohem blíž než kdykoliv předtím. Pro někoho to může být i momentem jakéhosi prozření či zásadního obratu v životě. A pro někoho inspirací k výjimečnému dílu, jímž toto album bezesporu je.

Hned v úvodu desky se setkáváme s původní Cornellovou skladbou „Say Hello 2 Heaven”, melancholickou písní, plnou smutku a ještě čerstvé bolesti. Monolog, věnovaný zemřelému příteli, se rozvíjí pozvolna. Od pomalého soulového úvodu, který vyvolává dojem rezignace a únavy, se Chris prozpívá až k výškám hraničícím s křikem, aby ze sebe dostal všechen ten vztek a zoufalství, které ho svírá. Díky Cornellově excelentnímu výkonu a pěkné kytarové práci v druhé polovině písně, která atmosféru mírně odlehčí, působí skladba, i přes určitý patos a srdceryvnost, uvěřitelně a vkusně.

Následující, přes 11 minut trvající session „Reach Down”, je pro mne nekorunovanou královnou celého alba. Tak působivá, hutná symfonie překypující pocity a emocemi se neslyší často. K jejímu dosažení stačí zdánlivě jednoduchý recept: vytvoříte melodický základ kombinací rocku, soulu a R&B, přimícháte pružnou rytmiku, pár odvážných kytaristů, nebojících se nějaké té lehce jazzové improvizace a Cornellův přímočarý zpěv doplněný soulovým sborem… a máte hotovo. Dokonalý důkaz symbiózy všech účastníků projektu, z něhož přímo sálá neuvěřitelná energie. Jeden malý problém ale s touto skladbou přecijen mám. Mnohem raději bych si ji vyslechla až v závěru alba, a mohla si ji tak lépe vychutnat. Při jejím zařazení v úvodní části desky je mi pokaždé líto, že přijde na řadu tak brzy a tudíž brzy i skončí.

Ikonická „Hunger Strike” patří k historicky nejstarším skladbám na albu. Její základ vytvořil Cornell již o měsíce dříve, ale protože stylově neladila s repertoárem SOUNDGARDEN, odložil ji „ad acta”. Jeho domovská kapela tehdy procházela existenční krizí, proto asi text písně působí jako jakési prohlášení, že „zůstávám věrný tomu, co dělám, bez ohledu na následky, a nikdy to nezměním za účelem získání úspěchu nebo peněz”. Nezaobírá se tedy motivem smrti či ztráty jako takové, přesto je její umístění na albu opodstatněné. Vypovídá o skutečné motivaci všech hudebníků podílejících se na vytvoření alba, o upřímné, spontánní tvorbě vycházející z touhy vyrovnat se s pocity a emocemi spojenými se smrtí kamaráda a zároveň vzdát čest jeho památce. Původní základ písně pak začal Cornell rozvíjet až při samotném nahrávání alba a jako většina geniálních věcí, i tato skladba dostala svoji konečnou podobu takříkajíc náhodou. Ve studiu se při jejím nahrávání právě vyskytoval Eddie Vedder, kterému to nedalo, když slyšel Chrise, jak se opakovaně a bez většího uspokojení snaží skladbu nazpívat, a rozhodl se zaimprovizovat. Ujal se druhého mikrofonu a zkusil zazpívat to samé, co Chris, v nižším rejstříku. Cornellovi se to zalíbilo natolik, že celou skladbu nakonec upravil jako duet. Pro Eddieho to zároveň byla jeho první veřejná nahrávka a myslím, že by jen stěží hledal lepší adeptku pro své premiérové uvedení na prkna rockových podií.

