TERMINÁTOR - Uniknout chladné smrti

Březnová noc, začátek roku 1981. V pokoji jednoho malého hotelu v Římě ulehá na postel vysílený sedmadvacetiletý mladík. Je zpocený, má vysokou horečku a je v depresi. Neustále přemítá nad nespravedlivým vývojem nedávných událostí, díky kterým několik dní pochyboval nejen o svých schopnostech, ale i o sobě samém. Leží a před očima mu běží útržky vzpomínek z posledních dnů a týdnů, kdy se každou noc s pomocí kreditní karty vkrádal do střižny filmového studia a snažil se k obrazu svému sestříhat natočený materiál. Nemá ani peníze na zpáteční letenku do Kalifornie, ale to nevadí, tohle zkrátka udělat musel, kvůli tomu je tady. Nechce, aby jeho jméno bylo s tím filmem jakkoliv spojováno, ovšem nemohl si dovolit právníka, co by takovou věc dokázal (možná) zařídit. Nedali mu tedy jinou možnost. Postaral se o to sám, bez rukaviček a s dávkou vojenské disciplíny, díky které si mnohem později získá svou přezdívku „Železný Jim“. Z filmu „Piraňa 2: Létající zabijáci“ (1981) sice bude příšerný brak, ale díky špatně zabezpečeným dveřím to bude alespoň částečně jeho brak. Tato noc však dokáže mladému tvůrci kromě pocitu zadostiučinění předat ze své moci i něco jiného. Během spánku se mu do mozkových závitů vryje několik děsivých obrazů. Obrazů o kovovém monstru z budoucnosti, jež se snaží za každou cenu změnit minulost.

Zážeh

„Terminátor“. Kdo by neznal filmový úkaz, o kterém již byly popsány stohy papíru. Dílo, jež dokázalo posunout mix žánrů science fiction s třaskavou příměsí akce o mílové kroky kupředu. V tomto obsáhlém textu se zaměřím především na úžasnou cestu a vzestup Jamese Camerona. Otce „Terminátora“ a muže, bez kterého by dnes tvář světové kinematografie vypadala úplně jinak.

Předurčen k úspěchům

Rodilý Kanaďan James Cameron už od dětství miloval vědu a sci-fi tématiku. Měl silné výtvarné nadání a velice bujnou představivost. Byl zapáleným čtenářem, co hltal komiksy a nadšeně četl autory vědeckofantastické literatury – Arthura C. Clarka, Roberta Heinleina a spoustu dalších. Již okolo osmého roku života udivoval malý Cameron rodinu svými řečnickými schopnostmi, kdy barvitě vyprávěl své vlastní příběhy o konci světa, jaderných válkách či útocích cizích mimozemských organismů na planetu Zemi. Rád maloval a protože byl i technicky nadaný, vyráběl různé často i funkční vynálezy. Měl také skvělé organizační schopnosti a vrozenou vlastnost vést ostatní. Děti ze sousedství mu například dle instrukcí nosily různé kusy dřeva, železné tyče, šrot a jiné haraburdí. Malý Cameron přesně věděl, jak druhým vysvětlit, co mají dělat. Rozdal povely a za pár hodin už byl model letadla hotový. Uvnitř samozřejmě seděl desetiletý Cameron a nechal se ostatními dětmi tahat po dvoře.

V pozdějším věku se k němu dostaly filmové dokumenty Jacquese Cousteaua, které na něho měly silný vliv. Hlubiny oceánu začal považovat za ekvivalent vesmíru a toužil po samostatném průzkumu. Početná rodina Cameronů však žila v Niagara Falls poblíž Ontaria, jinými slovy stovky mil od nejbližšího oceánu, a tak mu zatím nezbývalo nic jiného, než o nekonečných vodních plochách a hlubinném dobrodružství snít. Přemluvil alespoň rodiče, aby ho přihlásili do potápěčských kurzů YMCA v Buffalu. Tehdy netušil, že mu získané dovednosti a znalosti umocněné ostrým výcvikem nejednou zachrání život, ale také jich bude v budoucnu, už jako ostřílený filmař, hojně využívat.

