THE DEAD DAISIES - Holy Ground

80%

Nevím, jak to ten David Lowy dělá, že do řad svých THE DEAD DAISIES vždy dokáže přitáhnout všechny ty úžasné osobnosti z nejvyšších pater hardrockové ligy a učinit tak z této značky jakýsi proměnlivý „drive-in“ pro různé hvězdičky amerického Hard N´Heavy, každopádně se mu daří přitáhnout na svůj projekt hodně pozornosti. Tento zájem prospívá klasickému rocku, jehož životaschopnost je po mnoho let námětem polemik free/cool škarohlídů. Jak už jsem zmínil, sestava se zde často mění, což ostatně mnohým fans nevoní a i já sám chápu, že podobný systém fungování kapely zůstane podezřelý. Od minulého alba rovněž došlo k několika personálním změnám, přičemž samozřejmě David sám a ještě jeho skvělý kytarový sparing-partner Doug Aldritch (dříve WHITESNAKE, DIO) zůstali na svých místech, stejně jako během nahrávání novinky zainteresovaný bubeník Deen Castronovo. Posledně jmenovaný však před týdnem oznámil odchod a náhradou za něho se stal bicman od Ozzyho Osbournea Tommy Clufetos. Nicméně ta hlavní změna spočívala v odchodu zpěváka Johna Corabiho a akčního baskytaristy Marca Mendozy - jejich odchod se udál před dvěma lety. Lowy však ve výběru náhrady znovu nezaváhal, co víc, zvolil toho nejlepšího. Uvolněné místo v centru dění projektu nepřijal nikdo menší než zpěvák, baskytarista, skladatel a velká legenda světového rocku Glenn Hughes a zásadním způsobem tak ovlivnil vyznění aktuálního alba. Deska „Holy Ground“ vychází v těchto dnech a splňuje všechny předpoklady týkající se špičkové práce v rámci klasického US hard rocku. V rámci dočasného pauzírování u svých sólových aktivit, ale i v případě úspěšného bandu BLACK COUNTRY COMMUNION, tedy Glenn Hughes propůjčil své skladatelské a hráčské umění, stejně jako exotický a soulem načichlý vokál, potřebám kapely THE DEAD DAISIES.

Co si budeme namlouvat, v posledních letech právě Hughes doslova válcoval všechny své hardrockové vrstevníky a prezentovanou hudbou dokazoval, že nejde jen o zkušeného harcovníka, jenž by se rád otáčel do minulosti, až kamsi ke svému účinkování v DEEP PURPLE (v letech 1973-76) a vzpomínal na zašlé časy, ale naopak dokázal v posledních 25 letech přicházet se svébytnými a moderně vyznívajícími alby. Osobně když slyším Hughesův hlas v rámci jeho tvrdších projektů, mám většinou nepopsatelný pocit blaženosti (viz třeba v roce 2005 vydané album „Fused“ od projektu IOMMI), neboť jeho emocemi nabyté a funkem a soulovými prvky prostoupené pojetí zpěvu dokáže dát každé sebe víc dunivé rockové desce další rozměr. Dalo by se mluvit o notné dávce výrazové vřelosti a barvitosti. Stejně tak se tomu děje zde a to ačkoliv je jasné, že skladby svou kvalitou nevybočují nad rámec většiny z toho, co THE DEAD DAISIES dosud odehráli. Jedná se o klasicky hardrockovou a přímočarou desku nahranou špičkovými muzikanty, nicméně už jen přítomnost Hughese staví album na trochu vyšší level, než by se dosavadním pozorovatelům dění mohlo zdát.

Úvodní „Holy Ground (Shake The Memory)“ útočí přímočaře a ukazuje všechny zbraně aktuální sestavy a její schopnost složit chytlavou skladbu ve výtečném hráčském a pěveckém provedení. Hughes zde pěje jakoby v projektu působil snad deset let a ne že přišel před několika měsíci, kytarové sólo Douga Aldritche má v sobě onen heroický potenciál typický pro odlesk dávných sedmdesátých let a tak je otvírák pozvánkou k poslechu skvělé hardrockové hudby. Druhá „Like No Other (Bassline)“ je znovu vystřižena v Glennově režii a její energie a rtuťovitý zápal dává dokonce vzpomenout na pulzující etapu v řadách DEEP PURPLE. I v další skladbě se hraje na mocně vystavěný refrén a frenetický náboj, neboť je to „Come Alive“, která drží klenbu nahrávky vysoko a v rozepjatých obloucích. 

Krátce na to dostáváme i první pomalejší kousek - „My Fate“. Ten sice neplatí za bůhvíjak epický a majestátní song, ale přesto nabídne odlehčenou melodiku a výtečnou poslouchatelnost. Na THE DEAD DAISIES je úžasné, jak dokáží propojit skvělé muzikantské řemeslo právě s přímočarým a posluchačsky nenáročným naturelem svých skladeb. Jde v podstatě o all stars band, přesto však na mne účinkování hvězd působí týmovým a jednoznačně nesobeckým dojmem. Bylo tomu tak vždy. Nyní se k devízám připočítává i o něco vyšší kvalita skladeb a samozřejmě úžasný potenciál jejich nového frontmana Glenna Hughese, který si hned napoprvé tento band přisvojil, ale učinil tak způsobem, že se to zkrátka musí líbit všem. Když už byla řeč o přímočarých hymnách a vypalovačkách na první dobrou, lze sem zařadit groovy monstrum „Saving Grace“, na jehož pulzujících riffech vyznívá materiál v podstatě moderně, a nebo asi nejzapamatovatelnější vál alba - „Unspoken“.

Album úžasně graduje a tak dostáváme to nejlepší nakonec. Předposlední a velmi razantní „Righteous Days“ má v sobě vnitřní sílu a naději velkých žánrových čísel. Vykazuje se snad tím úplně nejparádnějším kytarovým riffem a heroickou náladou, které dominuje Hughesův hlas. No a závěrečná, nostalgicky pojatá „Far Away“ má omračující kouzlo soumračných dálav i charisma zlatých časů hard rocku, zde neodsunutého za žádných okolností na vedlejší kolej nedostatkem energie, nápadů či malou odvahou k tomu se plně koncentrovat. THE DEAD DAISIES dokazují tímto svým  dalším výborným albem, že nestačí jenom chtít, ale musí se hlavně umět, a tak se snad už definitivně zařadí mezi dlouhodobou špičku ve svém stylu. Lowy i Aldritch si v rámci svých kytarových partů velmi dobře rozumí, hromobijec Castronovo je světová extratřída a Glenn Hughes se stal i zde tím pravým kapitánem. Je muzikantem, který když se do něčeho pustí, výsledek je jím v pozitivním smyslu značně ovlivněn. Skvělá hardrocková deska s vnitřním kouzlem a nebývalým nábojem, věc prostá unavenosti. Vyvstává snad jen obava, aby zde světoběžník Hughes vydržel co nejdéle.

27.01.2021	Diskuse (5)	Stray janpibal@crazydiamond.cz