THE MARS VOLTA - The Mars Volta

50%

Pozvolné padání do snu a probírání k bdělosti má v karibském ráji patinu nekonečnosti. Šustění pohupujících se palem doprovází vzdálené zvuky klokotavých bubínků. Zatímco azurově modré nebe občasně rozčísne toulavý plameňák, cikády úpěnlivě posilují svou monotónní symfonii napříč postupujícím odpolednem. Východní Guatemala. Pětatřicet ve stínu a písek na pláži září, že by z toho jeden oslepl. Zajímavý kontrast k oné zeleni lemující tohle místo. Brzy přijde večer a ke všemu se přidá zvuk španělek z nedaleké osady, jejíž chatrče stojí na pokraji pralesa. Kdy že jsem to naposledy vstal? Kolik dní zde vlastně ležím? Houpavé zavlnění zeleného podloží, doprovázející každý můj líně vykonávaný pohyb, představuje vítanou zábranu k tomu cokoliv dělat. Jééé, papoušek, támhle. Chvíle přemýšlení. Hledal jsem zde múzu a nebo múza stále marně hledá mne? Zřejmě chodí tam dole několik metrů pode mnou. Dvojice uniformovaných postav v tmavých brýlích svou chůzí rázným způsobem narušuje staříkův výhled na blízký oceán. Je to snad rybář? Netrestejte mne, chce se mi znovu spát, připravuji si, co budu říkat, pokud dojdou až pod můj list. Nepamatuji se na nic, co bylo před tím, než jsem se dostal právě sem a vlastně je mi to úplně jedno. Slyšel z vás někdo někdy o nějaké Evropě? Kam ti dva vlastně zmizeli? Kdo jsou ty slečny šplhající po kmenech těch vzdálených stromů v bederních rouškách? Jsou tak statečné. Pětimetrový list guatemalského lopuchu je exotickým lůžkem, na kterém trávím veškerý volný čas. Na jinak prázdné pláži zrovna začala pobíhat skupinka dětí: „Nedáte si kokosové mléko, kočičí seňor?“ volají. „Gracias, opravdu nemám hlad.“ Asi už zase musím jít, potáhnout a pak už zas o patro níž, tam dolu jít naproti chuti hořké čokolády, do snu ve snu...poslední co zahlédnu je dopad míče na zvlněný povrch bílého plážového písku dvacet metrů přede mnou, snad místní Palmeiras nakonec vy_hra_jíííí....a snad už nikdy nepřijde zima. Mňau!

Nevím, jak na to celé budou nahlížet progeři a pamětníci, ale mě se zdá, že protagonisty THE MARS VOLTA zřejmě někdo napustil rajským plynem. Vezměte nějaké slabší halucinogeny a zkuste si hrát na karibské folklórní eso. Za vším hledejte příchuť latina, které dokáže rozmazlit každičký tón předaný s potřebnou dávkou vřelosti. Kdo čekal, že se dvojice Cedric Zavala a Omar Rodríguez-Lopez vrátí s dlouhými surreálně pojatými kompozicemi, kde dostanou prostor divoké souboje mezi instrumenty a vše pohltí hektický náboj rockového artu, ten by se šeredně mýlil. Tihle chlápci dnes hrají v barech z rákosu. Jasně, přesně tak, THE MARS VOLTA by dnes klidně mohli hrát turistům v lokálech na březích Karibiku. Možná smutné, ale je to realita. Vždyť vlastně ani nikdo nečekal, že by se kdy tahle kapela dala znovu dohromady. Proč taky? Kvůli tomuhle? Osobitost zde vážně nečekejte.

Náklonost ke zkrácení svých kompozic a jisté zčitelnění vlastně provázelo před deseti lety již jejich rozlučkovou desku „Noctourniquet“, jenže tenkrát měla kapela stále v zásobě ještě nějaké nápady a příklon k elektronice a většímu počtu melodií jí vlastně slušel. Dnes už jde prakticky o banální latino-band, jakých si v jistých zeměpisných šířkách dokážu představit stovky. Co se vlastně stalo s touhle kapelou? Dvacetiminutové songy vystřídaly tříminutové popěvky s odérem flamenga. Opravdu byla potřeba vydat tento materiál pod názvem někdejšího fenoménu progresivní tvrdé hudby počátku 21.století? Bylo až tak nezbytné prostřednictvím těchto sladkobolných exotických plaček oživovat právě jméno THE MARS VOLTA? Je mě to sice úplně jedno, ale dle mého tady někdo něco (nebo spíš někoho) hrubě podcenil.

21.09.2022	Diskuse (6)	Stray janpibal@crazydiamond.cz