THE DEAD DAISIES - Burn It Down

80%

Přestože mnozí nazývají australsko-americký all-stars kvintet pouhou dojnicí na peníze, kterých by se, i v případě takto zkušených profesionálů a špičkových hardrockových muzikantů, ani během členství u lecjaké stabilnější kapely nedostávalo, mám za to, že jde opravdu o více než jen o záležitost dělanou z čirého pragmatismu. Nejenže management kapely skvěle funguje a rozpumpoval muzikanty do pořádných koncertních obrátek, ale ti navíc působí, že si celou záležitost již pět let užívají. V jejich případě se navíc nemusí čekat na novou nahrávku déle než dvě sezóny, což, přiznejme si to otevřeně, málokterá kapela hrající obdobně letitou hudbu zvládá. 

Jasně, protřelá jména Hard´n´Heavy scény možná nedělají duši kapely ani nezaručí prvotřísní skladatelskou stránku věci, nicméně z hudebníků je cítit opravdové nadšení a za skladbami je mnohdy cítit kvalita. U minulého alba „Make Some Noise“ sice byla v popředí tradicionalistická opatrnost, hra na jistotu a určitá rock´n´rollová šablona, ale THE DEAD DAISIES vše napravují letos s novinkou „Burn It Down“, která opět neuvěřitelně šlape a je více dravá, hutná a celkově zajímavá – rozuměj moderněji znějící. Kytarista David Lowy tedy žije dál svůj sen, kdy se jeho více než šest let starý plán, spojit do jedné kapely nejrůznější slavná jména hardrockové historie a stabilně s nimi hrát a vydávat alba, stal skutečností.

Za bicí minulý rok usedl Deen Castronovo, další veterán, znám z působení v řadách sólového bandu Ozzyho Osbournea nebo u slavné AOR kapely z 80´s - JOURNEY. Baskytarista Marco Mendoza (mimochodem v současnosti rovněž vydávající svou sólovou desku), zpěvák John Corabi a kytarista Doug Aldrich už patří k tahounům a stabilním tvářím kvintetu, ačkoliv ani jeden z nich nezažil založení THE DEAD DAISIES a je spjat s nejednou slavnou formací historie. Co k nové desce „Burn It Down“ tedy prozradit?

Začne se hodně nabušeně, neboť hutné a valivé riffy rozpumpovávají song „Resurrected“ do pořádných obrátek a i John Corabi svůj vokální projev jaksi přizpůsobil situaci. Skladba v mnohém připomene časy, kdy dotyčný muzikant pěl u MÖTLEY CRÜE a na americké scéně působila tehdy v popředí zájmu kapela STONE TEMPLE PILOTS. Narážím na ně z toho důvodu, že celkový výraz THE DEAD DAISIES ve zmíněné úvodní položce se opravdu nachází někde na hranici mezi hutným hard rockem a grungem, no a právě proto podobné kapely připomene.

Druhá „Rise Up“ je rovněž hymna velkého formátu se špičkovou instrumentací (tedy mocně šlapající rytmikou a pestrou kytarovou prací, zde ctící americké hardrockové tradice) a velkolepým Corabiho chorálem. V ten moment mě hlavou probíhá myšlenka na to, že poslouchám nejtvrdší a pravděpodobně nejlepší album od THE DEAD DAISIES. Následná titulní skladba „Burn It Down“ má sice bluesovější charakter, ale její kouzlo není rozhodně o nic menší. Hned úvodní zvuky kytar navozují atmosféru americké dálnice a posluchač si při nich vzpomene na jména jako TESLA, GREAT WHITE nebo WHITE LION (vím, díky Corabiho hlasu spíš FREAK OF NATURE), nicméně skladba má znovu kouzelnou strukturu, dobře graduje a vlastní i jistý nostalgický opar, zde rozsekávaný titánskými zepelinoidními riffy – jasný vrchol alba! 

I čtvrtá „Judgement Day“ má všechny parametry skvělé hardrockové práce a je bezchybnou atmosférickou baladou nacházející se někde na hranici mezi albem „Restless Heart“ od WHITESNAKE a tím, co v devadesátých letech reprezentoval Chris Cornell, zkrátka skladba, která dokáže oblažit jak melodikou, tak špičkovým feelingem všech zúčastněných. V této chvíli je album bezchybné a je to poslední moment, kdy tento pocit mám (zde, do čtvrté skladby by to bylo dost možná za 100%). Jenže forma nevydrží...

„What Goes Around“ je sice trochu slabší skladba než předchozí čtyři, ale rozhodně žádnej průser. Song staví znovu na hutných riffech a větší težkopádnosti (umocněné repetetivními pasážemi), ze které jej vzkřísí až klasicky velmi dobré kytarové sólo. Prostě věc, co neurazí ani nevyčnívá. Následuje vcelku obstojně provedená předělávka rock´n´rollové vypalovačky „Bitch“ od THE ROLLING STONES. Skladba z roku 1971 se nachází na desce „Sticky Fingers“ (v seriálu Top Ten alb od Stounů rozhodně nebude chybět) a je zde hozena do více metalové podoby. „Set Me Free“ už je pro změnu zas bluesový cajdáček opěvující etapu rockových dějin, ke které tahle parta hodně často vzhlíží, a sice éru přelomu šedesátých a sedmdesátých let. Nicméně skladba je to docela hezká, byť poměrně tradiční, ospalá a ne úplně nevyhnutelná. Další tři položky „Dead And Gone“, „Can´t Take It With You“ a „Leave Me Alone“ už drží pouze rutinní úroveň předchozího alba. V bonusové části alba je umístěna předělávka songu „Revolution“ od THE BEATLES. Podobnou potřebu předělávek notoricky známých skladeb jsem ostatně u rock´n´rollových kapel nikdy nechápal, i THE DEAD DAISIES díky obsesi v coverech často působili jako revival. Pokud by to však tak bylo, šlo by o nejlepší revival světa.

Celkově se jedná o lepší práci, než tomu bylo minule s albem „Make Some Noise“. Celou první polovinu alba jsem si dokonce myslel, že jde dokonce o nejlepší studiovou práci kapely vůbec. Jenže tohle rozhodnutí raději vzhledem k pozdějšímu zastavení růstu a gradace alba nechám na posluchačích, každopádně THE DEAD DAISIES s Johnem Corabim za mikrofonem potřetí a opět velmi obstojně.

04.04.2018	Diskuse (2)	Stray janpibal@crazydiamond.cz