THE CORONA LANTERN - Certa Omnibus Hora

70%

Před časem jsem si v rozhovoru se Strayem povzdechl, že současný český metal rozhodně neoplývá talenty a že se v naší kotlině jen stěží hledají zajímavé kapely, které by stály za poslech. Snad jsem tím naštval nějakého metalového boha, nebo je to jen dílo náhody, každopádně od té doby mi cestu kříží jedna zajímavá tuzemská nahrávka za druhou. A takhle nějak nepředvídaně se mi pod ruce, nebo spíš pod oči a následně pod uši, nachomýtli i pražští THE CORONA LANTERN s aktuálním albem „Certa Omnibus Hora“. Jde o čerstvou novinku, na jejímž bookletu sotva stihla oschnout tiskařská čerň. A že jí bylo potřeba. Právě temný spirituální vizuál cédéčka byl prvním impulzem k bližšímu prozkoumání tvorby pro mě doposud neznámého duchařského spolku. S potěšením jsem zjistil, že hudba za povedenou grafikou vůbec nezaostává, nýbrž s jejím charakterem i kvalitou perfektně souzní.

Složení kapely v čele se zdánlivě křehkou Dahlien za mikrofonem by mohlo vyvolávat dojem, že se bude jednat o jemnou gotickou romantiku, podpořenou něžným dívčím zpěvem. Úvodní minuta první skladby „As Wide Eyes Travel“ tomu také nasvědčuje, protože se začíná drnkáním kytary za doprovodu bicích a klavíru. Sotva ale stačíte ztlumit světlo, zapálit svíčku a nalít sklenku červeného, sešlápne kytarista booster a ona sličná frontwoman spustí parádní záhrobní řev, který sladkobolnou iluzi rozmetá na kousky. Zvolna a pomalu se poté rozjíždí doomový pekelný stroj, co sípe a duní, z kopce se plnou rychlostí spustí výjimečně. Mašina je to totiž stará a rezavá, žádné barvičky a spousta světel, okolí osvětluje jen oprýskaná (CORONA) lucerna. Nevězí po krk v uměleckém blátě crustového řinčení kytar a trendového nihilismu. „Certa Omnibus Hora“ rezonuje syrovostí a špinavostí spíše naoko a pocitově, více se blíží k poeovským morbidně-groteskním scenériím. Ve smutných a táhlých riffech skřípe písek a prach z cest, bicí jako by se ozývaly z mlhavých louisianských bažin. Lamentace Dahlien jsou plné smutku, zmaru a beznadějného vzteku. Atmosféra mrtvolného chladu, zlomených osudů a rozpadajících se hrobů je všeobjímající.

Minimální využití kláves, samplů a aranží pak přispívá k ještě silnějšímu dojmu sychravosti a archaičnosti desky. Bez těchto kudrlinek tedy zůstává hlavním a vlastně jediným výrazivem ortodoxní kytarová muzika, což s sebou nese zvýšené nároky na atraktivitu, a tudíž i na kreativitu. A právě rozmanitost a originalita nápadů trochu drhne. Kytarista a vrchní skladatel hudby Igor Krakhmalev má bezesporu ohromný talent na kytarové riffy a melodie, jen by je bylo potřeba trochu protřídit a lépe uspořádat. Některé fragmenty skladeb jsou si bohužel vzájemně dost podobné. THE CORONA LANTERN tak oscilují mezi jedinečností osobitého stylu – sic budovaného na prověřených základech – a kopírováním sebe sama. Je škoda, že možnost oživit občasnou uměleckou strnulost výraznější rytmikou zůstala nevyužita. Basová kytara je zbytečně utopená, zasloužila by si víc prostoru a pro daný styl určitě drtivější sound. Bicí působí příliš sevřeně a ušlápnutě, přestože několik zajímavých nápadů naznačuje, že na vině nebude absence tvořivosti, jako spíš žánrová nevyhranost. Přitom poslední píseň „The Truth and Its Will“ dokazuje, že i v úderné jednoduchosti může být síla. Když se v závěru této skladby poprvé na albu rozezní dvojšlapka s plnou silou, křivka intenzity prožitku stoupá o mnoho výš. Celkově mi přijde, že rytmická sekce hraje na „Certa Omnibus Hora“ tak nějak druhé housle. Songy jsou totiž postavené převážně na hromadě kytar a vynikajícím zpěvu. Pro podobný náklad zkrátka potřebujete adekvátní tažnou sílu.

U zmíněného vokálu bych se měl možná sklonit před současným korektně-progresivním pokrytectvím a nebrat v potaz pohlaví „zpívající“ či „zpívajícího“, co má sakra obecně přednost, „zpívajících“?:-) Nejenže to ovšem není můj styl, ale také bych tím překryl, resp. až znevážil onu jedinečnost pěveckého projevu Daniely „Dahlien“ Neumanové. Dovolím si tvrdit, že ženský element do CORONY přináší větší dramatičnost, emocionální napětí a temnou vášeň. Tajemná stylizace do (ne)mrtvé nevěsty rozeznívá touhy, které doposud zůstávaly skryté pod nánosem vštípené morálky. Dahlien je důkazem, že pokud je zpěvák zároveň textařem, je to jen ku prospěchu věci. Pouze stěží by měl její projev totožnou naléhavost, kdyby zpívala texty, které neplynou přímo z jejího nitra. Působí přirozeně a přesvědčivě, ať se pohybuje ve vodách doomového growlingu, hardcorového řevu nebo dokonce blackového skřehotání. Ne náhodou odjela Daniela před rokem celé evropské turné v řadách brutálních techniků ABNORMALITY, kde zaskakovala za domácí Malliku Sundaramurthy, která si zrovna vybírala mateřskou dovolenou.

Nejpozitivněji na „Certa Omnibus Hora“ tedy hodnotím, že se primárně jedná o hudbu od fanoušků pro fanoušky. Na produkci je hodně znát upřímný obdiv a úcta k žánrovým stars, ať už jde o (znovu) doomové melancholiky PARADISE LOST nebo o americké sludge pionýry CROWBAR. Od členů kapely neuslyšíte prohlášení typu, „já už metal vlastně vůbec neposlouchám“ nebo „ostatní skupiny mě nezajímají“. Z tvorby THE CORONA LANTERN naopak čiší až mladický elán a nadšení z možnosti oblíbené subžánry nejen poslouchat, ale v rámci nich i tvořit, a tím se aktivně podílet na jejich dalším vývoji. Sice se nyní ještě nacházejí ve fázi neskrývané inspirace vlastními idoly, potenciál k růstu nicméně určitě mají. Aktuální deska potvrdila kvality svého předchůdce z roku 2015, přičemž o obě díla se můžou THE CORONA LANTERN hrdě opřít a na jejich základech postupně budovat vlastní specifický projev. Jednou z cest by mohla být větší umělecká svoboda a ochota experimentovat, a to i za cenu vystoupení z úzkých hranic hudebních škatulek, jakkoliv se v nich cítí pohodlně. Ale ať už se tahle sympatická parta rozhodne pokračovat jakýmkoliv směrem, budu se na jejich další album určitě těšit.

21.12.2020	Diskuse (2)	Hivris