TESSERACT, UNPROCESSED, THE CALLOUS DAOBOYS - Praha, Palác Akropolis, 1.února 2024

Nebyl jsem ten večer v úplně ideální formě. V pět hodin ráno vstávání, v šest hodin Pendolinem pracovně do Ostravy a pak rychle zpátky, abych to všechno stihnul. Moc se mi po tomhle výletu nechtělo jít někam křepčit do pozdních večerních hodin, spíš zalehnout a spát. Jelikož se ale moje obvyklá předkoncertní nálada vyznačuje takřka vždy úvahami: „Opravdu tam musím?“, tak jsem zvyklý tuhle lenoru překonávat. Vysvlékl jsem se tedy z korporátního obleku a poslušně mašíroval do žižkovského kopce. A jako obvykle jsem byl moc rád, že jsem šel. Koncert se povedl a já si rozšířil obzory o kapely a hudební styly, které jinak doma moc neposlouchám.

Facebooková stránka Obscure Promotion hlásila vyprodáno, takže jsem raději vyrazil do Akropole trochu s předstihem, abych chytnul nějaké pěkné místo v přední části sálu, kde bych se ale zároveň nemusel moc mačkat. Na moshpit to u mě opravdu ve čtvrtek nebylo… Trojice kapel, se kterými jsme měli ten večer tu čest, u nás zas tak často nebývá. U předkapel to zatím bylo po jednom zastaveni na Brutalu, hlavní hvězdy se během své dvacetileté kariéry vedle toho mihly i dvakrát v Praze. Pro mě to nicméně byla ve všech třech případech premiéra.

První z trojlístku, THE CALLOUS DAOBOYS, jsou veselou partou z Atlanty v Georgii. Jde o rozverné čtveráky s rozpustilými texty a srandovními klipy, kteří na pódium vlítli jako hurikán. Buď se nás v publiku snažili svou dovádivostí probudit co nejrychleji z letargie a nabít metalovou energií (povedlo se to tak napůl), nebo si na turné jezdí prostě zaskotačit. Možná oboje. Činili se hlavně kytaristka, jejíž levá noha pravidelně rytmicky zamířila někam nad hlavu, krásná houslistka hopsající pěkně do rytmu- (škoda, že její housle nebylo prakticky slyšet) a zpěvák přezdívaný „Velké zvíře“, jenž po chvilce producírování bez jakéhokoliv varování hupsnul na nejbližší přihlížející. Zvíře v tom pak pokračovalo a při svém následném vyvádění například srazilo druhého kytaristu a finální song strávilo v moshpitu, kde se ho okolní sportující snažili co nejvíce „osahat“, případně se do něj nabořit. Elánu měla kapela na rozdávání a bylo to celé takové upřímně punkové, takže palec nahoru, jejich hudba ale pro mě moc není. Na mathcore nejsem a tohle byl obzvlášť velký chaos. Co se linulo z pódia, byla spíš hromada řevu, než cokoliv uchopitelného, co má nějaký hudební tvar. Zvíře i zpívající basista prokládali mathcoreový řev občasným growlem, což bylo příjemné zpestření, stejně jako ještě vzácnější chvilky čistého vokálu, překvapivě i v harmoniích. Kapela zpívat umí a je také schopna složit chytlavou melodickou linku nebo kytarový motiv jako třeba ve skladbách „Waco Jesus“ nebo „What Is Delicious? Who Swarms?“. Škoda, že těch výrazných pasáží není víc.

Zatímco CALLOUS během celé své produkce promítali na plátno stránku o kapele z Wikipedie (což bylo docela přínosné i vtipné), asi aby se nám představili, další příchozí měli svých fanoušků v sále docela dost, což se projevilo už vyvoláváním jména kapely v průběhu pauzy. V případě UNPROCESSED jsme také dostali úplně jiný přístup k hudbě i pódiové prezentaci. Čtveřice z Wiesbadenu v čele s kytaristou a zpěvákem Manuelem Gardnerem Fernandesem jsou opravdovým crossoverem všech možných stylů: metalcore, progresivní rock a metal, pop, hip hop, funk, rhythm and blues. Celé to ale překvapivě drží docela dobře při sobě a tvar je sevřenější než v případě CALLOUS. Písně skupiny mají jasnější strukturu a typické metalové členění založené na úvodním riffu, slokách, refrénech a mostu. Skupina umí napsat pěkný riff i líbivou melodii, ale mám pocit, že je hodně práce ještě čeká. Bylo zjevné, že se sice cítí jako nastupující hvězdy, ale zatím vidím jako jejich hlavní zbraň především technickou úroveň jejich hudební produkce, ne ve skladatelské kvalitě písní. Všichni jsou mladí, nástrojové velmi zdatní a kapelník je dokonce kytarová extratřída s originálním přístupem kombinujícím hru trsátkem s klasickou technikou pravou rukou a dokonce basovým slapováním. Stejně tak i na levé ruce je vidět silný základ v technice klasické kytary, která je pak kombinována s funkovou úderností a metalovou ekvilibristikou. UNPROCESSED přistupují ke své hudbě seriózněji než CALLOUS DAOBOYS a koncert tak dostal mnohem vážnější tvář. Vystupování Fernandese mi na začátku přišlo až arogantní a klackovité, ale v průběhu setu osmi písní (polovina z nich byla z poslední v prosinci vydané desky „…and everything in between“) postupně pookřál a na konci už to byl téměř sympaťák. Publikum ale na své straně měli…

