THE MYSTERINES - Afraid Of Tomorrows

70%

Taky to máte tak, že některá alba raději posloucháte v létě a některá naopak třeba na podzim a v zimě? A přesně to se teď (ne)povedlo THE MYSTERINES s jejich druhým albem „Afraid of Tomorrows“. Na začátku hodně horkého léta vydali typicky podzimní album, které podle mě skutečně vynikne až když se dny opět zkrátí, deště budou dlouhé a studené a venku bude hnus a zmar. Nechápejte to špatně, album je to dobré, ale naplno podle mě dozraje až když ty uřvaní ptáci, co mě teď budí každý den před pátou ráno, konečně zase odtáhnou do Afriky. THE MYSTERINES jsou označovaní i jako „první skvělá britská rocková post-pandemic kapela“. No jo no, britský hudební tisk… My zůstaneme u racionálního pohledu na věc, i když s tou částí „skvělá rocková kapela“ nemůžu polemizovat, je to pravda.

Historické okénko – kapelu zakládá Lia Metcalfe, zpívající kytaristka, drobná, krásná, mladá holka (vím to, stála vedle mě na jejich prvním pražském koncertě) ještě pár let před Covidem v oblasti Liverpoolu jako trio. Alternativně rocková úderka neměla daleko ani k punkrockové naštvanosti, ale že by něčím vynikala, to bych úplně neřekl. Život je ale změna a ta se nevyhnula ani naší kapele. A byla to změna více než pozitivní. Jednak po personálních rošádách se z tria stalo kvarteto – dvě kytary, basa, bicí – jednak přehodnotili i svoje hudební směřování. Punkrock nechali punkrockerům, ubrali z tempa, zvuk dochutili přiměřeně grunge, přiměřeně jižanským rockem, přiměřeně moderním hard rockem, víc prostoru dostala Lia a její skutečně „velký“ a výrazný hlas a výraznější melodika. A výsledek? Prvotina „Reeling“, která u mě v roce 2022 nenašla přemožitele a stala se albem roku. Skvělý zvuk kombinující výše zmíněné vlivy, parádní melodie, kdy téměř každá jedna píseň může být hitovka, fantastický hlas frontwoman a zároveň těžko popsatelný pocit skromnosti. Prostě poctivé, moderní rockové album. Podobnost bychom mohli najít třeba u kapel BAND OF SKULLS, DRENGE nebo ranné tvorby WOLF ALICE. K tomu první pražský koncert v malém Café v Lese, který byl bez přehánění parádní, naživo jsou nekompromisní. A to si nemyslí jen vesnický pisálek, na turné si je jako support vzali třeba THE ARCTIC MONKEYS nebo THE HIVES. Nezastírám, mám tu kapelu rád.

Nastal pomalu čas na druhé album. Kudy se vydají? Zopakují úspěch prvního alba? Co vlastně čekat? STOP! Zbytečné otázky, člověk se do nich zamotá, začne si vytvářet očekávání a pak to může skončit všelijak. Takže jsem se jen prostě těšil na novinku a nechal se překvapit. První poslech „Afraid of Tomorrows“ jasně ukázal, že prosté opakování prvotiny se rozhodně konat nebude. Album je po všech stránkách jiné. Špinavější, pomalejší, temnější, komplexnější, méně hitové, nepřístupnější, smutnější. Stylově taky není tak rozkročené jako debut, tohle je „jen“ moderní alternativní rock. Nahrávali ho v Los Angeles s producentem Johnem Congletonem, který je též engineerem, mixerem, programátorem a taky skladatelem. Prostě slušný oddíl. V nějaké formě pracoval třeba na albech pro BARONESS, BEST COAST, CHELSEA WOLFE, HONEYBLOOD, THE KILLERS, THRICE a desítky dalších. Široký stylový záběr. Možná i proto mám u některých písní lehký pocit přeprodukovanosti. Dostat tam co nejvíc zvuků, co nejvíc fines a hračiček. To je právě ten kontrast oproti debutu, který byl přímočarý, jednoduchý, živelný.

Album se otevírá postupně, na první dobrou vám rozhodně nic nedaruje. Kapela sama chtěla změnit modus operandi proti debutu, a producent je v tom jen podpořil. Hned otvírák „The Last Dance“ je temný a syrový. Jednoduchá linka bicích, lehce utopená basa, a nervní špinavé kytary. Zdvojené hlasy, někdy i modulované harmonie. Tohle přesně mi tam úplně nesedí. A pokračujeme v těžké atmosféře. „Stray“ má téměř až industriální bicí, ale výborné kytary a jasně hitový jednoduchý refrén. Připomíná mi to ranní tvorbu PJ HARVEY ale s masivnějším zvukem. „Tired Animal“ je kvalitní depka, která jedním očkem nakukuje do indie rocku. Pomalu se rozvíjející „Jessy You´re A Superstar“ krásně buduje atmosféru, přidává další elementy a pohladí krásným táhlým refrénem. Trochu zrychlíme u „Sink Ya Teeth“, kde vynikne krásná basa a pak i zajímavé kytary. Máme tady ale i trochu nepovedené experimenty, jako například „Junkyard Angel“, garážovou uměleckou nudu. Naštěstí se pak hned zase vrátíme na správnou kolej, „Goodbye Sunshine“ opět s dominantním refrénem, podpořeným ještě kytarovou vyhrávkou a masivními bicími. Jak jsem zmiňoval, že stylově album není tak pestré jako prvotina, tak zvukově se naopak odvázali možná až moc. Syntetizátory, perkusie, elektronické podmazy, melotron. Třeba u „Inside a Matchbox“ tomu dali hodně volný průchod. Hezká balada „So Long“ mohla být už klidně závěrem, ale ještě muselo zůstat místo pro akustickou titulní „Afraid of Tomorrows“, která zní jako by jí nahráli někdy ve 20.tých letech v Lousianě. Asi jsem už starý na tyhle výmysly, ale proti gustu… Každopádně já strach ze zítřků s THE MYSTERINES rozhodně nemám. Naopak, až opadá listí, tohle album bude konečně mít nejlepší podmínky ukázat, co v něm skutečně je.

Dobrá zpráva na závěr. V rámci podzimního turné zavítají i do Prahy. V neděli 3.11. vystoupí ve Futuru na Smíchově.

05.07.2024	Diskuse (2)	Tomáš