Tou dobou pomalu dokončoval studia na střední škole v Niagara Falls s vynikajícím prospěchem. Problém představovala jen cesta, po které by se měl dále vydat. Byl rozpolcen mezi dvěma póly, vědou a uměním. Vzdát se nechtěl ani jednoho, přičemž neustále vymýšlel, jak obě vášně skloubit do jednoho funkčního celku.

Pak to konečně přišlo: rok 1968, Toronto, premiéra filmu „2001: Vesmírná odysea“ a mladý Cameron usazený v místním poloprázdném biografu. S úžasem sledoval, vstřebával a snažil se pochopit průkopnickou vizi Stanleyho Kubricka. Po projekci usedl jen kousek za kinem na obrubník chodníku a přemýšlel. V následujících dnech si dal filozofické sci-fi ještě párkrát k dobru a došel k definitivnímu rozhodnutí. Bude to film, pravděpodobně tvorba speciálních efektů a ideálně návrhy modelů vesmírných lodí, mimozemských světů nebo futuristických zbraní. Kubrick představoval pro Camerona definitivní zlom. Věděl, co bude v životě dále dělat a chtěl v tom být zatraceně dobrý.

Bylo mu téměř sedmnáct let, když otec Philip Cameron oznámil rodině nečekanou novinu. Kvůli jeho zaměstnání se budou muset všichni přestěhovat do Orange County v Kalifornii. Sice to znamenalo, že by mladý Jim nestihl maturitní ples, ale to ho absolutně nezajímalo. Kalifornie, to byl oceán, Hollywood a budoucnost. James otce dokonce uháněl, aby se stěhováním začali co nejdříve, ideálně hned ráno. Po téhle životní události věci nabraly velice rychlý spád. James se přihlásil na tamní dvouletou vysokou školu Fullerton College a následovalo několik let, během nichž se Cameron scházel se studenty a lidmi, pro které film něco znamenal. V mezidobí si psal scénáře a různorodé sci-fi povídky do šuplíku. Přes den se vzdělával a po nocích pracoval jako údržbář, řidič náklaďáku, mechanik nebo obsluhoval lis v továrně. Pak přišel den, kdy Cameron usoudil, že nadešel správný čas. Zaklepal na dveře nezávislého studia New World Pictures, kde se seznámil s filmovým producentem Rogerem Cormanem, kterému nabídl své služby. Zmíněné studio bylo známé kladným přístupem k mladým talentovaným tvůrcům a protože byl Corman nadšen nápady i zápalem vysokého blondýna, tak mu dal hned šanci. Tvorbu modelů pro film „Sador, vládce vesmíru“ (1980). Sen se stal realitou.

Létající ryby a prorocká noční můra

Jednoho dne, během prací na vesmírném béčku „Galaxie teroru“ (1981), kde už Cameron krom výtvarného dohledu zastával i post pomocného režiséra, se na placu zjevili dva chlápci. Šlo o producenty pracující na pokračování jednoho z Cormanových nízkorozpočtových hitů s názvem „Piraňa“ (1978). Někdo jim pověděl, že je Cameron mistr filmových triků a doporučil ho. Jedním z dvojice mužů byl Ovidio Assonitis, vykutálený producent a příležitostný režisér žijící v Itálii. Muž stojící za „skvosty“ jako „Vymítač kanibalů“ (1972) nebo „Chapadla“ (1977). Ovidio teď potřeboval velice rychle obsadit volné místo režiséra pro nadcházející projekt „Piraňa 2: Létající zabijáci“. Italský producent velice rád najímal mladé americké režiséry pro své brakové projekty, čímž si chytře zajišťoval smlouvy u malé společnosti spadající pod studia Warner Bros. Tímto tahem lehce získával finance, neboť film točil Američan, což byla jediná podmínka, kterou si studio kladlo. Vtip byl v tom, že nic netušící oběť na filmu pracovala několik dní a zčista jasna byla pro neschopnost odvolána. Ovidio si natočený materiál poupravil a pod výsledný produkt se podepsal jako druhý režisér.

