TESLA - Krotitelé hardrockových výbojů (profil)

Zmiňovat tuhle hardrockovou kapelu ze Sacramenta v souvislosti s někdejší glam-metalovou vlnou působí asi hodně divně, což si plně uvědomuji, nicméně skutečnost, že se TESLA celosvětově prosadila v totožné době jako ona scéna parádivců, tedy hlavně na přelomu osmdesátých a devadesátých let, a rovněž vládla oním melodickým rockem plným chytlavých skladeb, bytelného groovu a nažhavených kytar, ji tak nějak samo sebou nominovalo mezi výběr nejinspirativnějších amerických rockových bandů dané éry. Kvintet působící celou první dekádu existence ve složení – Jeff Keith (zpěv), Frank Hannon (kytara), Tommy Skeoch (kytara), Brian Wheat (baskytara) a Troy Luccketta (bicí) je dodnes považován svými fanoušky i kritikou za vytříbenou muzikantskou sestavu, jejichž šťavnaté skladby vycházející z odkazu hardrockových velikánů nepotřebovaly žádných marketingových berliček, takže přestože se kapela postupem doby snažila působit co nejvíc civilně, prakticky u ní nedošlo k nějaké újmě popularity a jejich deset let strávených u Geffen je osazeno čtyřmi parádními řadovkami, jedním legendárním akustickým živákem a celou řadou koncertních tras a se vším souvisejících úspěchů (první tři alba byla ve Státech ověnčena platinou), ale i pozvolného a logického ústupu z pozic, ke kterému došlo v polovině devadesátých let. Na straně této party však vždy stála upřímnost a jistá dávka nekašírovanosti. TESLA vždy působili na koncertech stejně jako v civilu, pořád byli nadšenými obdivovateli legend klasického rocku let sedmdesátých, jehož odkaz se vždy, jak už jsem jednou zmínil, snažili po svém rozvíjet.

Přestože kapela mohla leckomu připadat jako kvintet slušňáků, zavrtaných až po uši ve své hudbě, žijících stranou bujarého nočního života a skandálů, nebylo tomu částečně úplně tak, neboť drogové problémy kytaristy Tommyho Skeoche v polovině devadesátých let cestu těchto muzikantů zkomplikovaly a nakonec byla zbylá čtveřice nucena se s oním hříšníkem v roce 1995 na čas rozejít, nicméně v té době už došlo i na další trable, tentokrát s vydavatelstvím, které se tou dobou hromadně zbavovalo všech klasicky rockových kapel, a to jak jen to šlo, a které po vydání vcelku tvrdé a zemité desky „Bust A Nut“ v roce 1994 kapelu dokonale zazdilo a nakonec s ní dle očekávání i ukončilo spolupráci. Až po deseti letech, v roce 2004, se TESLA vrátila v původní sestavě na scénu a to s comebackovou pátou deskou „Into the Now“, kdy jim záchranné laso hodili tehdy aktivní Sanctuary Records, nicméně v novém věku už byla situace k upozornění na svou tvorbu mnohonásobně složitější než v osmdesátých letech, takže se i přes vytrvalost této muzikantsky výtečné hardrockové kapely žádný výrazný úspěch nedostavil. I když jak se to vezme, věrní zůstali. Zde je tedy rozbor většiny základních bodů z třicetileté historie dnes už dávno mimo mainstream fungující rockové kapely.

„Mechanical Resonance“   (1986)

Po třech letech hraní v klubech se dostavila smlouva s Geffen a nahrávání za asistence dvojice Thompson/ Bariero přineslo skvělou debutovou desku, na které kapela působila mnohem ostříleněji a bombastičtěji, než tomu bývá u zelenáčů zvykem. Hřmotný hardrockový zvuk byl rovněž přizpůsoben době, ve které vládnul americký glam-metal, každopádně šlo o hodinovou sbírku kvalitního Hard´N´Heavy. Lehce nakřáplý vokál Jeffa Keitha, kytarové duely dvojice Hannon/ Skeoch a vygradované songy zajistily kapele popularitu a když se navíc nadějné sestavy, o které se chvíli mluvilo jako o nástupcích AEROSMITH, chopil management Q-Prime, tou dobou už spravující obchodní záležitosti DEF LEPPARD, QUEENSRŸCHE a nově také METALLICE, věhlas kapely TESLA ve Spojených státech pouze stoupal. Vyrovnaně působící deska, které vládly hymnické skladby jako „Modern Day Cowboy“ a „Changes“ nebo scorpionovsky znějící, nostalgická suita umístěná v závěru desky - „Before My Eyes“, to nakonec dotáhla k platině.

