THE CURE - Songs Of A Lost World

60%

Pokud THE CURE nemáte vysloveně rádi, je pro vás nejspíš zbytečné si tohle album pouštět. Fanouška to z vás pravděpodobně neudělá, a na běžný poslech vás album asi bude nudit. Vydat desku po 16 letech skladatelské pauzy je vždy trochu riziko. Bude mít ještě kapela co říct? A budou to lidi chtít vůbec slyšet? Jasně, legenda jako THE CURE bude vyslyšena vždy, ale ani já osobně jsem neměl přehnaná očekávání. Nakonec to dopadlo celkem slušně, ale na základě singlů jsem trochu stažené půlky měl, to musím přiznat.

Pro mě je zlatou érou THE CURE trojice perfektních desek z konce osmdesátek a začátku devadesátek. „Kiss Me, Kiss Me, Kiss Me“, „Disintegration“ a „Wish“. Zvukově, melodicky, textově, stylově, jednoduše po všech stránkách mi sedí. Desky předtím, nebo ty co následovaly, už neměly tyto složky nikdy v takové dokonalé harmonii a souladu. Nepochybuju, že je to i generační záležitost, a spousta lidí nedá dopustit na první období jejich tvorby. Holt jsem mlaďoch.

Album „Songs of a Lost World“ se rodilo dlouhá léta. Robert Smith, jako jediný autor po všech stránkách (texty, kompozice, aranžmá), plánoval album vydat původně už v roce 2019. V těch pěti letech, co nakonec uběhlo do skutečného vydání, ale písničky z něj už běžně hrávali na koncertech. Logiku v tom nehledejme. Kolekce nakonec obsahuje 8 písní v celkovém čase téměř 50 minut. Jednohubka to rozhodně není. A když se blíže podíváme na písně samotné, je evidentní, že tady Robert žádné kompromisy nedělal. Popové období má kapela dávno za sebou a upřímně, zmalovaného vypelichaného šedesátníka ocení fanoušci a zájemci o komplexnější hudbu, Generace Z má jiné hrdiny. Co nám teda Robert s kolegy servírují. Přesně to, proč máme THE CURE rádi, a to, co je jejich trademarkem. Pomalu se košatící písně s dlouhými intry, které jemně a bez spěchu trpělivě budují atmosféru. Někdy je to pompézní, někdy možná až lehce dramatické. Nejlepší způsob, jak album poslouchat je jednoduše se mu poddat. Nesnažit se hledat záchytné body (stejně tam nejsou), výrazné melodie (stejně tam nejsou), objevovat koncepty/významy (stejně tam nejsou). Vypnout, uvolnit se a nechat se unášet. A prožívat pocity, nálady, emoce. Na čem rozhodně tentokrát nešetřili, jsou synťáky. Jejich velké plochy zalévají písně jako řeka okolní pole při jarním tání. Ne agresivně, ne nějakou přívalovou vlnou, ale postupným pronikáním do jednotlivých zákoutí. Další výrazný prvek jsou bicí. Mají sice trochu plošší, spíše osmdesátkový zvuk, vynahrazují to ale naléhavostí a zajímavými rytmickými postupy, kterými písně někdy motivují k vyššímu tempu, někdy pro změnu pevně přitáhnou do mírnějšího tempa a někdy až téměř psychedelicky zarámují do klece, z které není úniku.

Robertův hlas zní celkem svěže a opět je to rozhodující faktor, který umí posunout náladu písně do požadované polohy. Smutek, nostalgie, vztek. Není to žádný velký zpěvák, a nikdy ani nebyl. Ale vždy byl mistrem v přenosu emocí hlasem. Témata izolace, ztráty, pomíjivosti a smrtelnosti jsou rozhodně velmi vážná, ale zároveň je tenká hranice mezi jejich uvěřitelným podáním a sklouznutím k patetickému balastu. Robert nebalancuje. Jde pevně a sebejistě na tenkém laně napnutém ve výšce, bez sebemenšího zaváhání. Album na mě ale nepůsobí depresivně. Jeho projev je melancholický, je plný krasosmutnění, je nostalgický, ale nikdy nesklouzne do beznadějnosti a absolutní temnoty. Zřejmě je to už skutečně poslední deska kapely, proto možná i lehce sumarizuje, shrnuje, vystavuje účet. Časté je přirovnání právě k albu „Disintegration“, kde Robert procházel zásadním zlomem ve svém životě. Dosažení třicítky, příchod nového desetiletí. Spousta nejistot. Dnes je to taky množství nejistot, ale už s nimi nebojuje, akceptuje je, přijímá jako fakt. Proto ve finále vyznívá „Disintegration“ i přes spoustu popových prvků výrazně temněji.

„Songs Of A Lost World“ není zdaleka perfektní deska. Má své lepší, i slabší stránky. Sklouznout k nudě při jejich typickém konstruktu, a zejména u téměř sedmiminutových skladeb, není těžké. Ale tím se vracím k doporučení ze začátku – nic v tom nehledat, jen se nechat unášet. Z první dvojky, „Alone“ a „Nothing Is Forever“, s téměř stejnou délkou, je výraznější druhá. Náladově pozitivnější, kompozičně plnější, melodicky zajímavější. Obě jsou ale vysloveně atmosférické, nekomplikované. Prostřední trojka jednak zkrátí délku pod 5 minut, jednak trochu nakopne tempo a zdrsní náladu. „A Fragile Thing“ má klavírní intro téměř ve stylu LINKIN PARK, které je tentokrát nezvykle krátké. Zkreslená basa, tepající bicí, z pozadí vstupující kytara, která se pak utrne až k floydovskému sólu. „Warsong“ je pak těžká, valivá a drsná věc s gotickým nádechem. „Drone:Nodrone“ postavená kolem jednoduchého, ale úderného basového riffu asi nejvíc odkazuje k albu „Disintegration“. Potemnělá, neútěšná a skličující, kvílející kytary řežou do živého, bicí lítají všude kolem. Můj favorit na albu. Krasosmutná „I Can Never Say GoodBye“ je věnovaná Robertovu staršímu bratrovi, který náhle zemřel. „All I Ever Am“ má nejblíž k albu „Wish“. Malinký, skutečně téměř nepostřehnutelný náznak popové melodičnosti se nám tady propašoval do refrénu. V této skladbě dostává nejvíc prostoru kytara, která je jinak na zbytku albu lehce upozaděná a člověk jí někdy v mixu musí až hledat. Ona je tam vždy, ale na můj vkus možná až moc schovaná. Závěrečná desetiminutová „Endsong“ je už vysloveně jen pro fanoušky, protože ten čas z velké části využívá jen na repetitivní opakování jednoho motivu.

THE CURE nám předkládají velice specifický materiál, který, když se bude poslouchat ve správné chvíli, má velkou vnitřní sílu. Není to ale jednoduchý album, něco co si pustím, když si dělám třeba snídani. Nakládejte s ním proto opatrně, aby se to neobrátilo proti vám.

20.11.2024	Diskuse (5)	Tomáš