Cameron se zdál být pro tuto roli obětního beránka ideální (byť šlo vlastně o Kanaďana). Během krátké konzultace s italským producentem po nabídce skočil. Pět tisíc na ruku a dalších pět po dokončení natáčení. Scénář – otřesný. Filmový štáb – vesměs samý Ital. Ale co, byla to šance a té se přeci musí jít vstříc. Po příjezdu na Jamajku, kde se mělo začít s natáčením, polila Camerona hrůza. Produkční tým absolutně nepřipraven, nebyly zajištěny exteriéry a ani jediná scéna. Mladý režisér tedy vzal svých pět tisíc, půjčil si auto, fotoaparát, jezdil po celé Jamajce a podle scénáře hledal různé objekty a místa vhodná pro natáčení. Narychlo pak sepisoval smlouvy, které příslušným osobám ihned vyplácel. Tímto improvizovaným způsobem získal třeba školu, hotel, márnici apod. Natáčení tak nakonec mohlo začít.

Cameron byl sice papírově režisér, nebylo mu ovšem dovoleno prohlížet si denní práce ani hrubý, nesestříhaný materiál a pátého dne se od jednoho z asistentů dozvěděl, že má padáka: „Pan Ovidio Assonitis viděl vaše denní práce. Prý je to slabé, a o zbytek se tak v Římě postará sám‘‘. S tímto sdělením to pro Jamese skončilo, alespoň tedy zdánlivě. Protestování, aby jeho jméno nebylo s filmem spojováno, bylo marné. Producent ho samozřejmě potřeboval kvůli dodržení smlouvy s Warner Bros. Cameron tedy utratil zbytek peněz a vydal se na trestní výpravu do Říma, čímž se dostáváme na začátek vyprávění, do onoho malého hotelu.

Cameron tehdy ležel na posteli a už věděl, že točit umí. Své záběry ve střižně bezpečně poznal, byť na ně byly nalepeny naprosté nesmysly, ve kterých figurovala především těla nahých slečen. Horečka, způsobená pravděpodobně změnou klimatu a špatnou životosprávou, ho zmohla a upadl do hlubokého spánku. Ten se po chvilce změnil v děsivou noční můru, ve které viděl žhnoucí rudé oči, kovové kostry a hrůzné torzo stroje, které se za pomoci kuchyňských nožů plazilo po zemi. Po probuzení si vše okamžitě nakreslil, zapsal a za několik týdnů byl námět „Terminátora“ na světě. Cílevědomý James si byl jednou věcí naprosto jistý: tento projekt bude mít již plně pod kontrolou!

Rakouský dub přichází

Cameron se sotva octl zpět v Kalifornii a už byl opět naplno ponořen do práce. Přístřeší mu zajistil kamarád ze studií, filmový scénárista Randall Frakes. V jeho malém domě se pak James zabarikádoval a po nocích začal námět zrozený z horečnatého snu přetvářet na scénář. Výsledek hrdě ukázal svému agentovi, jehož získal během prací na filmu „Piraňa 2“. Ten začal drmolit cosi o špatném nápadu, snažil se mladého Camerona odradit a navést jiným směrem. Padáka dostal vteřinu po svém proslovu. Bláznovství nebo ohromná míra sebevědomí? Osobně sázím na druhou možnost. Scénář nakonec přistál na stole kamarádky Gale Anny Hurd, někdejší asistentky Rogera Cormana, která měla pro Camerona a jeho nápady vždy slabost. Nadšená Anna se svolením ve scénáři provedla pár úprav. Slovo dalo slovo a stala se Jamesovou producentkou. Ostatně bez agenta neměl mladý horkokrevný režisér ani jinou možnost. Anna tedy se scénářem vytrvale obcházela menší i nezávislá studia a snažila se pro budoucí projekt sehnat potřebnou finanční injekci. Prvním úspěchem bylo navázání spolupráce se společností Orion Pictures. Studio se po zvážení uvolilo film distribuovat za předpokladu, že si Hurd s Cameronem zajistí finanční produkci jinde. Rozhodujícím se v této záležitosti stal dávný kamarád John Daly z Hemdale Pictures, který se s horlivou dvojicí dobře znal.

