THE ROLLING STONES - Grrr!
Na sklonku loňského roku oslavili THE ROLLING STONES padesáté výročí svojí existence, což z nich zřejmě dělá vůbec nejdéle sloužící kapelu rockové historie. Platí to navzdory skutečnosti, že se již dlouhá léta s novými alby nepředřou. Konkrétně za posledních šestnáct let (tedy od vcelku zdařilého „Bridges of Babylon“ z roku 1997) natočili jen jednu studiovku. Každopádně tahle několika disková kompilace (album vyšlo ve více verzích, ta nejskromnější obsahuje dva disky, nejbohatší naopak čtyři, osobně je mi nejsympatičtější právě ta prostřední, tedy třídisková verze) v sobě zahrnuje opravdu valnou většinu z jejich nejzásadnějších skladeb a vyčerpávajícím způsobem připomíná jejich právě proběhlé jubileum.
Kompilace s opravdu děsivým coverem a ještě horším názvem představuje dlouhou
procházku jejich pozoruhodnou kariérou, která, přiznejme si to hned
takhle zkraje, byla podle mého názoru pozoruhodná jen zhruba do první poloviny
sedmdesátých let (pokud tedy z pozdějších kapitol přehlédneme jedno velmi povedené album coby zářící ostrůvek v moři šedi - „Some Girls“ z roku 1978),
tedy do doby, kdy u nich ještě působil vynikající kytarista Mick Taylor. Ten
v průběhu své pětiletky (1969-1974) britské raubíře řádně
nakopnul a utvořil tak v jejich řadách znamenitý kytarový tandem s Keithem Richardsem. Tohle byla kapitola, která měla z mého pohledu největší smysl.
Přejděme k dalšímu žonglování s myšlenkami. Když to vezmu z druhé stránky, pokud mi ukážete jediné
řadové album THE ROLLING STONES z osmdesátých nebo devadesátých let, na
kterém budou více než čtyři povedené songy nebo rovnou hitovky, budu vám gratulovat a zároveň o
tom povedu zpochybňující pojednání. THE ROLLING STONES jsou
v posledních pětatřiceti letech kapelou, která se vykazuje zhruba dvěma až třemi povedenými songy na jedno řadové album, takže je jasné, že v jejich případě je zkrátka výběrovka tím naprosto
nejideálnějším řešením, zvláště pak pro někoho, kdo je teprve začíná prozkoumávat. Nic to však nemění na tom, že daleko více než letošní rekapitulace je mi sympatické spojení dvou starších kompilací a sice „Hot Rocks“ - která mapuje to nejlepší z šedesátých let až po skvělá alba „Let It
Bleed“ a „Sticky Fingers“ a „Jump Back“, která naopak navazuje od počátku sedmdesátých let až zhruba někam do roku 1993.
Loňská výběrovka je tak již několikátým poměrně vyčerpávajícím průřezem
celou kariérou této legendy, započatou singlově
bohatými šedesátými léty, kdy jak známo Stouni byli jakýmsi zlým protipólem hodných
chlapců z THE BEATLES, pokračujíc právě přes nejsilnější bluesovou a honky tonk éru počátku
sedmdesátých let, jinak lemovanou minimálně čtyřmi skvělými alby nahranými s výše zmíněným Taylorem. Pak samozřejmě následovala doba po nástupu
dalšího kytaristy Rona Wooda (od roku 1974), který přešel z řad THE FACES, street rockové
kapely Roda Stewarta. V hudbě THE ROLLING
STONES se tehdy počaly množit vlivy funky, za což sice nemohl samotný Wood (na to měl
tenhle „třicet let novej kluk u STONES“ vždy malé slovo), ale
dobový trend vyzdvihující spíše taneční prvky a taky posedlost Micka Jaggera
černošskou hudbou.
V dalších dekádách došlo k jistému ustálení na rockové formuli a k již velmi malým ozvláštněním určitými dobovými trendy, za což mohla skutečnost, že jednoznačně největší rocker v kapele - Keith Richards, byl již od konce sedmdesátých let vyléčen ze své závislosti na návykových látkách, a tak si zaměření novějších alb Stounů hlídal, což vedlo od poloviny osmdesátých let Micka Jaggera k vydávání několika sólových alb zcela jiné hudební příchuti (lépe řečeno, hudba na části některých z těchto alb připomínala spíš někoho jako je PRINCE).
