THE DARKNESS - Dreams On Toast

80%

Tuhle kapelu jsem svého času opravdu nesnášel, dnes ji však velmi uznávám a přitom nezačala nahrávat jinou hudbu, ani nešla bůhvíjak kvalitativně vzhůru a už vůbec nesklízí větší úspěch než kdysi. Když v roce 2003 vtrhli THE DARKNESS na scénu s debutovým albem „Permission To Land“ a jejich frontman Justin Hawkins opanoval prostor svými mercuryovskými falzety, špulil rty a různě se natřásal v přiléhavém kostýmu, bral jsem to celé jako komickou parodii na bubblegumové glam-rockové dění dávno zašlé minulosti. Britské kometě to však tenkrát vyneslo ohromný úspěch, který dosud nezopakovala, protože obsadit na několik týdnů vrcholky albové hitparády ve Spojeném království zkrátka není jen tak. Kapela, nyní vypouštějící do světa již své osmé řadové album „Dreams On Toast“, si samozřejmě za těch dvaadvacet let prošla mnoha rozličnými obdobími, včetně těžkostí s návykovými látkami, nejrůznějšími bulvárními skandály i érou několikaletého rozpadu, ale dnes THE DARKNESS působí už dlouho stabilizovaně, nahrávají slušná alba, koncertují a celkově tak nějak zapadají do koloritu dění. Jak sami tvrdí, dělají to, co milují, pořád se zápalem, akorát si toho údajně všímá čím dál méně lidí a také mnohem méně lidí si jejich hudbu kupuje.

Vlastně už je to více než dekáda, co jsem je začal mít rád. To ne že by snad THE DARKNESS změnili svůj hudební styl, nebo že by nahrávali výrazně lepší desky než ty dvě předrozpadové, ale tak nějak jsem je časem pochopil a zároveň jsem si uvědomil, že to vlastně není vůbec špatný band. Nadchli mne totiž svou pozitivitou! Oslavování hardrockových sedmdesátých let a excentričtějších poloh klasického rocku k THE DARKNESS vlastně náleží od nepaměti a těch kapel, které by se zručně prezentovaly podobně kvalitní rockovou hudbou, dnes opravdu na světě moc nepůsobí. Takže můj názor je ten, že londýnští THE DARKNESS jsou vlastně dobrá kapela, svými songy rozvíjející odkaz velkých značek minulosti jako QUEEN, SUPERTRAMP, STATUS QUO, AC/DC či dokonce sira Eltona Johna.

Někdejší kombinézový band se s ničím na své novince „Dreams On Toast“ moc nerozpakuje a už vůbec se nezabývá stylovým usazením jednotlivých skladeb. Jde zkrátka o mix mnoha poloh 70´s rocku, který zde vytváří obdobný písňový kaleidoskop, jaký uměli svého času přednést světu třeba zrovna výše zmiňovaní QUEEN. Co upoutá především, je určité zjemnění výrazu a příklon k americkému country a tradicionalistickému pojetí venkovanských písní – viz třeba báječná „Hot On My Tail“ nebo neméně zdařilá koňácká odrhovačka „Cold Hearted Woman“. Opakem k cestovatelské náladě, slide kytarám, banju, akustice a housličkám se může jevit vypalovačka „Mortal Dread“, postavená na úsečném jednoduchém rytmu a ostrých riffech Dana Hawkinse, frontmanova dvojčete, kytaristy, tahouna a hlavního skladatele souboru. Vlastně jde o song postavený po vzoru AC/DC. 

Swingovou hravost na desce odhaluje třeba „The Longest Kiss“, kde Justin odhalí příběh svého nejdelšího polibku v životě. Píseň sama o sobě patří zřejmě k tomu nejlepšímu na desce, neb zde díky její proměnlivosti a pestrosti cítím vliv pozdních THE BEATLES. Vlastně mě přijde, že „Dreams On Toast“ je možná tou nejbeatlesáčtější nahrávkou od THE DARKNESS vůbec, což brzy potvrdí i hymna „Walking Through Fire“, kde se kapela vyzpívá z oddanosti tomu, co dělá a co jí po celou dobu naplňuje. Poměrně klišovitě a plytce vyznívá naopak hned úvodní vál „Rock and Roll Party Cowboy“, který si neklade jiné cíle, než jen zabrat prostor tím, co hlásá jeho název, zkrátka a dobře jak praví jedna z ústředních myšlenek textu,... ten kdo platí za rock´n ´rollového kovboje, asi stěží sáhne po knize od L.N.Tolstoje.

THE DARKNESS však na jiných místech nahrávky odhalují o dost zašifrovanější míru vtipu a rockového srdce, to když ve svižném taktu rozjedou své pekelné boogie „I Hate Myself“ a v klipu jako transka zmalovaný Justin Hawkins před zrcadlem testuje oddanost svých nejbližších. „Dreams On Toast“ je vlastně velmi hravé a pestré album, které se drží kontur klasické podoby rocku starých časů a vlastně nenese žádné jiné nosné téma než to, že se má posluchač dobře bavit a svou zábavu přežít. Pokud se mu to nepodaří, je to celé vlastně také v pohodě. To nejdivočejší na desce představuje zjevně garáž-rockový výplach „The Battle For Gadget Land“, který nastolí díky sehrané rytmice Frankie Poullain a Rufus Taylor (tento bubeník je mimochodem synem Rogera Taylora z QUEEN) rychlé tempo a Hawkinsové se nad těmito základy dokonale vyřádí. Justin zde v textu brojí proti technologiím, i když to celé má působit spíš jako obhajova boomerských postojů, než vyložená kritika novinek. Další hodně solidní materiál od THE DARKNESS je zde zaručen.

25.04.2025	Diskuse (2)	Stray janpibal@crazydiamond.cz