THE DRAIN - Stále optimálně staří pro rock n´roll (rozhovor)

Pražská kapela THE DRAIN nepatří u nás zrovna k nejviditelnějším, ovšem vždy jednou za několik let se odkudsi zjeví a opětovně potvrdí svůj talent pro zhotovení chytlavých rockových hymen. Ty letošní v sobě kloubí retro vlivy s modernějším studiovým přístupem a jsou stylizované s patřičným  nadhledem. Skladby THE DRAIN totiž nepostrádají špinavost garáže, ale rovněž nabízejí vrstevnaté melodie a aranže, jenž svědčí o pečlivé přípravě. Tentokrát jsem si nechtěl nechat ujít příležitost na realizaci prvního zdejšího rozhovoru s jejich frontmanem Danielem Šubrtem, který mne s chutí vysvětlil okolnosti vzniku velmi povedeného materiálu.

Máte za sebou čtvrtou řadovku „Old Big Bad, New Big Good“. Můžeš prozradit něco o silných a specifických vlastnostech nahrávky a taky něco o rozdílech oproti vašim předchozím albům „We, Love, We“ a „Bangolia“? Jste s novými songy spokojeni? Jak byste je vůbec charakterizovali?

Jsem rád, že se ptáš na silný vlastnosti desky a ne na ty slabý, o těch se mi mluví hůř, ačkoliv by se jich taky pár našlo. Myslím, že hlavní síla týhle desky je v její přímočarosti a kompaktnosti. A pak taky v tom, že už jsem při psaní songů snad konečně přestal přemejšlet o tom, jak je kdo bude vnímat a jak na koho budou působit, ale řešil jsem to, co budou dělat se mnou, s náma jako kapelou, a jak chceme, aby zněly. Troufám si říct, že jsme s novýma songama spokojený nad míru, doufám, že mluvím za celou kapelu. No ono kdybychom s nima spokojený nebyli, asi bychom je nevydávali. Samozřejmě už teď je na desce plno věcí, který bych udělal jinak, kterýma si nejsem jistej nebo který mě dokonce serou. Ale naštěstí jich není moc a v porovnání s předchozíma deskama o poznání míň, což je asi dobrý znamení.

Kde se deska nahrávala a kdo vám s ní pomáhal? Jak dalece šlo o spontánní proces? A naopak, do jaké míry jste měly písničky již dopředu připravené? Přeci jen od minulého alba uplynulo již pět let.

Desku jsme, stejně jako obě předchozí, nahrávali u Amáka v Golden Hive Studiu. Zaprvý, máme toho kujebáka rádi a přes každodenní slovní i jiný přestřelky si s nim rozumíme jako s málokym. Zadruhý, je to fakt odborník na slovo vzatej a jeho styl práce se zvukem je mi dost blízkej, nebojí se experimentu, prasáren, ale zas za každou cenu nevymejšlí píčoviny tam, kde to není třeba. Na rozdíl od studia a zvukovýho mistra, který jsme poslední tři desky neměnili, byl zbytek tvůrčího týmu pokaždý jinej. Desku We, Love, We jsem produkoval já ve spolupráci právě s Amákem, se kterým jsme desku i míchali (za skvělýho a cennýho přispění Jirky Tomáška, kterej míchal naši první desku). K tvorbě Bangolie jsme si pozvali americkýho producenta Grega Gordona, u kterýho jsme až v průběhu nahrávání zjistili, s kolika brutálama, mezi něž patřilo i plno našich vzorů, spolupracoval. Producentský kredity jsme si pak s Gregem rozdelili fifty fifty a míchalo se u něj doma v basement studiu jeho novýho domu poblíž Pittsburghu, což pro mě byla nedocenitelná zkušenost. U poslední desky jsme chtěli zkusit naprostej opak, tedy pozvat si mladýho, víceméně začínajícího, ale talentovanýho producenta s progresivním přístupem, kterej nás dokáže pochopit a zároveň dostat z naší komfortní zóny, což se Nèrovi podle mě skvěle povedlo. Kromě toho nám fakt nedal nic zadarmo a donutil nás k takový pečlivosti a soustředěnosti, jaký nám doteď nebyly vždycky úplně vlastní.

