THE HALO EFFECT - March Of The Unheard

80%

O nové kapele ostřílených göteborských brachů psal před pár lety kdekdo. Očekávali se staří dobří IN FLAMES, a přestože jsem vlně vzrušení napříč scénou rozuměl, ono „halo“ mě minulo, protože dotyčné, ač si je čas od času velmi rád poslechnu, mezi své srdcovky nepočítám. U druhého alba THE HALO EFFECT jsem si chtěl v prvé řadě odpočinout. Šlo mi o nenáročný poslech na úrovni garantované švédským studiovým umem a melodikou. Elementární tvrdost, hodně příjemných tónů v kytarách, kompoziční chytrost až vychytralost, precizní instrumentace a méně ostrých emocí zatavených ve sterilním zvuku, to vše by mohli THE HALO EFFECT splňovat.

Z jednoho rozhovoru, který poskytl zpěvák Mikael Stanne webu Tuonela Magazine již v roce 2022, navíc vyplývá, že absence zneklidňujících podnětů ve tvorbě zkušených Švédů může mít pozitivní základ, přestože podobnou hudbu jsou Seveřané schopni nahrát i v těžké depresi.:-) Všechny zúčastněné „ex“ totiž kromě přátelství spojuje i zájem o styl spjatý nejen s metalem a písňovým fortelem, ale i s jejich mládím; dobou, kdy v bezpečné náruči štědrého sociálního státu řešili hlavně jen hudbu. Výsledkem by tudíž mohla být chemie ústící sice v nepříliš vzrušivé, nicméně pohodové a vrstevnaté stylové dílo, které je radost poslouchat. Teď bych měl asi přestat rozumovat a dát rovnou 70%, říkáte? Tak uvidíme.

První poslech „March of the Unheard“ – mimochodem pěkný název – mě záhy přesvědčil o tom, že jsem volil správnou adresu. Všechny nastíněné požadavky byly splněny v míře vrchovaté. Navíc ani jedna ze skladeb nepůsobila jako průšvih. Oproti debutu se zdál být rukopis ještě více vypsaný. Další poslechy pak přinesly kýženou nenáročnou zábavu, relax v dokonale ustlané, měkoučké postýlce. Někdo by mohl namítnout, že pozitivní dojem může být důsledkem menších očekávání. OK. Je pravdou, že první album mnohé příliš nenadchlo. Otázkou vlastně je, proč. Čekal se od čerstvých padesátníků větší nářez, lepší písně, více nápadů? Podle mého názoru nabídli své maximum, tedy alespoň v danou chvíli a v rámci göteborského pop/death metalu. Rozdíly v produkci a v přístupu jsou mezi debutem a novinkou každopádně jen minimální. Ostatně, ani v týmu, který aktuální desku nahrál, nedošlo k žádným změnám. Jako kdyby se kapela vrátila do totožných studiových podmínek i se stejně nastavenými šavlemi. Rozdíl ve zvuku bych šacoval tak na deset, maximálně dvacet procent ve prospěch větší mocnosti, nadýchanosti a ukázkově zvládnuté pompy. Každý, kdo si myslí, že jsou THE HALO EFFECT tvrdí, případně, že nepůsobí popově, měl by si teď hned, čistě pro srovnání, pustit třeba dvojku GRAND CADAVER, u kterých Stanne rovněž zpívá.

Trio inženýrů Bogren, Lindgren, Nilsson odvedlo standardizovanou práci. Zvukově naprostá bomba. Nic nevyčnívá, vše je zahlazeno, obroušeno a vycíděno do lesku, to podstatné krásně slyšíte. Pokud by však signál s touto hudbou někdy doletěl k invazivnímu druhu mimozemšťanů, řeknou si, že na planetu, ze které pochází, kašlou, neboť tam žádný život evidentně není.:-) Samotný materiál má poměrně blízko k některým kapelám od Frontiers, disponuje jen o něco lepší produkcí.:-) Samozřejmě trochu přeháním. Jisté paralely, třeba s tvorbou Magnuse Karlssona, by se však určitě našly, a to nejen díky „Cruel Perception“. Stručně řečeno, ani na „March…“ se nějaký zásadní návrat ke starým IN FLAMES nebo DARK TRANQUILLITY nekoná. Pár živelnějších momentů se sice najde, ale celek míří jinam, k tvrdšímu pop/metalu, který z určité éry nanejvýš vychází. Nejde o alternativu k nynější tvorbě uvedených metalových institucí. Spíš by se dalo hovořit o doplnění mozaiky o pár časem poztrácených kamínků.

V dalším stačí odkázat na výše zmíněný zdroj a volně odcitovat Stannea: „Pochopitelně, krátce jsme o tom mluvili, zda bychom neměli nahrávat ve studiu, kde jsme natáčeli naše raná alba. Dospěli jsme však k něčemu jinému. Opravdu nejsme retro kapela. Nesnažili jsme se znít tak jak tenkrát, chtěli jsme zachytit zejména tu atmosféru nebo si vzpomenout, jaké to bylo, když jsme začínali. Dělat něco, co je moderní, zní poněkud divně, chceme znít prostě dobře, nadčasově. Stará alba, striktně vzato, nikdy tak pěkně nezněla. Nový sound by měl působit svěže, měl by odpovídat naším vlastním posluchačským nárokům. Jens Bogren je fantastický kreativní inženýr a mistr mixu, naši představu proto bez problémů pochopil a realizoval.“

Stanne nemluvil do větru. Mohu jen potvrdit, že nastíněný záměr byl na novince podtržen a dotažen takřka k dokonalosti. Do jisté míry ji lze označit za progresivní. Oni opravdu nechtějí hrát otrocky pojaté retro. Otázkou je, kdo jejich tvorbě udává hlavní tón. Pod nahrávkou je totiž opět podepsána celá kapela. Progresivnější nádech celku a zařazení v produkčním týmu by mohly nasvědčovat tomu, že se jedná o Niclase Engelina. GARDENIAN se ve své době a pod jeho vedením posunovali skokově a tíhli k aktuálnímu vyznění. Sound ENGEL či „Siren Charms“ od IN FLAMES nedává v uvedeném kontextu smysl asi ani připomínat. Ve prospěch Niclase promlouvá i pestrost a určitá hutnější posmutnělost, jejímž ideálním příkladem se jeví být skladby „What We Become“ či „A Death That Becomes Us“. Hned v závěsu za ním stojí Stanne, který je prostě vynikající, a pak až Jesper Strömblad. Pár klasičtěji laděných kousků se ovšem najde také.

„March of the Unheard“ ve výsledku představuje ukázkovou přednášku na téma, jak hrát metal a zároveň pop, nebo jak rozmlouvat s minulostí a neutápět se v retru. Obě uvedené polohy se zde snoubí v příkladné symbióze, kterou v samotném závěru symbolicky pečetí ambiciózní instrumentálka „Coda“. Jen pro úplnost dodávám, že na nějaký ten aktuální koncert THE HALO EFFECT bych určitě zamířil. Tohle vám tady nikdo nepředvede. V případě dobrého zvuku se publiku dostane všeho, o čem jsem psal, plus nemalé přidané hodnoty, oné nekašírované tvrdosti či syrovosti a také emocí, kterým produkce prakticky nedala šanci. Iluze cesty tam a zase zpátky pak nebude mít chybu a mohla by zamést nejen s pamětníky.

27.01.2025	Diskuse (3)	Pekárek hackl@volny.cz