THE HAUNTED - Exit Wounds
Podle zřejmě nejčastějšího recenzentského rčení od jednoho týpka z jednoho dnes již nepříliš agilního hudebního portálu by se zde slušelo napsat, že švédští neo-thrashoví obrozenci z THE HAUNTED dávají jasně na srozuměnou, kdo že dnes stále udává směr celé (dnes již skoro dvacet let staré) hudební vlně, které domovem je skandinávské přístavní město Gothenburg. Nicméně můj názor na rozpoložení sil v dané scéně, jak se lze velmi snadno dovtípit, je tak trochu jiný. A právě THE HAUNTED považuji za nejméně zajímavé uskupení ze všech lídrů z výše zmíněné scény, což agresivní a velmi nadupaná novinka „Exit Wounds“ jednoznačně potvrzuje, navzdory faktu, že jde o nekompromisní dělovku ve stylu – Bůh nás nenávidí, postavenou výhradně na tvrdosti, ostrých riffech a zuřivém projevu frontmana. Protikladem všemu co jsem zde výše zmínil je totiž monotónnost a obyčejnost. Navzdory faktu, že jsem příznivcem větší barvitosti a větší studiové propracovanosti, si opravdu myslím, že THE HAUNTED letos nahráli dobré album, i když velmi tradicionalistické, agresivní a určené pro neo-thrash fanatiky. Vždyť ona ustálenost na svých divokých kořenech k nim ze všech hlavních kapel této vlny patří asi nejvíce a to si rovněž myslím, že právě „Exit Wounds“ je dost možná o něco nekompromisnější flákotou, než bylo několik alb předcházejících.
Jako by se THE HAUNTED snažili dostat k posluchačům všechny zbytky svého nakumulovaného vzteku. Ano, je to jízda, dokonce taková, že mnohé neotesané kytarové party mi zde evokují tvorbu amerických thrashových legend ze SLAYER a sice z experimentálního období, které bylo charakterizováno jejich albovým triumvirátem „Undisputted Attitude“, „Diabolus In Musica“ a „God Hates Us All“, na který dnes stále přísahají všichni odpůrci melodií, sypači, milovníci surové životní reality, bojových sportů a černého kafe, i nenávistníci všeho nadpřirozeného a rajským plynem napuštěného. Dvouminutová „This War“ se zřejmě stane jejich novou hymnou a víte proč? Protože já tenhle tupej výplach dozajista nenávidím! A znovu tedy – proč? Protože spolu s následnou „Infiltrator“ to jsou zhudebněné příklady přesně té bezhlavě prezentované, bezmyšlenkovité agresivní hudby.
Na druhou stranu je „Exit Wounds“ dílem, které určitě potěší všechny současné rozohněnce, jenž si už nedokážou tvrdou a riffovitou hudbu představit bez onoho (pro mne) nepříjemně uřvaného a naklepaného způsobu prezentace, který byl kdysi záležitostí spíše hardcore scény. Jenže jak jde doba, i tvrdé žánry se různě prolínají a vytvářejí nejrůznější kombinace a směsi. THE HAUNTED se zkrátka snaží prorazit pěstí asfaltovou silnici, aby poté z té díry vytáhli ďábla za ocas, mrskli s ním o svodidla a prorazili mu svým řevem ušní bubínky.
Já osobně z gothenburské scény mnohem raději sahám po tvorbě temnějších a zádumčivějších DARK TRANQUILLITY, stejně tak je tomu v případě ostrých melodiků SOILWORK, velkolepých DARKANE, nebo dokonce i v případě těch, kteří když už ony melodie lámou přes koleno a cucaj si je násilně mezi prsty, alespoň tak nějak mile a teple měknou a nejen aranžérsky bohatnou – IN FLAMES. Ještě jsem letos vcelku zvědav s čím se vrátí praotcové z AT THE GATES a budeme to mít kompletní. Každopádně THE HAUNTED jsou pro mne ze všech těchto kapel ta největší špína, bordel, thrashing od začátku do konce, prostě jízda, kde se nikdo nepozastaví nad tím, že by materiál mohl znít trochu nadýchaněji a prvoligově. Zkrátka nářez od začátku do konce charakterizovaný perfektním výkonem rytmické sekce, ostře nařezanými kytarovými riffy, rovněž i občasnou melodickou vyhrávkou či sólem, a pak také čerstvě znovunalezeným bláznem Marcem Arem u mikrofonu, co se po svém návratu do sestavy (působil u THE HAUNTED do roku 2003) asi jen stěží zamyslel nad tím, že by se mohl na své první desce po dvanácti letech pokusit také o barvitější projev.
Co tedy navzdory někdy neúnosné monotónnosti nejvíce upoutalo? Především panteroidní groove v „All I Have“, nasazení života v „Trend Killer“, slayerovská riffová abeceda v „Temptation“ a také rovněž hned v úvodní „Cutting Teeth“, minutový flusanec „My Enemy“, sympatický náznak větší vrstevnatosti v „Psychonaut“, a pak samozřejmě výtečný závěr v podobě ponurého post-modernisticky vyšlehnutého hardcore dramatu „Ghost In The Machine“. Podtrženo a sečteno THE HAUNTED nahráli další schopnou desku. Poctivá šestka.
| 03.09.2014 | Diskuse (0) | Stray janpibal@crazydiamond.cz |
 |
