THE DEAD DAISIES - Radiance

80%

Už je jasné, že angažováním sedmdesátiletého nestora Glenna Hughese na post zpívajícího baskytaristy se projekt THE DEAD DAISIES posunul o poznání výše, neboť bohem obdařený hudebník sebejistě a s veškerou profesionalitou vdechl tomuto penězi Davida Lowyho přiživovanému bandu punc skutečné emocionality a samozřejmého prožitku, o umělečtějších ambicích ani nemluvě. Což o to, tento all stars band na mne působil i v časech s Johnem Corabim u mikrofonu poměrně solidním dojmem, chyběla mu však osobitá nadstavba a důvod zařadit si je mezi skutečně velké záležitosti scény a to navzdory mnohým věhlasným personám v sestavě a určité uměle živené výsadnosti, která projekt provázela. Slavní hudebníci hard rocku se v řadách australsko-amerického projektu ještě nedávno střídali s opravdu zarážející pravidelností, ale THE DEAD DAISIES dál jako by nic jezdili stále prestižnější štace v předprogramech turné těch opravdu největších (KISS, WHITESNAKE, GUNS N´ROSES).

Novinka „Radiance“ možná o fous nedosahuje kvalit předchozího a prvního Hughesem nazpívaného alba „Holy Ground“, přesto však je z této přímočaré a spontánní nahrávky cítit ohromná uvolněnost, muzikantská vyspělost a především charisma, jaké v minulosti této značce trošku chybělo. Je úplně jedno, že si v posledních dvou letech právě Glenn Hughes THE DEAD DAISIES přivlastnil a učinil tak z nich výkladní skříň svého pojetí hard rocku, neboť čeho se tento matador kdy dotknul, nepostrádalo potřebnou výpovědní hodnotu, a to tvrdím i když bude možná někomu připadat vyznění této nové desky vlastně zaměnitelné s celou řadou dalších projektů, za kterými právě Hughes svým autorským, vokálním i instrumentálním vkladem stojí.

Nesmírně si zde užívám inspirativní kytarová sóla Douga Aldriche, muzikanta, jenž se kdysi dávno zaskvěl v sestavách takových legend jako DIO nebo WHITESNAKE a dnes kroutí v řadách Lowyho bandy už asi šestou sezónu. Jeho nástroj v kombinaci s Hughesovým feelingem může být pastvou pro uši, i přestože je ze skladeb znát spontánní a ničím nezdržovaná forma vzniku, nikoliv dlouhodobá stavba a pilování. Aktuální songy totiž stojí na nekomplikované písňové struktuře a ctí odkaz sedmdesátkového rocku s kořeny v blues. Pokud si myslíte, že již odkaz LED ZEPPELIN či DEEP PURPLE nikoho příliš nezajímá, bylo by načase se probrat. V podání těchto hudebníků dostáváme etalon stylu. Dokonce bych řekl, že Hughesův projev je vždy natolik poutavý, že dokáže posouvat do výšin i zcela na banálních nápadech stojící songy, které by s kýmkoliv jiným za mikrofonem vůbec nevyzněly.

Tahle deska určitě nebude konkurovat nejlepším albům, jaké kdy Glenn nazpíval, přeci jen jeho sólová dráha je rozpřažena do daleko větší šíře a stylové nevyhraněnosti (vždy osciloval mezi hard rockem, blues, soulem, ale také funky), ale pokud máte tohoto umělce rádi a sledujete dlouhodobě jeho tvorbu, rozhodně vás nahrávka negativně nezaskočí. Mými nejoblíbenějšími položkami se nakonec staly dvě na zemitých riffech a nosných hardrockových refrénech postavené hymny „Cascade“ a „Not Human“, prostřednictvím kterých jsem se po čase dokázal dobře naladit na právě tento letitý, i když aktuálně zprodukovaný a americky střižený proud rockové hudby. Vlastně jsem si vzpomněl i na dokonalou sólovou desku Tonyho Iommiho, která nesla název „Fused“ a před sedmnácti lety ji kytaristovi od BLACK SABBATH Glenn Hughes nejen že nazpíval, ale podílel se na ní výrazně i autorsky. Této práci se „Radiance“ samozřejmě nevyrovná, ale nemám pocit, že by v této sestavě THE DEAD DAISIES někdy dokázali nahrát průměrnou desku.

07.09.2022	Diskuse (9)	Stray janpibal@crazydiamond.cz