„Grrr!“ představuje ideální souhrn tvorby THE ROLLING STONES zejména pro ty posluchače, kteří se dosud s jejich historií neseznámili. Skladeb, které osobně považuji za stěžejní, zde chybí opravdu jen pár, a jde tudíž o vyčerpávající balík hudby napříč všemi dekádami jejich existence, k čemuž jsou přihozeny ještě dva zbrusu nové songy.
| 18.05.2013 | Diskuse (9) | Stray janpibal@crazydiamond.cz |
 |
spajk | 19.09.2022 18:00 |
Moje úplně prvni SHM-CD je od The Rolling Stones. | |
Bluejamie65 | 08.03.2017 21:18 |
Já jsem postupně strávil i Black and Blue, jediný, kde trochu váhám (ale už vlastně skoro 37 let) je druhá strana Satanic Majesty Request. Vybrat nejoblíbenější písničky je těžký, nejspíš Out of Time (i díky filmu Návrat domů s Jane Fondovou) a pak to, co jsem v dětství chápal jako nářez - Goin´home, Shattered, Summer Romance,Let me Go, She so cold... ale jak jsem řek, z mýho pohledu je nesmyslný něco řešit, můžu je jak rychle, tak pomalu, jak nahlas, tak potichu... | |
Stray | 08.03.2017 21:02 |
"Voodoo Lounge" taky beru jako jednu ze slabších desek. "Steel Wheel" i "Bridges To Babylon" mám výš. Osobně mám hodně v oblibě podceňovanou desku "Goat Head Soup" 73´, ta je fantastická "Doo Doo Doo Doo Doo (Heartbreaker)" je jedna z mých nejoblíbenějších věcí, stejně tak "Dancing With the Mr.D", to jsou věci, které řadím na úroveň největších perel jako "Gimme Shelter", "Under My Thumb" nebo "Ruby Tuesday". Nemám moc rád...jak jinak "Wild Horses" a "Honky Tonk Woman". | |
Bluejamie65 | 08.03.2017 20:36 |
To Stray: O Black and Blue máš samozřejmě pravdu, na druhou stranu použití reggae, bylo vizionářsví. Je pravda i to, že hit je vždy jen jeden nebo dva, ovšem já to budu vždy číst vlastně naopak, tzn. už jen standardní náplň těch alb mě naprosto uzemňuje a ty případné hitovky jsou bonus navíc. Zřejmě nejvíc Some Girls a Emotional Rescue, ale v podstatě pro mě od Aftermathu nemá cenu něco vyzdvihovat, z rauše jsem se začal probírat až na Voodo a Babylon... | |
Bluejamie65 | 08.03.2017 20:25 |
To Stray: cituješ Keitha z jednoho společnéh televizního interview, kdy na chvíli vypnuli reportéra a začali mluvit sami KEITH: Rone, ty hraješ úplně na hovno. RON: Keithe, ty s tou chromou rukou hraješ celej život uplně na hovno. KEITH: No to máš recht, ty jsi k ničemu, já jsem k ničemu, ale společně to je jiná... | |
spajk | 08.03.2017 20:21 |
Plus Faces samozřejmě, to je kult. | |
spajk | 08.03.2017 20:17 |
Ron Wood je uplně skvělej! Miluju jeho sedmdesátkové desky se Stewartem (hlavně 1971) a i jeho pozdější solovky nejsou k zahození. | |
Stray | 08.03.2017 19:55 |
U Stounů mám nejvíc v oblibě období 1968-74, ovšem ani to před tím není špatné. Vlastně když u nich hrál druhou kytaru Taylor, bylo to nejvíc. Počínaje nástupem té loutky se zlýma očima (Ron Wood), to šlo ve smyslu skladatelského vkladu trochu do kopru. "Black and Blue" (1976) je jedno z nejslabších alb v historii RS, od roku 1976 už se jen o málo momentech dalo říct, že jsou nadprůměrně zdařilé. Spíš bych řekl, že každá deska od té doby je zajímavá jen díky nějakým dvěma nebo třem singlům. Jasně že tam Jagger tahal ty vlivy černošské taneční hudby. Svou náklonností k tomuhle se nikdy netajil. Na druhou stranu od osmdesátek mám pocit, že Keith Richards nebyl ve skladatelské práci přesvědčivější než Mick, byl sice vždy větší rocker, ale to ještě neznamená, že byl tím, kdo Stouny zachraňoval. Myslím, že jim vždy prospěla spolupráce a mix.obou směrů. | |
Bluejamie65 | 08.03.2017 19:07 |
Přestože souhlasím s podezřením na to, že Jagger připumpoval v podstatě na každý album nějakou šílenost, povětšinou soulofku nebo funkačku, celkově to ale vnímám odlišně.Hodnocení hitovosti jakékoliv skladby od alba Aftermath dále jsem se nikdy nezabýval, neb všechno písnička po písničce je pro mě KÁNON, jen jsem byl ochoten připustit, že teda je možný že se vlastně na každém albu najde 1 podivná šílenost, která se nějakým způsobem podobá produkci Motownu po vyhození tria Holland-Dozier-Holland a že díky tomu je mým idolem Keith a ne Mick, kterej to tam zřejmě pašuje. Moje podezření se pak potvrdilo, když Jagger vydal první solovky. Stouny tak vlastně vnímam naprosto mimo žebříčky nebo články a v prostoru mezi Aftermath a Bridges of Babylon jsem se snažil nakupovat co nejvíc to šlo a pruboval jsem i Keithovy solovky. | |
