TESTAMENT - Brotherhood Of The Snake

90%

Je fajn, že nám dnes jako houby po dešti roste thrashový potěr, který moc dobře ví, kam správně na džísku umístit nášivku, má v malíčku základní žánrový kánon a umí vyplivnout řádně naostřenou řezanku. Jenže co naplat, málokdy je z toho taková událost, jako když vydá novinku parta, která byla u toho, když se tenhle styl rval na výsluní posluchačského zájmu. TESTAMENT je přesně ten případ. Při vší úctě k mladým spolkům, ony prostě nemají Genea Hoglana, Alexe Skolnicka, Steva DiGiorgia a ani toho Chucka Billyho. Nemají ani ten léty vycepovaný fortel, který se ale – naštěstí – nestačil převalit v rutinu. Protože „Brotherhood Of The Snake“ je už na první poslech mnohem energičtějším a zdařilejším dílem než předchozí „Dark Roots Of Earth“. Těžko přesně říct, čím to je, ale na novince na mě TESTAMENT působí vyhladovělým dojmem, jako kdyby od sebe poslední dvě alba dělily ne čtyři, ale spíš čtrnáct let. Energická sprcha, přičemž z baterie neprýští kapky vody, ale ostré kousky oceli, které se zasekávají do kůže. Vynikající, plný a čitelný zvuk dá vyniknout každému nástroji a bylo by nošením dříví do lesa, kdybych se tu nějak dlouze rozepisoval o znamenitých instrumentálních výkonech. Dá rozum, že Gene Hoglan rytmicky nekulhá a jeho figury musí každému bubeníkovi nahnat slzy do očí, je jasné, že Steve DiGiorgio je perfektní baskytarista a že Alex Skolnick zkrátka umí hrát na kytaru. Potud vše jasné a čisté jako hvězdné nebe.

A teď co? Čekáte, že po onom „superlatývním“, jak by řekl pan Kaplan, úvodu přijde něco jako hudrování na to, že se pod nadupanou kapotou skrývá motor, který jede jen na půl, maximálně tři čtvrtě plynu? Není tomu tak. Je fakt, že po úvodním čtyřskladbovém blitzkriegu „Brotherhood Of The Snake“, „The Pale King“ (tu považuju hlavně kvůli chytlavé Billyho vokální lince za zlatý hřeb desky) „Stronghold“ a „Seven Seals“ tlak trochu zvolní, ale není to nic, kvůli čemu bychom si měli rvát vlasy. Vysoký nadstandard je to i nadále, v každé vteřině je co poslouchat a na čem si pošmáknout. Třeba na valivé „Born In a Rut“, která umetá cestu dalšímu thrashovému výplachu „Centuries Of Suffering“, což je, pravda, v kontextu alba spíše méně výrazná položka. Prostě dobře zvládnutý žánr, nic víc, nic míň.

Náladu ale spraví hned následující „Neptune’s Spear“, vystavěná opět spíše ve středním houpavém tempu, což mi u TESTAMENT v žádném případě nevadí, spíše naopak. Ve vzduchu to znovu jiskří a ke slovu se dostává jistá nostalgie. A ty Hoglanovy kopáky...ach jo. Pak nemám být zatížený na bubeníky. Do konce přesně tak akorát dlouhé desky už toho mnoho nezbývá, přičemž „The Number Game“ je ideálním finále. Padla tu zmínka o stopáži, album má ideálních „starosvětských“ pětačtyřicet minut a i jinak je koncipováno jako z dob, kdy se ještě dbalo na formát dlouhohrající desky. Jako člověk, který stále věří na dramaturgii alb a spíše než jednotlivé písničky poslouchá kompletní celky, z toho mám samozřejmě radost.

Nový TESTAMENT sklízí chválu, kam se podívá. Na Blabbermouth.net už teď operují s pojmem „instant classic“, s nímž bych přece jen zacházel poměrně opatrně. Ano, v dnešní „speedy“ době není problém vyhlásit za klasiku každou jen trochu povedenou desku, což ale se skutečnou podstatou tohoto označení nemá samozřejmě nic společného. Tedy takto. Je možné, že se z Hadího bratrstva časem klasika opravdu stane, to dnes těžko posuzovat. Už teď je ale možné říct – a taky to na tomto místě říkám – že jde o jedno z nejlepších thrashových alb letoška.

24.10.2016	Diskuse (5)	wuxia jindrich.goth@gmail.com