(90%)

„The Great Radio Controversy“  (1988)

Snad ještě o trochu lepší sada než debut, co se prodejnosti týče však dvojnásobně úspěšná. Nápadný je přírodnější zvuk a trochu větší inklinace k blues. TESLA se stává velkolepou atrakcí zejména doma ve Spojených státech a skladby jako „Hang Tough“, „Lazy Days, Crazy Nights“, „Makin´Magic“, „Love Song“ či „Paradise“ zajišťují pětici velkou publicitu. Dalo by se říct, že jde hudebně o ještě propracovanější materiál než v případě první desky, za kterým je cítit skutečná muzikantská kvalita a oddanost hard rocku v jeho pravé podstatě, což se ve skladbách, stále jaksi souznících s oním metalovým hnutím, projevuje právě silnějšími bluesovými podněty a prvky vycházejícími z hudby klasiků let sedmdesátých jako VAN HALEN, AEROSMITH nebo MONTROSE. Každopádně lze album považovat za jeden z vrcholů kariéry kapely TESLA a stejně jako u debutu u toho byla i osvědčená producentská dvojice. Jeff Keith se ujímá textové složky a většina skladeb přichází od dvojice kytaristů Hannon/ Skeoch.

(90%)

„Five Man Acoustical Jam“   (1990)

Ve své době to byl netradiční novátorský krok, neboť nebylo u rockových a metalových souborů v osmdesátých letech zrovna pravidlem, nahrávat svá akustická vystoupení. Tahle neočekávanost však kapele přinesla okamžitý úspěch a navíc se koncert stal kultovním předobrazem pozdější módy unplugged vystoupení, se kterými se pár let poté na MTV roztrhl pytel. Ostatně TESLA, byť klipy rovněž měla, nikdy nepatřila mezi typické kapely z hudebních televizních kanálů. Jestli se jejich klip objevil párkrát za rok v Headbanger´s Ball, bylo to dost. Prezentovaný materiál se skládal jak z autorských skladeb zveřejněných na prvních dvou řadovkách, tak z několika coverů (THE ROLLING STONES „Mother´s Little Helper“, CREEDENCE CLEARWATER REVIVAL „Lodi“ a THE BEATLES „We Can Work It Out“) a právě předělávka skladby „Signs“ od FIVE MAN ACOUSTICAL BAND se stala největším hitem kolekce. Absurdní se později ukázala skutečnost, že ti muzikanti, kteří se oněch pozdějších akustických vystoupení na MTV v letech 1991-94 účastnili, se vlastně podíleli na postupné likvidaci klasických hardrockových kapel jako byla TESLA.

(70%)

„Psychotic Supper“   (1991)

Třetí řadovka je mnohými považována za absolutní vrchol diskografie, jinou a neméně početnou skupinou fanoušků naopak za mírný krůček dolu. Jsem však přesvědčen, že setrvání na svém typickém stylu přineslo pětici u všech opravdových fans jen uznání. Je pravdou, že „Psychotic Supper“ nebylo asi tak úspěšným albem jako obě předchozí řadovky, ale platina jej rovněž neminula. Kluci dokázali velmi se ctí vybruslit z osidel měnící se hudební módy a prošli bez zaváhání dobou, kdy onen starosvětský přístup a lpění na klasickém melodickém rocku plusové body kapelám zrovna nepřinášelo. Navíc přišli s výbornou deskou, na které jsou jedny z nejlepších skladeb, jaké kdy složili, což dozajista potvrzují pecky, u kterých byl často uveden jako spoluautor také Michael Bariero, tedy jeden z dvojice jejich dřívějších dvorních producentů. Songy jako „Edison´s Medicine“, „Don´t De-Rock Me“, „Song And Emotion“, „Government Personel“ nebo skvostná „Freedom Slaves“ svědčí o udržení výsostné formy i v časech plných změn. Deska mimo jiné potvrzuje, že do skladatelské činnosti byla (snad kromě bubeníka Troye Luccketty) znovu zapojena celá kapela v čele s bezchybným kytarovým tandemem Frank Hannon/ Tommy Skeoch.