Distribuce byla zajištěna, scénář se líbil, ale někteří hlavouni v Hemdale Pictures si stále nebyli úplně jistí, a tak přišel Cameron s dalším razantním krokem. Natáčení „Piraní“ mělo totiž jeden světlý bod, a tím bylo režisérovo navázání přátelství s hercem Lancem Henriksenem, který si ve zmiňovaném paskvilu zahrál. Cameron herce kontaktoval a následně ho navlékl do sepraného trička, vysokých vojenských bot a kožené bundy. Dal mu černé brýle, vytvořil mu ve tváři falešné jizvy a zuby potáhl vrstvou stříbrného alobalu. Herec v přestrojení za Terminátora doslova a do písmene kopem rozrazil dveře studia a s ledovým pohledem zabijáka nakráčel před vedení společnosti Hemdale Pictures. Efekt byl dokonalý a nadšení se dalo rázem krájet. Jediný kdo ho patrně nesdílel, byla recepční v přízemí, jež se za srdceryvného křiku, způsobeného úlekem, polila horkou kávou. Sebevědomý Cameron za nastalého entrée nastoupil jako pyšný páv před vedení společnosti, podrobným popisem scénáře dokončil nečekanou prezentaci a konečně získal potřebné finance v podobě šesti milionů dolarů.

Ovšem jak jinak, ve vzduchu visel jeden drobný háček. Do role hrdinného válečníka Kyla Reese, co chrání život hlavní ženské postavy Sarah Connor, si distributoři přáli obsadit někoho, kdo byl v USA tou dobou na vzestupu. Po krátkém zvážení padla volba na sedminásobného držitele kulturistického titulu Mr. Olympia Arnolda Schwarzeneggera, jenž si ve Státech plnil svůj americké sen. Arnold v sedmdesátých letech dobyl svět kulturistiky a toužil zdolat i stříbrné plátno. Kromě miniaturních roliček měl za sebou zatím pouhé dva filmové zářezy – naprosto otřesný úlet „Herkules v New Yorku“ (1970) a výborný, inteligentně pojatý polodokument „Železný Schwarzenegger“ (1977). Tohle ovšem Cameron nechtěl. Byl přesvědčen, že roli Terminátora získá již ozkoušený Lance Henriksen, který přesně splňoval jeho ideu. Tedy štíhlého, nenápadného kyborga, co v případě potřeby lehce splyne s davem a ztratí se. Kulturista coby lidský bojovník Kyle Reese bude ve srovnání s Lancem působit jako pěst na oko a Terminátora by tak musel hrát ještě větší chlap. Cameron sice ze slušnosti souhlasil s pracovním obědem, ale v hlavě už spřádal plán, kterak rodilého Rakušana urazí a vyvolá hádku. Pravděpodobně dostane po tlamě, ale co má být? Hlavně, že se toho přerostlého hromotluka zbaví. Jenže nakonec přišel šok!

Do restaurace dorazil dvoumetrový, usměvavý a dobře naladěný sympaťák. Přisedl si a začal mluvit. Scénář znal dokonale, ale spíše než aby hovořil o Reesovi, neustálé nadšeně popisoval, jak by se měl chovat, pohybovat a zacházet se zbraněmi ten kyborg z budoucnosti. Hned nato začal Arnold napodobovat žraločí pohyby, různé grimasy a neustále mluvil. Fascinovaný Cameron pozoroval beze slova energického muže dobrých patnáct minut a za občasného přikyvování si načrtl do skicáře jeho profil. Docvaklo mu to záhy a bylo rozhodnuto. Terminátora bude hrát Arnold Schwarzenegger. Dokonalá volba!

Jim & Arnold – železní bratři ve zbrani

V momentě, kdy si oba ambiciózní muži v restauraci plácli, započali dlouhou a uvolněnou diskusi. Zjistili, že jsou si vlastně v jádru dost podobní. Oba byli přistěhovalci z jiných zemí, co si jdou tvrdě za svým a dělají pro své sny maximum. Spojovala je vášeň ke zbraním, silným autům a adrenalinu všeobecně. Dva alfa samci, co se našli. Na konci schůzky vytáhl Arnie dva obří doutníky a nekuřáka Camerona pak pálil pajšl ještě několik dalších dní.

