THE END MACHINE - Phase2

80%

Před dvěma lety solidně zarezonoval bezejmenný debut kapely THE END MACHINE, fungl nového kalifornského projektu, za kterým stál kytarista George Lynch (ex-DOKKEN, LYNCH MOB) a jeho někdejší parťáci – velmi uznávaná rytmická dvojice Jeff Pilson (baskytara) a Mick Brown (bicí), a rovněž také zpěvák Robert Mason, který onehdy v roce 1992 nazpíval především znamenité druhé řadové album LYNCH MOB, aby se mezi tím čas od času objevil i v jiných kapelách, např. nastoupil k WARRANT. Právě Masonův hlas se mě vždy jevil jako atraktivní složka hardrockového zvuku Lynchových děl. Jeho zpěv vždy výborně souzněl s melodickým zvukem Lynchova nástroje. Ve svém soukromém žebříčku tak Masona řadím na stejnou úroveň jako Oni Logana a o něco výše než Dona Dokkena, pokud bych měl tedy mluvit o zpěvácích spojených s kariérou svéhlavého kytaristy.

Po výborném debutu tak druhou řadovku THE END MACHINE velmi vítám. V sestavě se změnilo akorát to, že za bicími již nesedí Mick, nýbrž jeho mladší bratr Steve Brown. Dvojka „Phase2“ příliš neuhýbá z nastoleného směru, má zdařilou skladatelskou výbavu v příslušném žánru a tak pod producentským velením basáka Jeffa Pilsona velice zkušeným způsobem navazuje na zdařilou prvotinu a dobrou tradici kalifornského Hard N´Heavy. Album vlastní solidní zvukovou stránku poplatnou letitému stylu a odpovídá tak klasickému  hardrockovému naturelu všech hudebníků. Výtečné instrumentální výkony nenarušující chytlavý ráz a plynulost skladeb tohoto projektu. Vše se nese na vlně uvolněné melodiky s únosnou mírou macho stylizace a heroismu.

Podstatné jsou vlastně skladby sami o sobě a ty se stejně jako v případě prvotiny podařily, takže si už s nějakým čtvrtým poslechem uvědomuji ona „želízka v ohni“ a postupně se na některé položky seznamu songů obzvlášť těším. Album chápu jako povedenou žánrovku, jejíž poslech rozhodně potěší příznivce amerického hard rocku. Ostatně ti letos neprožívají vůbec špatnou sezónu, neboť po výtečné desce THE DEAD DAISIES s Glennem Hughesem u mikrofonu, dostali posléze solidní porci skladeb od britských matadorů blues rocku THUNDER, následovanou dalším řadovým albem ALICE COOPERA a konečně hodně zajímavou prvotinou projektu ADRIAN SMITH/RICHIE KOTZEN. Ve srovnání s těmito značkami se ani THE END MACHINE neztratí, což platí pro mne zvlášť, neboť hudební cítění George Lynche, jeho nesvázanost s klišé, náklonost k přímočarosti, melodice a decentně volené virtuozitě, jsem si vždy užíval, stejně jako tklivý hlas Roberta Masona.

K skladbám se dá říct, že tvoří poměrně vyrovnanou a silnou sérii, ve které se může stát nosnou položkou vlastně jakákoliv. Titánský monstr hit nečekejte, ale atraktivní materiál amerického Hard ´N´ Heavy zcela jistě ano. Po intru z kvílivých kytarových tónů „The Rising“ , symbolizující probuzení monstra, prostor rozvíří majestátní street-rockový otvírák „Blood And Money“, vysekaný zcela v duchu s americkým cítěním rocku, následován o nic horšími peckami jako je rozmáchlá „We Walk Alone“, postavená na vznosném chorálu, hravěji působící „Crack The Sky“, nebo dalším adeptem na stadiónový hit - zpěvnou „Prison Or Paradise“. Doba je však jinde, takže si projekt o stadiónech může nechat jen zdát, avšak i pro hrstku věrných se hudebníkům daří držet tradici a nepodceňovat očekávání do nich vkládaná.

Asi nejlepší skladbou se mě jeví vygradovaným refrénem opatřená „Plastic Heroes“. Tahle skladba mne připomíná silné okamžiky kapely DOKKEN a místy dokonce připomene časy úspěchů newjerseyských SKID ROW s jejich silným debutem. Povedla se i charismatická balada „Scars“ oplývající sugestivní atmosférou. Nahrazení Micka Browna jeho bratrem Stevem si snad po celou dobu poslechu ani neuvědomíte, protože deska upaluje dál na vlně zdařilých a únosně chytlavých skladeb vyrovnané kvality, takže není nutné dál zacházet do detailů. Zkrátka a dobře se tahle druhá deska THE END MACHINE povedla minimálně stejně, jako onen nadějný, dva roky starý debut. George Lynch = záruka žánrové kvality!

24.04.2021	Diskuse (13)	Stray janpibal@crazydiamond.cz