THE CROWN - Royal Destroyer

80%

Občas se objeví desky, u kterých je od prvního tónu evidentní, jak se bude celé album vyvíjet dál, a přesto ho člověk kapele takříkajíc sežere. Důvodů může být víc, ale většinou je za úspěchem očekávaného modelu skladatelský talent, technická preciznost a povedený sound. Pokud se navíc přidá energie blízká živému vystoupení, není už vůbec co řešit. Všechny tyhle atributy, plus něco navíc, v sobě zahrnuje nahrávka „Royal Destroyer“ od švédských THE CROWN. Kapela si jí nadělila k třicetiletému výročí svého vzniku, do kterého je ovšem započítána doba úplných začátků, kdy pár puberťáků začalo dělat randál ve zkušebně ještě pod původním názvem CROWN OF THORNS. Může se zdát neatraktivní, že se THE CROWN během své existence nikdy výrazně neodklonili od extrémního metalu, ale v jejich případě považuji stylovou věrnost za nepředstíranou oddanost a za jednoznačné plus. Těžko si představit transformaci jejich ortodoxní thrash/deathové tvorby do nějaké odlehčenější rádiové verze. Přestože žádnou řadovku těchto Švédů nelze považovat za vyloženě slabou, časem došlo u muzikantů i posluchačů ke známkám únavy z opakujících se schémat a nápadů. Stagnující formu skupiny znovu nakopl až předposlední zářez s názvem „Cobra Speed Venom“ z roku 2018. V něm byl jasně signalizován návrat k úspěšnému konceptu rychlých a úderných vypalovaček, které si i přes punkovou agresivitu zachovávají metalový ráz a vynikající melodiku.

Na tenhle tři roky starý úspěch se THE CROWN rozhodli navázat se svou novinkou, která se při prvním poslechu opravdu jeví jako o tři roky mladší dvojče dravého sourozence. Navozuje dojem, že se pánové s ničím nemazali a vyšlehli podle stejného mustru neoriginální produkt k rychlé konzumaci. Jenže ono to tak vůbec není. „Royal Destroyer“ je sice sequel ke „Cobra Speed Venom“, ale s vlastním výrazem a individuální tváří. Produkce je méně sevřená, není tak prvoplánově brutální a útočná. Punkový drive se stáhl do pozadí a hlavní roli začal hrát zase metal. I přes spoustu blast beatů a divokých riffů lze vnímat obrovskou škálu vlivů klasiky z osmdesátých let. Ačkoliv tvrdé jádro je bezpečně deathmetalové, ozvěny raných SODOM, KREATOR nebo WHIPLASH nelze přeslechnout. Temnou kulisu přidávají elementy z první vlny black metalu, ať už se jedná o drsný thrashing BATHORY nebo ďábelský rokenrol VENOM. Stejně jako zmíněné ikony vystačí si i THE CROWN s minimem technických studiových vylepšení a také díky tomu se jim podařilo přenést syrovost a magii koncertního nasazení do studiové nahrávky. Ta byla pořízena živelně během sedmi dnů znovu ve studiu Fredman. Zvukař a producent Fredrik Nordström zde opět dokazuje, že mix tvrdosti a melodie je stále jeho výkladní skříň a že rozhodně nepatří do starého železa.

Tematická a hudební metalová klišé můžou být někdy pěkně otravná a směšná, pokud se ale uchopí s úctou a nadhledem zároveň, můžou zafungovat jako silný magnet pro fanoušky. Právě na tomhle poli se THE CROWN pohybují s obrovskou sebejistotou. Nebojí se naznačit svůj záměr hned na obalu, kde se prohání apokalyptický jezdec na koni se vztyčenou sekerou a blesky za zády. Mnohokrát viděný motiv, ale přesto dokáže zaujmout a navnadit na ryzí metal. V textech a názvech skladeb se to hemží sejtany, chaosy a motory, z celkového konceptu je cítit jak velká nadsázka a uvolnění, tak současně i poklona rokenrolové, ďábelské a rebelské tradici. Hudbou samotnou se prolínají intra, outra nebo zvuky zvonů; královský destroyer jednoduše vládne všemi nezbytnými extrémně metalovými proprietami, na které si člověk vzpomene. Patří mezi ně i menší experiment v podobě „balady“ „We Drift On“, který ale namísto stylového osvěžení (třeba pomocí čistého vokálu) nabízí jen vlastní variantu pomalejších vikingských songů proslavených díky boomu AMON AMARTH.

Jak už jsem naznačoval, tak ono se žádné hudební překvapení nekoná ani u ostatních písní, ovšem jejich nápady a provedení jsou luxusní. THE CROWN v nich představují tavící tyglík metalových přísad, ze kterých krystalizují kovové thrash/deathové artefakty. Posluchače může sice vyděsit začátek v podobě minutového zběsilého nášlehu „Baptized In Violence“, ale hned po něm nastupuje thrashový úvod rozmáchlé a promakané melodeathové pecky „Let The Hammering Begin!“ věnované Jeffu Hannemanovi. Následná „Motordeath“ připomene očekávaně jak Lemmyho partu, tak riffovou genialitu starší METALLICY. Ve všech skladbách se dají najít ozvěny věcí dávno slyšených, ale v ideální míře zdravé inspirace. „Glorious Hades“ je pomalejší rytmická headbanging výzva dávající vzpomenout na démonické Řeky ROTTING CHRIST, göteborský death ve své původní podobě pak zazní v předposlední „Beyond The Frail“. Veterán Marko Tervonen a jeho kytarový parťák Robin Sörqvist odvádějí společně skvělou práci, riffy nacházejí dokonalý kompromis mezi rychlostí, tvrdostí a melodiemi. V poznámkách k albu mám skoro u každé jednotlivé položky komentář „sólo“, protože všechny šestistrunné exhibice opravdu stojí za to. Tohle nejsou žádná sóla vycucaná z prstu a hraná z povinnosti, ale harmonie báječně padnoucí do kompozičních konstrukcí.

Nahrávka „Royal Destroyer“ by se stěží dala označit jako stylotvorná, nepřináší nic přelomového a objevného. Má ale punc díla, které žánr naopak stabilizuje. Zatímco se v současnosti pod pojem melodický death metal zahrnuje široká oblast hudby, která má s tímto stylem mnohdy společné už jen kořeny, THE CROWN hrají jeho skutečnou podobu. Společně s krajany AT THE GATES, se kterými byli v minulosti personálně provázáni, představují aktuálně nejsilnější tandem švédského exportu v této oblasti. Prozatím mají THE CROWN před Lindbergovci dokonce lehký náskok. Jestli bude dostatečný, se ukáže už letos 2. července.

13.04.2021	Diskuse (1)	Hivris riha.kamil@gmail.com