Skutečně dospělou muziku však ten večer podle mě hrála jen jedna kapela. Nemyslím to nijak zle, ale po legráckách prvních z trojice a pubertální hvězdnosti druhých jsme se s TESSERACT konečně ocitli v říši, kde vládla paní hudba. Kontrast byl obrovský. Žádné podbízení se publiku a excesivní skotačivost ani ekvilibristické pozérství, TESSERACT přišli, zahráli a zvítězili. Slovní kontakt s publikem byl minimální, kapela nikoho nehecovala, muzikanti se až na zpěváka pohybovali minimálně a na většinu z nich nebylo v pološeru Akropole příliš vidět, takže bych je nepoznal ani na baru. Přesto nebylo jejich vystoupení ani trochu chladné, ale naopak velmi přirozené a elegantní. Od vizuálně krásné show plné barevné vyváženosti, přes bezchybné instrumentální výkony až po celkovou uhlazenost vystupování všech protagonistů.

Ze třinácti přehraných skladeb jich bylo pět z nejnovější desky „War of Being“ a z mého pohledu jich mohlo být klidně ještě víc a do živého setlistu bych přidal ještě třeba „Tender“, „Sirens“ nebo „Sacrifice“. Z mého pohledu je tahle deska zatím nejlepším počinem skupiny a ta je na ni také náležitě pyšná, takže si některé písně dokonce nechala do finále hlavní části setu, které patří věcem, na něž se publikum obvykle těší nejvíc. V tom ovšem nebyl problém, protože deska rychle zakořenila mezi fanoušky, z nichž někteří (já ne ) byli schopni texty zpívat společně s Danielem Tompkinsem, což přispělo k celkově vynikající atmosféře koncertu.

Radost mi udělalo zařazení titulní skladby „War of Being“, což je jedenáctiminutový prog-djentový opus, který má dynamiku a spád, dobře šlape a rychle ubíhá. Podobně dobře vyzněla další ze silných skladeb novinky – druhého singlu „Grey“, s funkovým spodkem. „Úplným vrcholem koncertu pak byla – možná také nejlepší skladba desky – „Legion“, kde se djentový základ skvěle doplňuje se silnou melodií opepřenou Tompkinsovou vokální ekvilibristikou. Takhle z mého pohledu vypadá dokonalá skladba žánru, která nás nevyčerpává ani přílišnou délkou a repetitivností ani nudnějšími „uměleckými“ pasážemi. Koncizní, hutné, nápadité rytmicky, melodicky i vokálně. Otázkou bylo, jak to dá Tompkins naživo. Nezklamal, ale ještě předčil očekávání a vysekl to stejně jako na desce, když bezchybně přecházel mezi všemi třemi svými polohami, tedy řevem, čistým zpěvem a falzetem. Až jsem měl chuť zavelet ostatním nástrojům, aby zmlkly a my si ho mohli vychutnat pouze a cappella. Dokonalostí provedení i krásou hudebně-vokálního momentu se to rovnalo tomu, když Glenn Hughes zpívá „Mistreated“, tak dobré to bylo.

Dalším skvělými momenty byly starší „The Arrow“ a pak hlavně „Juno“, která uzavírala hlavní set a téměř se svým impaktem vyrovnala „Legion“. Poté přišla obligátní pauza a dva přídavky v podobě „Acceptance“ a „Deception“. Muzikanti hráli jako o život, publikum běsnilo v moshpitu a bylo to pěkné, pro mě ale ty nejlepší momenty už byly. Celkově výborný koncert.

04.02.2024	Diskuse (3)	Gazďa