THE DEAD DAISIES, BEASTÖ BLANCÖ, MIKE TRAMP - Praha, Palác Akropolis, 13.listopadu 2024

V pražském Paláci Akropolis došlo k připomínce starých dobrých hardrockových časů v podání formace THE DEAD DAISIES, skrze jejíž aktivity si australský kytarista, podnikatel a milionář David Lowy plní své muzikantské sny a obklopen žoldáky jde na zteč s pozorností rockerů napříč kontinenty. Už přes dekádu do jejích řad totiž Lowy zve persony z popředních hardrockových kapel minulosti, realizuje s nimi docela solidní alba a hlavně objíždí svět na dlouhých koncertních štacích. O tom, že je tento vcelku neoriginální projekt dobře rozjetý a nechybí mu řemeslná kvalita, svědčil rovněž ten fakt, že v Praze bylo nakonec vyprodáno. Předně však zaměřme pozornost k předskokanům.

Sál se již okolo šesté pozvolna plnil a záhy na pódium vyběhl někdejší frontman od newyorské glam-metalové kapely WHITE LION Mike Tramp, aby se následně postaral o docela slušná faux pas. O co tedy šlo? V doprovodu jediného spoluhráče, světe div se - kytaristy, odehrál Tramp svůj třicetiminutový předprogram, skládající se výhradně z velkých šlágrů své druhdy slavné kapely. Nejde však o to, co zahrál, ale jak to celé pojal. Ten způsob se dal možná srovnat s vystupováním po diskotékách hopsajících někdejších socialistických hvězdiček, kdy tito na pódiu zpívají na přednahrané instrumenty. Minimálně celá rytmika, základní riffy a klávesové aranže byly pouštěny ze záznamu a dochucovaly to nosnější, co obhospodařili oba hudebníci s kytarami okolo krku. Trampův hlas zněl sice charakteristicky, ale bez potřebného zápalu. Kytary v rukou dvojice působily uvolněně, ale chyběla tomu všemu nějaká nadstavba. Pocit, že sledujete v našich zeměpisných šířkách něco speciálního, se zkrátka vůbec, ale vůbec nekonal. Ruku na srdce, on už fakt, že frontman od WHITE LION vystupuje před sice solidním, ale stále reminiscenčním projektem THE DEAD DAISIES, je docela alarmující. Ten večer se však se vší parádou ukázalo, proč tomu tak je. Mladistvě vyhlížející dánský šedesátník Tramp spolu se stejně starosvětsky stylizovaným parťákem, model „Palo Habera je král, rok 1990 nikdy nezmizel!“, rozjel svou show, aniž by je v první skladbě zastavilo i třeba to, že prezentovaná hudba zněla jen do odposlechů. V sále bylo ticho a ti dva se tam natřásali, jako kdyby měli odpálit svou životní show. Přičemž obecenstvo první tři minuty jen nechápavě naslouchalo šumu, jako když v tramvaji stojíte vedle někoho, kdo si pouští hudbu do sluchátek. Koncem první skladby nakonec zvuk naskočil, ale i tak šlo posléze o výstup, který měl mnohem blíž k jakémusi lacinému karaoke, než k plnokrevnému rockovému setu. I přes zařazení skladeb jako „Wait“, „When The Children Cry“,  „Broken Heart“ nebo „Little Fighter“ zůstal tento půlhodinový koncert silně za očekáváním.

Po úvodní trapnosti od Mikea Trampa následoval výstup hororově vypadajících Američanů, tedy kapely říkající si BEASTÖ BLANCÖ. Ti byli pro mne dosud velkou neznámou a to i přes své personální napojení na krále shock rocku ALICE COOPERA. Pětičlenný soubor, svou image připomínající někoho na způsob bandu ROBA ZOMBIEHO, účinkuje na scéně již něco přes dekádu a druhdy patřil i k velkým nadějím zaoceánské scény, nicméně já jsem ten večer kapelu vyhodnotil pouze jako průměrný projekt s ne úplně přesvědčivým songwritingem a celou řadou klišé. Forma podání však byla jednoznačně zajímavější než u Trampa. Ústředním členem této vizuálně nápadnější kapely je hlavně Chuck Garric, někdejší koncertní baskytarista Aliceova bandu (zde však zastávající post zpívajícího kytaristy), ale také doprovodná zpěvačka Calico Cooper, jež je dcerou legendárního detroitského rockera. Kvintet sice sál v Akropoli nenuceně oblažil svým řízným rockem, ale že by svým programem úplně strhl, to se říci také nedalo. Některé skladby měly sice nápadný hymnický ráz a stylově kloubily rockové party s lehčí formou industrialu, ale vše šlo spíše tak nějak po povrchu. Kapela si nedokázala odpustit ani předělávku songu „Feed My Frankeinstein“, hymnického fláku z dílny, tak schválně hádejte koho ...?

V případě THE DEAD DAISIES bylo od prvního hrábnutí do strun zřejmé, kdo že je zde ten večer hlavní kapelou a komu bude patřit sál. Lowyho Boys tradičně čerpali především z hardrockových hájemství a potvrdili pověst skvěle řemeslně vybavených muzikantů. Jako záskok za absentujícího kytaristu Douga Aldriche byl na turné přítomen neméně zručný záskok, konkrétně vynikající Reb Beach, kytarista, který proslul v řadách takových formací jako WHITESNAKE, WINGER či DOKKEN. Spolu s kápem Davidem Lewym působil znamenitě sehraně, stejně tak s precizně šlapající rytmikou, za kterou byli letos zčerstva zodpovědní jejich mladší spoluhráči - konkrétně vynikající bubeník Tommy Clufetos a basák pak samozřejmě také Michael Devin. Oba vynikající, zkušení borci. Clufetos si udělal před lety jméno svým záskokem v koncertní sestavě loučících se BLACK SABBATH, Devin poměrně slušně zapadl do pozdní sestavy Coverdaleových WHITESNAKE.

Roli frontmana a koncertního lídra znovu přijal John Corabi, dobře známý z dob svého účinkování u MÖTLEY CRÜE a pak také v kapele UNION, kterou měl spolu s Brucem Kulickem zhruba na přelomu milénia. Corabi s DAISIES nazpíval již čtyři řadové desky ze sedmi a tak lze říci, že k projektu velmi patří. Jeho fungování na pódiu bylo pro to správně živelné podání koncertu THE DEAD DAISIES zcela zásadní, protože John nejenže výtečně zpíval, ale stal se především horoucím konektorem mezi energickou kapelou a diváky. Corabi je týmovým hráčem, hrne to s kapelou a nestaví sebe do popředí, tak tomu bylo vždycky, ať už byl kdekoliv. Hovoří však za něj především hlas a ten je skvělý. Během hodiny a půl tak odehráli průřez svou diskografií, kde nechyběly ani nové songy (např. „I Wanna Be Your Bitch“ nebo „I´m Gonna Ride“), osvědčené vály (namátkou třeba „Make Some Noise“), či skladby z období, kdy u mikrofonu stál Glenn Hughes („Holy Ground“). V druhé půli setu proběhla dlouhá představovačka doplněná o ukázky z repertoáru jiných hardrockových legend, či také sólový výstup bubeníka Clufetose, jež působil hodně hromotlucky. Zkrátka obstojný, živelně podaný hardrockový koncert, po celou dobu oslavující staré časy, se všemi obvyklými pro a proti…

15.11.2024	Diskuse (1)	Stray janpibal@crazydiamond.cz