THE HORRORS - The Skying

70%

Rok 2011 a THE HORRORS potřetí. Na téhle kapele je sympatické, že na každém albu zní úplně odlišně od toho předchozího, přesto si pokaždé u svého díla udržuje jednolitý a sevřený ráz. Zatímco uřvaný debut „Strange House“ roztrhal britskou scénu na cáry jako mladý bohémský excentrik poslední výtisk bulvárního deníku The Sun, a většina z kritiků jej díky tomu považovala pouze za náhodný sezónní výstřelek od party emo-pozérů, byla dvojka jednoznačně umělečtějším a vážnějším albem, které nabízelo jak chladnou ponurost upozorňující na odkaz legendárních JOY DIVISION, tak větší hudební rozvahu, klaustrofobickou atmosféru a samozřejmě nemalé množství psychedelie. Album „Primary Colours“ v roce 2009 ukázalo, že se s touhle kapelou musí počítat, a i účast Geoffa Barrowa (PORTISHEAD) v producentském týmu hovořila ve prospěch trvanlivějších dojmů. Třetí album bylo opět jiné – pozvolná tempa byla zachována, psychedelie rovněž, ale jakoby do tvorby THE HORRORS začaly prostupovat první  paprsky jižního slunce a určitá fatalistická zasněnost. Kapela rozhodně zjemnila. Veškerý nihilismus „Primary Colours“ byl pryč, jakoby THE HORRORS měli v roce 2011 příjemnější náplň. 

Když mluvím o jižním slunci, nemám samozřejmě na mysli různé dovolenkářské destinace u Středozemního moře, spíše letní pláže v jihoanglickém Brightonu plné podivných uměleckých existencí, kde se dotyčným po požití psychotropních látek dostavují nejrůznější vize a tripoidní sny, a to aniž by dotyční museli opustit své plážové stanoviště. Nová deska THE HORRORS je jako zlatavý sen o dlouhé procházce po rozpálené, sluncem zalité zemi. Sen, ze kterého se člověku ani nechce probudit. THE HORRORS totiž najednou jakoby vylezli z černého kanálu a opěvovali více než cokoliv jiného manchesterskou scénu osmdesátých let. Už dlouho jsem neslyšel album, které by znělo více spjatě s britskou indie scénou tohoto období.

Stejně jako předchůdce není „Skying“ dílem, jehož kvality objevíte bezprostředně po prvním poslechu. Vlastně to u podobných psychedelických děl není věc zas až tak lehce možná. Šlo by zde totiž vyjmenovávat všechny slavné inspirační zdroje počínaje NEW ORDER, THE SMITHS, STONE ROSES a konče třeba u SUEDE nebo THE VERVE, ale to všechno by bylo velmi zjednodušené. THE HORRORS své předchůdce bohapustě nevykrádají. Všechno zásadní, co bylo v historii Ostrovního rocku posledních třiceti let vyřčeno, dle mého názoru posouvají někam dál, nebo chcete li ještě upřesnění - opracovávají si to k obrazu svému. THE HORRORS si zachovávají vlastní výraz, což je dáno specifickou barvou hlasu Farise Badwana, ale i osobitým a častým využíváním klávesových ploch, které se zde staly jedním z poznávacích znamení jejich tvorby. Klávesy zhusta prostupují všemi zasněnými songy a žhnou jako polední červencové slunce do tváří všech plážových ospalců zakletých do svých houpavých snů. Celkově tedy dobrá nahrávka s mnoha inspiračními zdroji v minulosti, ne tak dechberoucí a neprůstřelná jako předchozí album „Primary Colours“, ale spíš oddechová a příjemně uzívaná - prostě britská indie popina jak se patří.

Nejlepší skladba: „Dive In“.

13.12.2017	Diskuse (2)	Stray janpibal@crazydiamond.cz