THE HORRORS - Luminous

90%

Nedávno jsem si zde (konkrétně v recenzi na novou desku KAISER CHIEFS) postěžoval, kterak dnešní britská rocková scéna stagnuje. A sice zejména na stav, kdy výrazná jména předchozích dekád již nedodávají tak přesvědčivé skladby a zároveň, že na nové a stejně dobré kapely pořád čekáme. V tom případě musím jedním dechem dodat, že THE HORRORS jsou mezi těmi ostřílenějšími anglickými soubory naprostou výjimkou, byť je z druhé strany jasné, že nejsou prototypem typické kytarovky, ale naopak kapelou, která vydatně míchá stylovými škatulkami. Kvintet ze Southend-On-Sea totiž nepřestává bodovat ani na své čtvrté řadovce. Je to již sedm let, co parta kolem zpěváka s palestinskými předky Farise Badwana šokovala Ostrovy svým drásavým debutem „Strange House“, aby svůj expresivně ukřičený a nadevše emotivní horror punk, jinak inspirovaný výrazně u dávných ikon post-punku a gothic rocku, přetransformovala do současného, o dost nebezpečnějšího, pojetí. Přesně takového, jaké si žádaly hordy dobových emo-riotz. S druhou nahrávkou „Primary Colours“ sice ustoupila ona mladická rozervanost a kapela se navíc ukázala jako těleso, které se chce (a je toho schopno) vyvíjet a to jak po muzikantské, tak stylové stránce. Dusná nahrávka, zhotovená za asistence Geoffa Barrowa z PORTISHEAD, nepostrádala potřebně temnou atmosféru a silně umělecké linie. Nebylo tenkrát hudebního publicisty, který by, zaskočen katarzí této dříve vcelku nedůvěryhodné party do zcela jiné ligy, na THE HORRORS nepěl chválu. S třetí deskou se sice dostavil další hudební posun, kluci se ukázali jako mnohem eklektičtější těleso, pracující rázem s mnohem světlejšími (indie-popovými) motivy, ale na druhou stranu tahle nová přívětivější tvář, inspirovaná spíše u manchesterské scény, nezabodovala na deprimované zmalovance zas až tak silně. Zkrátka a dobře, jejich albová trojka - „Skying“, jakožto alternativní, zasněné  dream/popové dílko hojně obohacované syntezátory, nemělo ten správný švih a ve své poklidnosti silné emoce většinově nevzbudilo.

Čtyřka „Luminous“ ze svého předchůdce sice vychází, ale nabízí o dost živější a zajímavější fundament. Je tedy třeba znovu zpozornět, protože už dlouho jsem neslyšel podobně naléhavou alternativně pop/rockovou nahrávku, která by s veškerou energií překonala bariéry mezi prapůvodní podobou britské nezávislé scény a jejími současnými recikláty. THE HORRORS mají obrovskou výhodu v tom, že umí napsat skvělé skladby a navíc jsou zručnými stylisty, tedy umí ony písně naroubovat do prostředí letitých žánrů s takovou grácií, že to celé působí jakoby šlo o cosi nové a velmi podnětné.

Jestliže se v souvislosti s předchozími alby hovořilo o takových stylech jako horror/emo, post-punk, alternative dream/pop (vydatné užívání synťáků), manchesterká kytarovka (STONE ROSES), dnes můžu s klidným svědomím přidat ještě electro-psychedelické vlivy (po vzoru starších okamžiků PRIMAL SCREAM) a tzv.shoegaze, tedy styl stavící na hlukových stěnách a hře s kytarovými pedály (dříve se jím proslavili např. MY BLOODY VALENTINE). Všechno tohle je kořením nových, doslova znamenitých skladeb, které tvoří jedno z nejlepších alternativních pop/rockových alb, jaká v posledních pěti letech v Británii vyšla. Věřte, že zde není jediná slabší chvilka a všechny položky působí velmi vyváženě, jak skladatelsky, tak co se týče výsledných aranží. Každá zdejší skladba vlastní nějakou svou zajímavou melodii, kytarovou linku, aranžérskou vychytávku nebo jakékoliv překvapení, takže je v podstatě úplně jedno, co ti dnešní THE HORRORS vlastně hrají. Důležité je, že dostáváme sbírku absolutně neprvoplánových skladeb, které jsou doslova napěchované zajímavými momenty, jež s dalšími a dalšími poslechy rostou a sílí. Takhle nějak si představuji geniální dílo současného britského rocku, jenž ve své podstatě ctí tradice, ovšem rovněž nenásilně dodá mnoho vlastních vylepšení.

A co tedy konečně nové songy? Neptejte se, všechny jsou opravdu skvělé a tvoří moderní vyváženou a velmi výživnou sbírku, u které je absolutně jedno jakým stylem jí kritici nakonec označí. Zdali půjde o pop, alternativu nebo jestli si ještě někdo lajzne nazvat to celé rockem. Tak třeba nostalgická „First Day Of Spring“ vysloveně hladí, „So Now You Know“ pro změnu konejší, kdežto „Jealous Sun“ žhne jako rozpálené červnové slunce kdesi v Kalifornii a všechny dohromady představují moderní a inteligentně opracovanou tvář populární hudby. Mým favoritem je „Falling Star“, jenž vás svou krásou doslova uhrane. Všechny se od sebe různí a zároveň dohromady tvoří strhující příběh, paradoxně sepsaný až nyní, na jaře roku 2014. Dlouho (je 10 dní opravdu dlouho?) mě trvalo, než jsem definitivně pochopil, že THE HORRORS nahráli své nejlepší album až teď. Skvělé a bravurní dílo, které je naprosto bez chyby!

21.05.2014	Diskuse (1)	Stray janpibal@crazydiamond.cz