THE CROWN - Crown Of Thorns

70%

S nekompromisně nařezanou metalovou deskou přicházejí švédští THE CROWN, kapela, kterou jsem po celé dvě dekády vlastně ignoroval a považoval jí za jednu z mnoha tamních melo-death rubanic. Asi nepatřím k těm, kdo by zájem o metalový extrém dokázal aktualizovat. Ne že by se na tomto názoru, při současném pohledu na věc, něco změnilo, nicméně kvalitní provedení i současně znějící zvuková stránka alba, celkové nasazení kapely, které z nových skladeb přímo prýští, mne dokonale přesvědčily, abych se severským kvintetem počítal. Deska vlastní řadu dobrých nápadů, jež se nacházejí zhruba někde na spojnici fúze výrazu kapel jako AT THE GATES a LAMB OF GOD.

Pro příznivce neo-thrashe, melodického death metalu nebo dokonce metalcoru může tahle sada značit událost, neboť deska ctí všechny základní atributy nesmlouvavé metalové práce stvořené v moderním duchu žánru slavícího největší boom v první desetiletce po přelomu milénia. Tohle je zkrátka výživná palba pro všechny, kteří upřednostňují tvrdost, energii, agresi, a na druhou stranu nijak moc neřeší věci jako originalita či přehnaná progrese. Po pravdě, nejsem si úplně jistý, v čem se asi tak THE CROWN liší kupříkladu od THE HAUNTED, DARKANE a dalších. Když jsem si čas od času poslechl nějakou nahrávku od podobných kapel, vždy mne to přišlo, jako bych poslouchal jednu a tu samou kapelu. Tohle je pro mne osobně asi největším důvodem, proč nikdy nebudu patřit k srdcařům. Vzájemná podobnost většiny kapel tohoto subžánrového zařazení je asi největší slabinou podobné hudby. Těchto kapel je prostě moc.

Nicméně THE CROWN udělali na své dvanácté desce „Crown Of Thorns“ skutečně drtivý krok k pozitivnímu náboji. Tím jednoznačně zažehnali veškeré pochybnosti o oprávněnosti své dlouholeté cesty. Skvěle energická a agresivní sada plná moderního metalu staví na masakrální rytmice Michaela Noréna, natlakované baskytaře Mattiase Rasmussena, či mistrovsky nařezaných riffech a celkově bravurní instrumentaci od Marko Tervonena (a čerstvě i jeho staronového parťáka od druhé šestistrunky Marcuse Sunessona, který nebyl nahrávání přítomen). Skladby však v sobě mají i únosný způsobem řešené melodické motivy a znamenité kytarové kejkle. Jeví se však přehledně a pohodlně se poslouchají. Staví především na perfekci a na spojení kvality v rámci tradičního metalového pojetí a více grooveového moderního výrazu. Asi nejvíc oceňuji právě letos se vyjevivší nápady, umožňující novému materiálu dýchat. Člověk nemá pocit, že poslouchá jednu a tutéž skladbu v mnoha provedeních.

Hlas Johana Lindstranda se jeví pro podobný druh hudby zcela typicky a v žádném ohledu ničím nepřekvapuje. Ve svém žánrovém oboru je Johan bezpochyby kvalitní growlerem, schopným hlas modifikovat do pestřejších výrazových rejstříků, takže dojde i na lehce melodičtější pasáže a celou řadu momentů opatřených jeho screamerem. Novinka THE CROWN se mě jeví jako zdařilá metalová nahrávka, dobře reprezentující obšírnou švédskou scénu. Srdcař by dal tre kronor oceli asi vyšší známku, já k podobné hudbě přistupuji s jistou dávkou střízlivosti (nechtěl jsem přímo napsat trvalé nedůvěry).

14.11.2024	Diskuse (1)	Stray janpibal@crazydiamond.cz