Start natáčení o pár měsíců zdržely ještě smluvní závazky s Dinem De Laurentiisem, které Schwarzenegger musel splnit. Na nějaký čas se tedy jal ohánět mečem jako cimeřanský válečník „Barbar Conan“ (1982). Cameron tak v mezidobí napsal scénář k filmu „Rambo II“ (1985) a v klidu obsadil zbytek hereckých pozic. Roli Kylea Reese svěřil nadějnému televiznímu herci Michaelu Biehnovi a úlohu Sarah Connor získala věrohodně působící Linda Hamilton. Nezapomněl ani na svého kamaráda Lance Henriksena, který mu zásadním způsobem pomohl k získání financí na vysněný projekt. Lance si tak ve filmu střihl menší roli detektiva Hala Vukoviche.

Začátkem března roku 1984 mohla konečně padnout první klapka. Natáčelo se především v noci, kde hlavní kulisou bylo město Los Angeles. Scénografie byla velice úsporná a kromě apokalyptické vize z budoucnosti dala největší práci výstavba a dekorace klubu Tech-Noir, kde dojde k zásadnímu dějovému zlomu. Mladý režisér na place připomínal dítě, co získalo zakázanou hračku, a nesmírně se bavil. Najednou měl vše. Kameramana, světla, techniky, herce, a všichni ho museli poslouchat. Každému ochotně vysvětloval, co se bude dít a jak to bude vypadat. Pokud si například kaskadér nebyl jistý, jak přesně má vypadat otočka na motorce o 180°, režisér sedl na mašinu a předvedl to. Cameron je výjimečný v tom, jak si dokáže vlastní vizi vysnít a zároveň pro ni nadchnout ostatní. Což je úžasné, když si uvědomíme, že by se děj filmu dal shrnout do věty: Zabijácký kyborg z budoucnosti se snaží změnit minulost. Arnold byl rovněž skvěle připraven a tři měsíce poctivě cvičil zacházení s palnými zbraněmi, za což později získal i veřejnou pochvalu z úst armádních techniků a profesionálů všeobecně. Scénu, kdy se mělo z Terminátora kouřit, si režisér vychutnal. Nechal dát do upravené bundy dvakrát tolik dýmovnic, což byla přátelská pomsta za kubánské doutníky. Arnold během několika okamžiků doslova zmizel v bílém dýmu a se smíchem narážel do stěn úzké uličky, kde se inkriminovaná pasáž natáčela.

Skvělým tahem bylo i angažování vystudovaného malíře, sochaře a tvůrce speciálních efektů Stana Winstona. Ten i při velmi omezeném rozpočtu, jaký měl film k dispozici, dokázal vytvořit naprosto neuvěřitelné věci. I sebevětší šílenost, kterou mu režisér zaníceně popisoval, pro něj nebyla překážkou a vždy si dokázal najít cestu, kterak tyto ambiciózní vize realizovat. Příkladem budiž náročná scéna před zrcadlem v koupelně. Winston za pomoci silikonu, hlíny a sádry vytvořil s péčí sobě vlastní realistickou kopii Schwarzeneggerova obličeje v různých pózách. Iluze byla dokonalá a Cameronovi nadšením zářily oči!

Jediný, kdo si natáčení příliš neužíval, byla patrně Linda Hamilton. Hned na začátku si přivodila výron kotníku a tak pro ní byla každá scéna velice bolestivou záležitostí. Camerona totiž podobné věci nechávají chladným. Nebral na tuto skutečnost příliš ohledy a Lindu rozhodně nešetřil. Vizi zkrátka nesmí stát nic v cestě. Herečka si ostatně bolest a psychický teror patrně užívá, jak jinak si vysvětlit fakt, že se v budoucnu za Camerona provdala. V momentě, kdy natáčení skončilo, věděl naprosto každý, kdo se tvůrčího procesu jakkoliv účastnil, že půjde o trhák. Konečně, považte sami.

