THE CULT - Praha, Archa+, 23.července 2024

Na svém třetím pražském koncertě potvrdili THE CULT, že jsou skutečným kultem anglo-americké scény osmdesátých a devadesátých let. Koncert v Arše měl totiž všechno potřebné, co taková klubová show dlouholeté a svým výrazem nezaměnitelné kapely může nabízet. Skvělý zvuk, spousta energie, potřebné výrazové charisma a beze zbytku naplněná kapacita sálu, který oběma hlavním představitelům Ianu Astburymu a Billymu Duffymu doslova zobal z ruky. Už dlouho jsem nezažil koncert, na kterém bylo mezi diváky tolik muzikantských person z tuzemské scény.

Co překvapilo v opravdu pozitivním smyslu, že zájem o THE CULT, i přes velmi sporadické koncertování v našich zeměpisných šířkách, v Čechách v žádném případě neklesá, právě naopak. Ráz koncertu běžícího v strhujícím tempu a bez zbytečného vykecávání určovala především zainteresovanost lehce vybuzeného zpěváka Iana Astbury, který mezi svými pěveckými party občasně poskakoval v tmavých brýlích a šátku jakoby se zrovna chystal do MMA klece, a samozřejmě také nosná kytara jeho věrného a spolehlivého parťáka Billyho Duffyho. Turné nazvané 8424 připomíná čtyři dekády existence tohoto mimořádného bandu, jehož starší díla kdysi dávno v osmdesátých letech (a rovněž v první polovině devadesátých let) určovala směr mnohých rockových následovníků.

Jestliže v současnosti kapela reprezentuje spíše rockovou ustálenost, pak v dávné minulosti šlo o emocemi nabitou a k vývoji nakloněnou jednotku, na jejíž každý krok se čekalo s předtuchou povzbudivé stylové evoluce. Dalo se předpokládat, že výroční štace přinese právě spousty letitého materiálu a to se nakonec také potvrdilo, což rozhodně potěšilo mnohé. Prostorem znělo mnoho skutečných klasik. Ta hodina a půl byla vlastně reprezentativním průřezem takřka vším zásadním, co dvojice Astbury/Duffy za těch čtyřicet let dala světu.

Jestliže to nejtvrdší charakterizovala mileniální pecka „Rise“ vypuštěná zde hned zkraje vystoupení, pak určitou frajerskost měly logicky pod palcem „Wildflower“ a „Love Removal Machine“. Pokud na psychedelickou hippie notu v závoji post-punk temna cílily zde znamenitě vystřižené songy z úsvitu kariéry jako „Resurrection Joe“, „Phoenix“ a „Spiritwalker“, pak stadiónový ráz nechyběl hardrockovým hymnám „Fire Woman“, „Sweet Soul Sister“ nebo charismatické gothic jízdě „Rain“. Došlo i na akustickou verzi „Edie (Ciao Baby)“, záchvěvy alternativy v podobě „Star“, robusní groovy rock z devadesátek „The Witch“ a připomínka aktuálního materiálu v podobě titulní věci z alba „Under The Midnight Sun“. Že je neutěšený Astbury skutečným ďáblem, byť mu v závěrečné třetině vystoupení trochu docházely pěvecké síly, doložila především píseň „Lucifer“. Připomínka toho, že ani novější tvorba této kapely nepůsobí vyžile. Finále pak obstaraly naprosté klasiky jako „Brother Wolf Sister Moon“ a „She Sells Sanctuary“, které mimořádnost celého večera jen podtrhovaly.

Jako velmi bizarní předskokan se představil švédský muzikant Jonathan Hultén, u jehož jména jsem si dlouho říkal, že jej odněkud znám a pořád jsem nevěděl odkud. Nakonec mi došlo, že jde o dnes již bývalého kytaristu z TRIBULATION. Ten v kulisách pomníků z pohřebních květin, oděn do extravagantní černé róby připomínající mocné kněžky z románu Duna a s bělostně přepudrovaným obličejem, budil dojem umělce nejenže se neidentifikujícího s žádným z možných pohlaví tohoto světa, ale i svým pohřebním psychedelickým folkem, se základy v hlasových hrátkách s ozvěnami a úspornou hrou na akustickou kytaru, působil jako bytost usídlená v jeskynním systému na planetě vzdálené miliony světelných let od nás.

26.07.2024	Diskuse (1)	Stray janpibal@crazydiamond.cz