Tím se i dostávám k odpovědi na míru spontánnosti, respektive připravenosti songů. Osobně mám rád, když písně vznikaj spontánně, ale pak jsou zpracovaný s dostatečnou pečlivostí a s rozmyslem. Aspoň teda v případě Drejnů. Proces přípravy a nahrávání týhle desky trval téměř tři roky, od tvorby prvních nápadů, pracovních verzí, demáčů, přes jejich úpravy, transformaci, někdy i zatracení, až po dotvoření finální podoby tracků tak, jak je teď můžeš slyšet. My jsme měli ten luxus, že mám vlastní studio, kde jsme tím pádem mohli trávit týdny a dopiplávat desku k dokonalosti.

Kdo je vlastně Nèro Scartch?

Nèro je známej asi především jako klávesák, bubeník a producent kapely MYDY, dřív MYDY RABYCAD. My jsme si ho vybrali především díky jeho sólový a producentský tvorbě, samotný MYDY nás kdysi spíš nebavili, respektive srali, nutno ale říct, že jejich poslední deska je skvělá a MYDY vnímám jako jednu z nejpracovitějších a nejcílevědomějších českých kapel, který patří veškerý uznání a respekt. A jak už jsem říkal, spolupráce s Nèrem byla skvělá, těžko v našich končinách hledat někoho takhle soustředěnýho a oddanýho svý práci.

Co jste považovali v souvislosti s novým albem za důležité k zachycení? Kladli jste si dopředu nějaké umělecké či stylistické cíle, nebo jste výsledek ponechali přirozenému vývoji a autenticitě?

Ty jo, nevím. Když píšu songy, nepřemýšlím o nich jako o součásti desky, ale jako o samostatných dílech. Jasně, s každou další věcí pak začnu trochu uvažovat o tom, jak pak spolu budou fungovat, jak se v některých textových i hudebních tématech prolínaj a jak budou působit jako celek. A pokud maj jednotlivý songy na desce společný prvky, jakože maj, není to ani tak záměr, jako spíš odraz toho, že jsem je psal během určitýho období, během kterého mě ovlivňovaly specifický věci, ať už se jedná o hudební vlivy, nálady, frustrace, radosti nebo prostě jen náhody.

Zvuk aktuální desky mě trochu připomíná projev britských kytarovek z nultých let, poměrně známých kapel typu KAISER CHIEFS, ARCTIC MONKEYS apod., jak dalece vás bere tahle scéna? Pokud jste měli při tvorbě alba nějaké inspirační vzory, které kapely jimi byly? Co vůbec momentálně posloucháte za hudbu?

Britskou i US scénu máme samozřejmě rádi, každej trochu něco jinýho, ale v mnoha věcech se shodneme v rámci celý kapely, ačkoliv teda od ARCTIC MONKEYS mám rád jen první desku a od KAISER CHIEFS znám jen ten jeden otravnej singl. Jasně, mám rád garage revival – THE STROKES, THE HIVES, FRANZ FERDINAND, ale ještě radši mám asi starý dobrý BLUR a OASIS, respektive starší a lepší THE WHO, THE BEATLES a STOUNY. A ačkoliv se asi na většině zmíněných jménech v kapele shodneme, každej máme jiný vzory a jediná současná kapela, na který se všichni shodneme, není ani z Británie ani ze Států, nýbrž z Nizozemska (DE STAAT). Mimochodem, současná Benelux scéna totálně zabíjí.

Co můžeš říct k prozatím vypuštěným singlům? Ať už mám na mysli „Too Old 2 Rock´n Roll“ nebo „Oh, David“, jde v obou případech o dravější hymnické kusy. Jakou na ně máte vůbec odezvu?

První dva singly jsme zvolili ještě před dokončením desky, protože nám, jak sám říkáš, přišly dostatečně „hymnický“, hitový, nebo já nevím co. Zároveň se ukázalo, že zdaleka nereflektují výrazně temnější a nasranější atmosféru celý desky, což je nám ale na druhou stranu úplně u prdele. Osobně si myslím, že jsme první dva singly vybrali dobře. A odezvu? No tu máme takovou jako… pamatuješ si, když se ještě internet vytáčel přes pevnou linku?