Kráčející zkáza

Začínáme krátkým náhledem do bezútěšné budoucnosti. Země je zpustošená, spálená na troud a poseta změtí lidských skeletů. Trosky obrovských strojů pokrytých popelem vytvářejí na pozadí bojiště iluzi mohutných kopců a hor, jako by šlo o pohoří lemující krajinu samotného pekla. Lidstvo je téměř poraženo. Zbytky přeživších se jako hejna krys skrývají v troskách zničených budov, sklepů a kanálů. Stroje chystají finální drtivý úder. Vyšlou do minulosti roku 1984 nelítostného kyborga, který má za úkol eliminovat Sarah Connor, budoucí matku Johna Connora. Ten se totiž nyní, v roce 2029, stává pro zhoubnou umělou inteligenci Skynet reálnou hrozbou. Lidské hnutí odporu dokáže naštěstí v poslední chvíli také využít stroj času a pošle na ochranu Sarah statečného bojovníka z masa a kostí. Otázkou je, zdali to bude stačit.

Náhle se ozvou první mocné údery do kotlů a tlumený industriální dusot začne v přesném rytmu vyťukávát podklad notoricky známé melodie. Na pozadí se míhají obrovské metalické kontury písmen a do chladné hudební linky vstoupí ikonické synťáky Brada Fiedela. Ocelový perlík naráží do kovadliny, umocňuje tep heroického songu a písmena se složí do finální podoby. Divák automaticky nasazuje připitomělý úsměv a napínavá hra na kočku a na dvě myši může začít!

Cameron nemá potřebu diváka dusit komplikovaným příběhem. Prolog je naprosto dostačující a říká vše podstatné! Hlavní je tu především nervy drásající pocit nebezpečí z plíživého zla, které neustále krouží kolem a utahuje smyčku smrti. Režisér v úvodu zručně přepíná mezi idylicky laděnými fragmenty ze života křehké Sarah Connor a nekompromisním počínáním Terminátora, který jde v honbě za svým cílem přes mrtvoly. Noční pasáže postupně přebírají otěže a umně zahušťují napínavou atmosféru, která eskaluje mistrně natočenou scénou v nočním klubu Tech-Noir, kde dojde k osudovému střetu všech tří hlavních protagonistů. Náhle, jako mávnutím kouzelného proutku, se z ponurého detektivního thrilleru stává regulérní akční řež. Beznadějně neúčinnou přestřelku s kovovým andělem smrti střídá noční automobilová honička a zlatým hřebem je pak šokující vyvraždění policejní stanice. Nekompromisní slasher jatka, kde místo Jasona Vorheese s mačetou rozsévá zkázu chladný stroj s automatickými zbraněmi. Cameron postupuje schematicky a každý další krok má detailně promyšlený. Ví přesně, kdy zabrzdit a nechat publikum popadnout dech, kdy do placu hodit další dějový střípek nebo kde se vyplatí prohloubit rysy hlavních postav a udělat si prostor před dalším přesným zásahem na komoru. Pozdější scény, kde spolu tráví čas Kyle a Sarah, mají lehký romantický náboj, naproti tomu sólo kreace Terminátora zavání až hororovým podtónem (mrazivě nasnímaná autooperace). Přítomný je i tradiční trademark režiséra v podobě dvojitého finále. Je to přesně ten moment, kdy si člověk otírá pot z čela v naději, že už je po všem, aby v následující vteřině dostal tvrdou hrst kloubů rovnou na solar. Masivní závěr, který startuje na dálnici a graduje infarktovou pasáží v průmyslové továrně, patří k vrcholným okamžikům filmových dějin.

Pár výstřelů závěrem

Z Terminátora se stal okamžitě kinohit a nečekaný kasovní trhák. Dokázal z Camerona učinit modlu a katapultoval ho mezi režijní extratřídu. Následujícím filmem „Vetřelci“ (1986) pak ze sebe učinil žijící legendu. Rovněž Arnold Schwarzenegger si nemohl stěžovat. „Barbar Conan“ a „Terminátor“! To byly dva skvělé štychy během dvou let, které mu dokázaly upevnit pozici rodící se superstar a také umlčet hlasy všech, co tvrdili, že jde jen o horu svalů bez talentu. „Terminátor“ byl ve své době zjevením. Je to akční přímočará jízda plná neotřelých režijních nápadů. Je to triumf stylu nad zápletkou, vítězství důvtipu nad inteligencí, kde mistrná kombinace prvků dokáže předčít jednotlivé součásti!

Hodnocení 100%

16.04.2021	Diskuse (53)	J.Rose DeathVale@seznam.cz