(90%)

„Bust A Nut“   (1994)

První změna na postu producenta (Terry Thomas) nijak nenahlodala pevnou víru kapely v hardrockové tradice. TESLA opětovně přišla s více než hodinu trvajícím materiálem, na jehož drsnějším zvuku (např.„Action Talks“) bylo znát jisté přizpůsobení se devadesátým letům, na druhou stranu se zde nacházelo i několik akustických skladeb. Přes všechnu snahu je pravdou, že deska oproti předchozím vyznívá trochu těžkopádněji a je na ní mnohem méně nápadných tutovek, nicméně ve srovnání s konkurencí v oblasti melodického hard rocku je třeba dodat, že si i v devadesátých letech kapela udržela kvalitu a vysokou úroveň. Ostatně stejně jako tomu bylo v oné éře u nejlepších (AEROSMITH, KISS, OZZY OSBOURNE, MÖTLEY CRÜE, VAN HALEN…). Na první poslech upoutala úvodní skladba „The Gate/ Invited“ nebo třeba hymna „She Want She Want“. Negativem tohoto období byl jednak neodvratně se blížící konec smlouvy s Geffenem a s tím související nezájem a neaktivita tohoto vydavatelství jakkoliv dílo propagovat a za druhé především prohlubující se problémy Tommyho Skeoche se zakázanými látkami.

(70%)

„Into The Now“   (2004)

Po šesti letech nečinnosti se TESLA v roce 2002 vrátila na rocková pódia, dlouhou pauzu rovněž využil kytarista Tommy Skeoch k tomu, aby se zbavil své drogové závislosti a mohl být kolegům oporou. Produkce se tentokrát za asistence Michaela Rosena (mimo jiné také TESTAMENT) ujala kapela sama a po vzniklém materiálu sáhlo hned několik vydavatelství, včetně již výše uvedeného Sanctuary. Od titulní skladby je zřejmé, že kapela se nacházela opět ve výborné formě a hutný podlazený zvuk kytar svědčil o tom, že se pětice hodlá posouvat a přizpůsobit zdrsnělý sound postupující době v novém miléniu. V této mírné změně zvuku však nebylo poznat žádného kalkulu, protože řada skladeb obsahovala podnětné nápady a oplývala patřičnou oddaností staré škole rocku, takže nebylo možné tvrdit, že TESLA nemá co nabídnout, ani že se plánovitě snaží zalíbit nové generaci. Deska byla fanoušky přijata s nadšením a stále svědčí o návratu ve skvělém stylu viz. další vypalovačky jako „Look@Me“, „What a Shame“ nebo pomalejší kusy jako „Caught Up In A Dream“. Druhá polovina alba sice není už tak dravá jako začátek, ale přesto musím říct, že se jedná o velmi obstojný návrat kapely ctící přirozenost hard rocku až do skonání.

(70%)

V roce 2006 odchází definitivně ze soukromých důvodů Tommy Skeoch a brzy je nahrazen Davem Rudem. Mladý kytarista se v kapele dobře zapsal a vydržel vlastně až do současnosti. Kapela tedy ani dnes nepolevuje své aktivity, byť už nedosahuje její aktivita takové odezvy jako v osmdesátých a devadesátých letech. Koncerty se bohužel týkají většinou pouze Spojených států, ale z dostupných zdrojů je zřejmé, že si TESLA koncertně i v posledních deseti letech udržuje vynikající kvalitu. V červnu roku 2007 vychází vcelku vyčerpávající album předělávek oblíbených kapel a hudebních vzorů nazvané „Real To Reel“ a je přijato dobře, takže se pětice rozhodne přebytky coverzí poskládat na podzim téhož roku do druhého pokračování nazvaného „Real To Reel Vol.2“. V dalších letech pak vrhá na trh ještě dvě ucházející řadovky, na kterých je sice znát menší rozpočet vyhrazený studiovým pracem, a tím pádem také menší důležitost těchto alb v rámci celého jejich portfolia, ale určitě ne polevující chuť po rockové hudbě – jde o surověji znějící album „Forever More“ (2008) a poslední řadovku nazvanou „Simplicity“ (2014), která rovněž nabízí řadu zajímavých momentů a skladeb v jejich typickém stylu.  Ostatně na posledně zmíněnou desku je zde umístěna recenze. Kariéra hardrockové kapely ze Sacramenta však stále pokračuje, takže je jen otázkou času, kdy se dočkáme další nahrávky a snad někdy i nějakých těch koncertních aktivit, které se nás středoevropanů budou přímo týkat.

14.12.2016	Diskuse (3)	Stray janpibal@crazydiamond.cz