THE HORRORS - Night Life

60%

THE HORRORS mám rád. Vždy se mi líbila jejich image, kde se potkává gotická extravagance Roberta Smithe s intelektuální brit-rockovou střídmostí RADIOHEAD, oblečenou do hadrů půjčených od Depešáků. Hudebně se jejich tvorba podobala chameleonům, když v různých barevných odstínech jejich muziky jste mohli objevit vše od gotického rocku, postpunku, synthpopu, shoegaze až po garážový rock. Ačkoliv se nikdy nehrnuli do mainstreamu, jejich cit pro silné melodie by jim mohla závidět nejedna „popová“ kapela. Přesto, že si je vedu v kategorii „kytarová kapela“, vždy používali v hojné míře i klávesy a elektroniku. A v podstatě přirozeným vývojem dostávaly tyto elementy v jejich tvorbě postupně víc a víc prostoru. Po sedmi letech jsou teď zpět s novým albem a dá se v podstatě říct, že kapela se znovuzrodila do podoby, kdy jí musím přesunout do kategorie „elektronická kapela“, která někdy přimíchá do svého aktuálního zvuky i trochu kytar.

Novinka „Night Life“ není albem, do kterého proniknete na první dobrou. Je to temná nahrávka, se špičkovou produkcí, zvukově velmi bohatá a plná zajímavých fines. Co jí proti předešlým deskám schází jsou výraznější melodie, ale to beru jako daň za celkovou atmosféru a filozofii aktuální kolekce. Není to sice nahrávka, kterou si budu pouštět každý den, ale když se trefí do té správné konstelace, tak zabere velice silně.

Takže co se změnilo a co zůstalo při starém? Začnu od konce. Hlas zpěváka Faris Badwana je pořád skvělý. Vyzařuje z něj klid, vyrovnanost a jistý pocit bezpečí. Není, a vlastně ani nikdy nebyl agresivní, právě naopak. Vždy představoval zajímavý kontrast vůči hudbě samotné, která často vyznívala ne úplně „šťastně“. Netlačí na pilu, zpívá jemně, pomalu, jakoby promýšlel každé další slovo. V některých písních ho vokálně podpoří i jeden ze dvou nových členů lehce obměněné sestavy, Amelia „Millie“ Kid, která se věnuje i klávesům. Druhým novicem je pak bubeník Jordan Cook. Čtveřici pak doplňuje ještě další ze zakládajících členů kapely, basák Rhys Webb. Původní kytarista Joshua Hayward ještě přispěl při nahrávání několika party, ale aktuálně už v sestavě nefiguruje. Další věc, která zůstala při starém, je skvělá basa. Nehraje sice žádné technické šílenosti, ale její přínos spočívá v budování atmosféry skladeb. Je temná a masivní, perfektně umístěna v mixu tak, že o ní neustále víme, ale zároveň si jí prakticky nevšímáme. Její nádherný zvuk osciluje od postpunkové syrovosti až ke gotické teatrálnosti, to vše v moderním kabátku aktuálních studiových možností.

Album otevírá ambientně a v minimalistickém duchu skladba „Ariel“. Čeho si můžeme všimnout je spousta elektronických zvuků, textur a elementů, které jsou jako jemné drobení posypané na základní klávesové plochy. Melancholická atmosféra má svou specifickou, i když hodně temnou, krásu. Jedním z mých favoritů je hned druhá „Silent Sister“. Začíná v industriálně elektronickém duchu lehce připomínajícím pozdně osmdesátkové DEPECHE MODE. Je v ní zakomponované nejasné napětí, které vytváří nervózní kontrast s jednoduchou, ale přitom celkem pozitivně znějící melodií. Zhruba v polovině však dochází ke zlomu. Nastoupí kytary a stává se z toho pořádný industriální glam rock ve stylu MARILYN MANSONA. Zmínku zde zaslouží i vynikající a nápadité bicí. Jednak za intenzivně neklidný základní groove, a pak i zajímavé přechody mezi jednotlivými sekcemi songu.

Tížívá atmosféra zdobí singl „Silence That Remains“. Klaustrofobické intro plné podivných elektronických zvuků prořízne perfektní postpunková basa, která je pak dominantním elementem pevně rytmicky rámujícím song. Výborné vokály Amélie nádherně doplňují posmutnělý zpěv Farise a vytváří ledově studenou atmosféru. Docela agresivní „Trial By Fire“ se vrací k živým bicím a ve svém středně rychlém houpavém tempu má své specifické kouzlo. Tato první čtveřice skladeb je tou silnější a výraznější částí alba. Každá má jinou atmosféru, jiný nádech. Druhá část desky je méně nápaditá a spíš mě baví jednotlivosti, než celé skladby. Zvuky, sekce, ornamenty. V nich je ukryto spousta zajímavých nápadů a je za tím vidět obrovský kus práce a umu. Proto je možná škoda, že písně samotné jsou z dramaturgické stránky nenápadné, nebo možná lehce nedopracované. Asi jako bychom vařili nějaké skvělé maso. Je sice perfektně dochucené, s výbornou omáčkou, ale maso samotné je tuhé a nedodělané. Jíst se to dá, ale cítíme, že to mohlo být lepší. Nejpovedenější z nich je zřejmě „More Than Life“, silně kytarově orientovaný song. Trochu tam slyším Johnny Marra z THE SMITHS. Song má slušnou melodickou linku, dobrý drive a lehce shoegaze nádech. Docela ujde i závěrečná „LA Runaway“, v tanečním rytmu pojatá rychlejší skladba na pomezí indie a gotického rocku ve stylu WHITE LIES.

Šestá deska v diskografii THE HORRORS sice nebude aspirovat na stupně vítězů, ale ve finále to vůbec není špatný album. Jsem vždy velice obezřetný, když se kytarová kapela rozhodne otočit kormidlem dějin a přeorientuje se na elektronická udělátka, tady to k tomu ale směřovalo už delší čas a tak nějak jsem to čekal. A byl jsem příjemně překvapen pestrou paletou použitých elektronických zvuků, které mě vážně bavili. Vrátit se tak ještě možná k popově laděné melodice z minulých alb, a výsledek by mohl být ještě lepší.

26.03.2025	Diskuse (2)	Tomáš