K zmíněným songům byly natočeny i zajímavé videoklipy. Přibliž nějak jejich obsah, myšlenku, i celkově práci na těchto obrazových materiálech. Kdy? Kde? S kým? Proč? Vzhledem k tomu, jak výsledek nakonec vypadá, asi nešlo o levnou záležitost. Považuješ obecně klipy za zajímavý nástroj propagace nebo je máš spíše za nutné zlo?

Hrozně nerad přibližuju obsah a myšlenku vlastních songů, tím pádem i videoklipů, ale myslím si, že zrovna u těch dvou zmíněných to snad ani nemusím dělat. Přijdou mi oba tak jednoznačný a jasně ilustrující obsah songů, že jakýkoliv vysvětlování by bylo zbytečný. Co se týká týmu, máme v posledních letech osvědčenou partu, se kterou spolupracujeme a se kterou se nám pracuje dobře: Kačenka Husáková, Michal Rajen a Jiří Duchoslav jsou zodpovědný za vizuální stránku, s produkcí nám pomáhaj bratři Vojtěch Libich a Jan Voběrek a v poslední době i zbytek našeho labelu Dayspeed Music (kromě zmíněnýho Vojty ještě sestřička Adam Ernest a Pavel Chrastil, v některých, obzvlášť pak v jezdeckých kruzích, známý taky jako Chavel Prastil). Vymejšlet a točit klipy mě hrozně baví, takže rozhodně to není nutný zlo, spíš další možnost se vyřádit. Občas se, pravda, necháme trochu unést a navymýšlíme si kopici nerealizovatelných hovadin, který se pak snažíme natočit za pár korun u mě na zahradě, ale často je i tak výsledek zábavnej a máme z něj radost.

Ohledně té propagace se neptám náhodou, přijde mě, že vaše kapela o sobě dává velmi málo vědět. Já o THE DRAIN třeba vím jen díky tomu, že vlastním tyto webové stránky a jednou za pár let mě někdo od vás vybídne k napsání recenze, ale kdybych byl jen posluchač, asi bych vás nezaznamenal. Přitom vaše písničky mě přijdou vážně zajímavé. Je v tom nějakej postoj schovávat se před veřejností?

My jsme asi vždycky měli trochu problém se někam přehnaně cpát, možná až na první rok existence, kdy jsme se účastnili i takovejch těch různejch debilních hudebních soutěží a tak. S postupem času nám bylo ale čím dál tím míň příjemný se jakkoliv vnucovat jak fanouškům, tak pořadatelům a lidem z médií. Není v tom žádnej postoj ani snaha se schovávat před veřejností, spíš za sebou asi nemáme dostatečně velkej tým lidí, který by nás tlačili, což je asi způsobený mimo jiný i tím, že si ne s každým sedneme a ne každej dává náš způsob komunikace. Ale pracujeme na tom, začali jsme spolupracovat s víc profesionálama a snažíme se naše vrozený čůráctví aspoň dostatečně maskovat.

Pokud opustím parketu singlů a klipů, hodně se mě líbily i další věci, např. „Kill Love“ a „Hideway“. První zmíněná zní poměrně rafinovaně a je jí vlastní určitá, ani ne moc prvoplánová chytlavost, druhá je pomalejším songem vybuzujícím v posluchači nostalgické nálady. Můžeš něco říct právě k těmto dvěma písním?

Je super, že jsi zmínil zrovna tyhle dvě věci, protože jsou to přesně ty, který chystáme jako další singly a ke kterým bychom při troše štěstí měli natočit další dva klipy. Za mě jsou vlastně asi ještě silnější než dosud vydaný singly a zároveň je mám fakt rád, protože jsou osobní a mám k nim a jejich obsahu asi nejhlubší vztah. Zrovna probíhaj přípravy natáčení klipu ke Kill Love, kterej by měl vyjít na přelomu listopadu a prosince, podle všeho bude silnej zážitek už samotný natáčení, tak se to snad odrazí i v klipu.

