THE DEAD WEATHER - Horehound
Několik osobností americké kytarové scény se v roce
2009 sešlo ve zcela nové skupině, aby přichystalo zásadně nejextrémnější
nahrávku, na jaké se kdokoliv z nich do té doby podílel. Přesto si myslím, že
určité styčné body s mateřskými kapelami všech přítomných šlo u THE DEAD WEATHER nalézt, ať už mám na mysli zvuk reprezentující jakési moderní retro a to díky kombinaci hlasových samplů, různých
abstraktních zvuků a synthy podkresů s klasicky rockovými
nástroji. Debutové album „Horehound“
necílí na přímočaré zviditelnění a v žádném případě nehraje na výrazný refrén,
ale naopak, zcela neuspěchaně buduje kolem každé ze svých skladeb stále hustší a
jedovatější atmosféru. Prvořadým smyslem vzniku alba zjevně nebyl zaručený komerční
úspěch, nýbrž dokonale nastylizovaný výsledek a určitá umělecká výpovědní
hodnota. Konec šedesátých let minulého století a jeho krvavé noční můry ukončující
éru hippies zde procitají v jedné z nejdokonalejších retrospekcí tohoto
bouřlivého období, jaká kdy byla někým ze současné scény natočena. Blues té
doby a syrová psychedelie ožívají v plné parádě a první, na koho si při
poslechu nervního alba zřejmě vzpomenete, bude pravděpodobně parta okolo Charlese
Mansona.
Jack White
(THE WHITE STRIPES), zde přítomen
pouze coby jeden z muzikantů (bicí) a současně i producent projektu, má dle
předpokladů opratě pevně ve svých rukou, stejně jako kolty připravené kdykoliv
střílet. Jeho kontrola nad projektem je zcela rozpoznatelná a na výsledku je
znát, jakkoliv zásadní roli sehrála i účast rovněž dalšího všestranného
hudebníka Deana Fertity, ten je
současným fanouškům znám z řad QUEENS
OF THE STONE AGE, ale také spoluprací s Iggy Popem.Vokalistka Alison
Mosshart (THE KILLS) na nahrávce
působí jako démonická fena na halucinogenech a určitě nereprezentuje škatulku „děvče
do nepohody“. Přesněji řečeno nepřipomíná ženu, která se chystá v brzké době
zakládat rodinu, ale naopak někoho, s kým byste se večer rozhodně nechtěli
nezávazně seznamovat. Baskytarista Jack Lawrence
naopak platí za největšího slušňáka a dlouholetého souputníka Jacka Whitea, se
kterým v minulé dekádě působil ještě ve formaci THE RACONTEURS. Napětí v samotných skladbách by se dalo krájet.
Autentičnost pohlcuje vše a surový future/retro zvuk se svými vazbami na Rock i
Rhytm N´Blues navozuje pocit bolesti jako málokterá jiná nahrávka.
Znáte ten obrázek dusného texaského odpoledne
někde poblíž málo frekventované železniční stanice, kde kromě pravidelného
vrzání větrem nadnášeného starého okapu neslyšíte naprosto nic a jenom si
uvědomujete tu stále přítomnou atmosféru dusna a tušení příchodu něčeho hodně,
hodně moc zlého? Tak přesně tohle jsou THE DEAD WEATHER – soundtrack k
jižanskému šílenství alias výborná nahrávka, která sice postrádá výrazný hit,
ale jak už jsem výše zmínil – na ten se tu nehraje.
| 30.12.2017 | Diskuse (0) | Stray janpibal@crazydiamond.cz |
 |