„Pushin Forward Back” je jednoznačně nejostřejší záležitostí z celého alba. Tady se konečně fanoušci grunge dočkají parádních kytarových riffů a Cornellův vokál ještě pořádně přitlačí na pilu a žene tempo, v duchu skladby, rychle kupředu, seč mu hlasivky stačí. „Call Me A Dog” – hluboce melancholická skladba je jakýmsi předělem, jímž se přesouváme do poklidnější části alba. Jako když poutník po zdolání těch nejvyšších horských štítů sestupuje znaveně do údolí. Ty nejvypjatější momenty má za sebou a teď už jej čeká klidnější cesta. Ani ta ale nepostrádá okamžiky překvapivých objevů a nečekaných emocí, stejně jako skladby z druhé půle alba. Možná nejsou tak impozantní, jejich kouzlo je spíš nenápadné a vyplouvá na povrch postupně, opakovaným poslechem, ale za ten poslech stojí.

Jednou z nejpůsobivějších je balada „Times Of Trouble”, v jejímž bohatém aranžmá hraje důležitou roli piano. Je to učesanější a komornější verze skladby Stonea Gossarda s původním názvem „Troubled Times”, kterou v instrumentální podobě poslali Gossard a Ament na zkoušku i Eddiemu Vedderovi. Ten ji tehdy opatřil vlastním textem a nazpíval pod názvem „Footsteps”, a tak vzniklo méně známé, syrovější, ryze akustické dvojče této skladby. Byla vydána na jedné z verzí singlu „Jeremy” v roce 1992 a stala se pak součástí tzv. „Momma-Son” trilogie společně s písněmi „Alive” a „Once” (objevila se poté ještě v roce 2003 na dvoudisku „Lost Dogs”). Nedokážu říct, kterou ze dvou verzí mám raději, obě mají své osobité kouzlo…

Tématu bolesti a utrpení se nevyhneme ani ve zbylých čtyřech skladbách. Ať už byla insiprací přímo Andyho drogová závislost a smrt, jako v písních „Four Walled World” a „All Night Thing”, nebo přeneseně ve „Wooden Jesus” a „Your Savior”. Zde se Cornell zabývá univerzálnějšími otázkami jako jsou smysl existence utrpení a přirozená lidská potřeba hledat pomoc u možného ochránce či spasitele ve snaze utrpení eliminovat. Ať už autoři využívají tradicionalističtější postup s použitím akustických nástrojů, adekvátních zvukových efektů a folkového aranžmá – „Wooden Jesus” – nebo sázejí na tvrdé kytary a soudobější houpavý r&b rytmus, který působí u skladby „Your Savior” velmi nadčasově, na formě nezáleží, poselství zůstává stejné: spoléhat se na spásu přicházející zvenčí je přinejmenším ošidné, ne-li přímo bláhové…

S ohledem na takový neveselý a truchlivý závěr mi na mysli opět tane otázka, jestli by albu neprospělo, kdyby jej uzavíral onen jedenáctiminutový epos „Reach Down”. Byl by to, alespoň z mého pohledu, odlehčující moment a určitý náznak smíření. Ale možná ze mě jen promlouvá přízemní touha po optimistických koncích, jež se ne vždy shodují s realitou.

Sled písní je vlastně jedinou lehkou výtkou, kterou vůči tomuto albu mám. Nemohu jinak, než hluboce smeknout a vzdát hold všem tvůrcům nejen za výjimečnou kreativitu, excelentní řemeslo a dobrý vkus, ale i za empatii a hluboce lidský přístup. Možná právě tento přesah, které s sebou album nese, a jakési zvláštní pouto, které stmelilo členy tohoto projektu, vedly k tomu, že se k nejznámějším písním této desky vraceli při různých příležitostech na společných vystoupeních Chrise Cornella s AUDIOSLAVE či s PEARL JAM. V roce 2016, k 25. výročí vydání alba, se uskutečnilo vzpomínkové turné „Temple Of The Dog”, kterého se, kromě Eddieho Veddera, zúčastnili všichni zbylí hudebníci a odehráli řadu koncertů nejen v Seattlu, ale i v New Yorku, Los Angeles, San Franciscu a Philadelphii. Je mi velmi líto, že žádné podobné vystoupení se již zřejmě, ze známého důvodu, neuskuteční. Ani ta nejosvědčenější terapie totiž není vždy zárukou, že nedojde k určité formě recidivy…

R.I.P. Andy, R.I.P. Chris…

13.05.2021	Diskuse (17)	Konnie