Některé písničky na novince znějí více bouřlivě s předsazeným zvukem kytar, jiné naopak vyznávají pestřejší hrátky s aranžemi. Nachází se v nich výraznější klávesové party, smyčce, potažmo i ženské doprovodné zpěvy, což nahrávce umožňuje znít žánrově různoroději. Tohle je případ skladby „Sniff It Up“. Můžeš něco prozradit o jejím vzniku a všech těch rhythm n´bluesových vlivech?

V posledních letech jsme vždycky tíhli k pestřejším aranžím, zapojení víc nástrojů, občasným orchestrálním instrumentacím a hlavně košatým vokálům, na který jsem odjakživa ujetej a projevuje se to téměř ve veškerý mý producentský práci, respektive všude tam, kde to dává aspoň trochu smysl. Mám hrozně rád použití sborů nebo smyčců v syrových temných pasážích tvrdých songů, případně naopak zprasených chlupatých kytar v jemných popových věcech. Zrovna zmíněnej Sniff je ovlivněnej asi nejvíc už zmíněnýma devadesátkovýma kapelama jako BLUR, OASIS, DANDY WARHOLS a tak, který jsem hodně poslouchal během několikatýdenního pobytu na jihu Itálie, kam jsem začátkem roku 2020 vyrazil skládat a nahrávat demáče nejen na drejní desku. R’n’B vlivy jsou tam znát asi nejvíc právě ve vokálech a částečně v instrumentaci, spíš než ryzím rythm’n’blues je to ale popravdě založený víc na druhý generaci v podobě Stounů.

Pokud pominu současnou etapu okolo pandemie, ani v minulosti jste nikdy nepatřili k často koncertujícím kapelám, proč tomu tak bylo? Co pro vás vůbec koncerty znamenají? Považujete je za důležité? Chystáte teď nějaká vystoupení?

Nevím, co přesně je často koncertující kapela. Většinou jsme hráli tak 20-30 koncertů ročně, což sice není moc, ale vezmeš-li v potaz, že přestože každá česká osada má aspoň jeden hudební klub, reálně je v ČR tak 20 klubů, kde má smysl hrát (když beru, že nehraješ furt ve dvou stejných městech), v každým můžeš hrát maximálně jednou ročně, spíš jednou za dva roky. A my těch míst, kde hrajeme pravidelně a rádi, zas tolik nemáme. Po prvních pár letech, kdy jsme chtěli hrát za každou cenu kdekoliv, jsme se postupně dopracovali k tomu, že se snažíme hrát jen na takových místech a takových akcích, kde to za něco stojí. Tim samozřejmě neříkám, že se nám to vždycky daří. A naopak občas rádi přijedeme do nějaký totální díry zahrát pro dvacet ožralých punkáčů, vlastně co to celou dobu melu za sračky, hrát v totálních dírách pro pár lidí je super, když to ty lidi baví a zajímá. Ale je fakt, že třeba nehrajeme moc festivalů, zvlášť těch regionálních, středně velkých. Asi se ne všude hodíme. Nebo ty lidi něčím sereme. To asi spíš. Koncertovat se letos chystáme, kromě label akce Dayspeed Showcase konaný 20.11. na palubě Cargo Gallery za doprovodu všech stájových kolegů v prosinci objedeme právě těch pár našich nejoblíbenějších míst (pražský Café V lese, plzeňský Divadlo Pod Lampou, českobudějovický Tempo, znojemský Gogo a pár dalších), všechny koncerty budou zveřejněný během pár dní včetně spuštění předprodejů, stačí sledovat naše sociální sítě nebo Dayspeed web.

Jo a co pro nás znamenaj koncerty? Nejlepší formu prezentace naší hudby, kontakt s publikem, energii, příležitost se s fanouškama a kámošema vyndat jak Pánbů ve Frankrajchu (zdravím Mišku) a tři dny o sobě nevědět. Koncerty jsou nejvíc a jestli bude ještě chvilku trvat tohle období bez koncertů, zlomim si obě ruce.

09.11.2021	Diskuse (5)	Stray janpibal@crazydiamond.cz