THE LIBERTINES - Anthems For Doomed Youth
Po více než deseti letech jsou britští rebelové zpět a výsledek jejich snažení vznikající v průběhu jara ve vzdáleném thajském azylu můžeme konečně ochutnat. Nakonec se jedná, přes všechny obavy a negativní scénáře, o povedenou nahrávku britského rocku. Věci se zkrátka začaly hýbat správným směrem. Ještě před dvěma lety by málokdo tipoval, že se někdejší miláčci Ostrovního publika vrátí na scénu a něco stvoří. Povahový rozkol mezi poněkud ukázněnějším lídrem THE LIBERTINES Carlem Baratem a nespoutancem Pete Dohertym vyvrcholil v roce 2004 a způsobil, že se jedna z nejoslavovanějších britských formací začátku milénia rozešla ve zlém už po své druhé řadové desce. Zatímco v mezidobí Barat působil ve své nové formaci DIRTY PRETTY THINGS, se kterou nahrál dvě řadovky a ještě si vystřihl nějaké to album zaštítěné vlastním jménem, Doherty poletoval mezi bulvárními aférami, léčebnou, nebo svým nadějným projektem BABYSHAMBLES, se kterým to dotáhl ke třem albům. Seprán nezřízeným feťáckým životem se vždy pozoruhodně dopotácel k sólovým koncertům, kde návštěvníkům poskytl mnoho obrázků, které postupem času dost možná vejdou do dějin, kdy ve stavu ne zcela bdělém a téměř nahý přehrával na španělku cosi jako songy. Dle mnohých to mělo své neodolatelné kouzlo, byť leckterý hudební fajnšmekr by z onoho punkového přístupu obracel oči v sloup, prostě typický Pete.
Vsuvka: Nevím, co je na tom pravdy, ale po Praze kolovaly historky, že odpoledne před svým vystoupením vyběhl bez bot a pouze v kalhotách ze sklepních prostor Lucerny do tramvaje ve Vodičkově ulici a přejel směrem do Jindřišské, aby se nějaký čas projížděl po Praze a snad i do zahájení show vrátil.
Nicméně v roce 2015 jsou THE LIBERTINES zpět a výsledný materiál není vůbec špatný, vlastně má deska „Anthems For Doomed Youth“ hodně neobvyklé kouzlo, přičemž kapela čerpá s obvyklého garáž-rockového výrazu, kde se setkávají vlivy punku, s prvky street-rocku, reggae nebo dokonce dubu. Zde je rozbor. Skladbám jako je úvodní kytarovka „Barbarians“ nechybí ta správná britská nálada, což je navíc umocněno slangovou artikulací obou lídrů. Jasně zřejmá je náklonnost k scéně z konce sedmdesátých let (zejména pak THE CLASH), nikoliv k šedesátým letům a blues-rocku, např. „Gunga Din“ platí za song, který skvěle propojuje pub-rockovou hymničnost s reggae a dub rytmy. Surrealistickým závojem zahalená „Fame And Fortune“ poskytne přestárlým hejskům dostatek prostoru vyzpívávat se z drogového rauše, podpořena pestrou škálou zvuků a hlasů, tak aby to ve výsledku působilo jako bláznivý sen. Vynikající je titulní song, jenž má v sobě onu rozjařenou písničkářskou čerstvost, jakou jsem u brit-popu pozoroval naposled někdy v polovině devadesátých let. Na ústřední píseň desky znamenitě navazuje Dohertyho romantická výpověď „You´re My Waterloo“, kde nostalgický charakter písně umocňuje opile působící vokál, který doprovází komorní klavír, na jehož linku se postupně nabalují další nástroje, zejména smyčce, ale také kytara. „Heart Of The Matter“ zahraje na skočnou tradicionalistickou notičku a je svižným oživením v záplavě akusticky střižených věcí. Houpavá „The Milkman´s Horse“ má až dandyovsky glamové kouzlo a „Fury Of Chonburi“ neztrácí pouličně rozjívenou náladu. Naproti tomu „Glasgow Coma Scale Blues“ nabídne masivnější chorál a jistou dávku teatrálnosti, která slouží těmto bezesporu talentovaným chlapcům ke cti. Skladbám jako „Dead For Love“ by určitě prospělo jisté zkrácení, protože komorní ráz se při překlenutí pětiminutového intervalu zdá skoro neúnosný. „Love On The Dole“ rozčísne kytara ve stylu Keitha Richardse, vše co jí však obklopuje, má podstatně uplakanější charakter, než jaký od šedesátých let nabízí legendární parťáci neméně legendárního kytaristy. Album k fanouškům vysílá, že THE LIBERTINES se vrátili v dobrém rozpoložení, a že stále mají světu co sdělit. Spontánní, avšak dobře opracovaná, britská rocková deska. Nic víc, nic míň.
| 30.11.2015 | Diskuse (0) | Stray janpibal@crazydiamond.cz |
 |
