THE LINDA LINDAS - No Obligation
Mládí vpřed! V době vydání druhého alba „No Obligation“ v roce 2024
nejmladší členka dívčí kapely z Los Angeles ještě ani v Americe nemohla
mít řidičák, a pivo si zatím nemůže legálně koupit ani nejstarší z nich.
To jen aby bylo jasno, že při vydání debutu „Growing Up“ v roce 2022 se
v podstatě jednalo o „dětskou“ kapelu. Dětinsky ale rozhodně nepůsobila
jejich muzika. Svěží mix pop punku, punk rocku a power popu sliboval do
budoucna zajímavý rozvojový potenciál, který na druhém albu děvčata
naplno potvrdila.
Netrpím předsudky vůči mladým kapelám.
Samozřejmě jejich image, projev, texty apod. beru v kontextu jejich
věku, ale když udělají dobré songy, které mě baví, tak ať klidně
vystupují oblečené jako panenka Barbie. Což v případě THE LINDA LINDAS
nehrozí, spíš bych si je uměl představit jako barovou kapelu v
tarantinovském filmu „Kill Bill“ ve scéně, kde Uma Thurman v Japonsku
zmasakruje yakuzáckou hospodu. Svádí k tomu možná jejich asiatský look,
ale když se podíváme na jména, budeme z toho „voľajaký zmetěný“. Tak
schválně – Bela Salazar, Eloise Wong, Lucia de la Garza, Mila de la
Garza. Záhada má jednoduché vysvětlení. Holky se španělskými jmény jsou
napůl Asiatky a napůl Latino (prostě Los Angeles…), navíc dvě jsou
sestry, další je jejich sestřenka a poslední pak dobrá kámoška. Oblíbené
americké aritmetické deklarování původu ve stylu, že jsou z 1/8
Číňanky, z 1/16 Mexičanky apod. jsem nedohledal. Každopádně od roku 2018
začaly vystupovat na různých školních akcích, v malých klubech a
festivalech. K průlomu jim, jako zřejmě všem už dnes, dopomohl internet.
V roce 2021, v průběhu lockdownů, hrály online koncert v prázdné
knihovně a song „Rasist, Sexist Boy“ silně zarezonoval nejen mezi
fanoušky, ale pochvalné komenty zanechali i lidé jako Tom Morello, Flea a
Thurston Moore. A od toho už byl jen krůček ke smlouvě s Epitaph
Records.
Abychom si je lehce ukotvili i stylově, zmíním pár
jmen, které si s nimi na některých zmiňovaných školních akcích zahrály, a
které zároveň můžeme považovat za jejich vzory a zdroje inspirace.
BIKINI KILL, BEST COAST, Karen O. Takže riot grrrl punk rock, power pop a
špetku new wave, a ještě tam navíc zakomponovaly i odkazy na slušný pop
punk nultých let reprezentovaný třeba THE DONNAS. Silný cit pro
melodie, které nám přijdou povědomé a přitom zároveň působí
neoposlouchaně, moderní zvuk, dobrý drive, debut se prostě povedl.
Zároveň nepodlehly (ani kapela, a evidentně ani vydavatelství) pokušení z
toho udělat přeslazenou cukrovou vatičku pro náctileté. Je to poctivé
alternativní album.
Loňská novinka „No Obligation“ navazuje
tam, kde debut končí, a zní zase o kus dospěleji. V podstatě všechny
pozitiva prvotiny zůstaly zachované, a navíc dostáváme lepší
songwritting, trochu agresivnější zvuk a celkově kvalitnější dávku
songů, které zachovávají stylové ukotvení kapely. Ano, můžeme namítat,
že to není žádné velké umění, ale upřímně, čeká to někdo od power pop
nebo pop punkové kapely? Na druhou stranu napsat poctivou dvou až
tříminutovou melodickou hitovku, aby zněla svěže, bavila a měla hlavu a
patu taky není jen tak. O produkci se postaral pan Carlos de la Garza.
Že to jméno zní povědomě?
Aby ne, je to tatík dvou sester z
kapely. Kromě toho také bývalý člen ska punkových REEL BIG FISH a
poslední roky zejména vyhledávaný producent, mixer a inženýr. Jen tak
namátkou, kdo všechno využil jeho služby – BAD RELIGION, PARAMORE, WOLF
ALICE, JIMMY EAT WORLD a spousta dalších velkých jmen indie scény. Teď
už je asi jasné, že album bude znít slušně. Ale není to tak. Album zní
skvěle! Od prvního poslechu mě dostalo, a každý další to jen umocňuje.
Kapela prostě přeskočila fázi lo-fi prvních alb a díky taťkovi jede
bomby hned od začátku. Od toho rodina přece je.
Holky to odpálí
pěkně zostra titulní skladbou „No Obligation“, výbornou uřvanou punk
rockovou divočinou. Tipoval bych, že tady má hlavní vokál basačka, která
si většinou jede tyhle divočejší skladby svým dřevním zpěvem ve stylu
grungových legend L7. Pak se s „All In My Head“ přepneme do skvělého
power popu. Skladbu táhne z pozadí hutná basa, kolem které vytváří
příjemný indie opar obě kytary. „Lose Yourself“ zní asi jako srážka
GREEN DAY a BLONDIE, pop punk s new wave nádechem. Skvělá „Too Many
Things“ dá lehce vzpomenout na kanadské duo TEGAN AND SARA. Svojí
živočišnou energií ve spojení s výraznou melodickou linkou je to jasný
hiťas. Košatější „Once Upon a Time“ osciluje někde mezi power popem a
new wave a je plná neustále se měnící rytmiky, nálad i zvuků. V podstatě
jediným slabším kouskem je španělsky zpívaná „Yo Me Estros“, podivný
mix punku a latino lidovky. Já na tu world music nikdy moc nebyl. Surf
rock´n´rollem načichlá „Don´t Think“ sice klame svým naivním
šedesátkovým popěvkem, ale v refrénu přitvrdí na slušný punk rock.
Vážnější nádech a krásný moderní indie rockový zvuk předvádí
„Resolution/Revolution“. Tuto skladby zpívá, alespoň co jsem viděl na
živácích, druhá kytaristka, což je slyšet i na odlišném frázování.
Vybírat singl z tohoto alba musí být sakra těžké. Vlastně ani ne, právě
naopak. Tahle deska je nacpaná potenciálními hity k prasknutí. Další
riot punk divočina „Excuse Me“ vytváří potřebný kontrast k více popovým
skladbám na albu a potvrzuje, že pro děvčata je tento aktivisticky
orientovaný hudební směr důležitým zdrojem inspirace. A tento kontrast
se naplno povedlo dostat i do závěrečné „Stop“, která jede téměř pixiesovskou formulu quiet-loud-quiet.
Skvělý druhý album sympatické kapelky, která si na nic nehraje a dělá muziku tak, jak je to baví. Nasávají hudební inspirace z různých zdrojů, ale dokážou to přetavit do svébytné formy, která jim už v takto mladém věku pomáhá definovat jejich vlastní tvář. Nezbývá než jim popřát „vyděržaj pioněr“ a budu se těšit na další desku.
| 07.04.2025 | Diskuse (0) | Tomáš |
 |
