THE NIGHT FLIGHT ORCHESTRA - Aeromantic II

90%

Björn Strid a jeho parťáci se letos převalovali v tak velké hromadě hudebního cukroví, až se představa zpěvákova brzkého návratu k jeho původní tvrdě metalové kapele SOILWORK zdá nemístná. I já si nechám podobnou laskominku líbit. Švédští THE NIGHT FLIGHT ORCHESTRA dokazují, že stále umí onu kýčovitou a bezproblémově chytlavou hudbu osmdesátých let obhájit i v časech s podobnou formou nekompatibilních. Ve svých usedlejších a starších verzích působí dnes AOR jako žánr až nepatřičně, navzdory nepochybným kvalitám hudebníků a spoustě skvělé drahé studiové práce, která na albových milnících tohoto žánru byla kdysi dávno odvedena. Vraťme se zpět do přítomnosti, kdy tančit na hraně braku, respektive pracovat s 80´s zvukem a vytvořit skladby pohybující se na pokraji geniality, chce velkou dávku talentu, odvahy, nadhledu i skladatelského know-how, a tohle všechno projektu TNFO neschází. 

„Aeromantic II“ vůbec nezaostává za předchozími počiny, naopak mám pocit, že kapela, co do hitovosti, ještě více šlape do pedálů. Někde na půli cesty mezi bezstarostně hymnickým syntezátorovým popem a rockem pro odrostlé slušňáky staví na svých nejsilnějších zbraních. Letošní hity mají opravdovou jiskru, nešetří na důmyslné melodice a hlavně jsou výtečně zprodukované a aranžované. S lehkostí mladíků se tak tihle čtyřicátníci dokáží vyhnout nudě a působí přesně tak, jak chtějí, tedy autenticky a zábavně.

Cením si toho, že THE NIGHT FLIGHT ORCHESTRA nikdy nesklouznou k bezúčelnému patosu a jejich pompézní styl rozhodně nejde naproti nějakým vážným rockovým manýrám a uměleckým zdržovačkám. Tenhle projekt je o zábavě, ovšem i o skvělém řemesle. Nikdy nedocílí bytelnosti takových TOTO, JOURNEY či SURVIVOR, už jen z toho důvodu, že fungují v zcela jiné době a jejich motivace k podobné tvorbě je vedena prostřednictvím jiných okolností, tužeb a emocí. Právě i díky tomu mám tuhle kapelu v oblibě. Větší než malou špetku nadsázky v jejich zvuku si dokážu užít. 

TNFO znají mapu a jsou velmi zručnými hitmakery, dokáží v pravou chvíli geniálně propojit několik povědomých partů v zcela nové hitové monstr číslo. Někde vezmou klávesovou vyhrávku a nenápadně si ji poupraví, jinde pro změnu harmonii, ve Stridovi mají v popředí kvalitního a originálně znějícího vokalistu, který celku přidá na osobitosti. Zkrátka jejich hudba v mnoha rovinách funguje. O hloubce jejich přímočaré hymny nikdy nebudou, to si pište. Ovšem to nikdy nebyly ani písně jejich vzorů, všech těch dospělých nekonfliktních kapel z raných osmdesátek, na které si tak nápadně hrají. Novinka se ještě více kloní na stranu popu, syntezátorových partů a uměle vyhlazené rytmiky. Mňam, to je dobře.:-) Rockový fundament byl o další kousek potlačen, skladbám to však přidává na svěžesti a schopnosti víc být v souladu s dnešní dobou. Když bych měl vypíchnout stěžejní kusy kolekce, musel bych zmínit snad devět věcí z dvanácti, a tak si prostě na rovinu řekněme, že sbírka překypuje skvělými hurikánovitými hymnami a příjemnými melodiemi. 

Svou popovou nonšalancí naladí již syntetický vanhalenovský úvod v otvíráku „Violent Indigo“, byť v rámci přísnějšího náhledu na věc kapela naplno udeří až s třetí skladbou, omračující nádherou „How Long“, jenž staví na poutavé zpěvové lince a výrazné gradaci. Příklon na stranu 80´s popu podtrhuje i párty skladba „Chardonnay Nights“. Naopak v mantinelech 100% AOR produkce se nachází „Midnigt Marvelous“. Jsou zde i slabší kusy, mezi které řadím třeba „Chance“. Jde však o ojedinělé položky na seznamu. Když jsem výše zmínil propojování povědomého z historie populární hudby v zcela nové vypalovačky, jako jeden příklad za všechny by mohla sloužit zdejší skladba „You Belong To The Night“, kde se strhující běh banální tucky daří propojit s klávesovým partem vzdáleně připomínajícím song „A Question Of Time“ od DEPECHE MODE a skvělým refrénem. Z mého pohledu jde ve výsledku o jednu z nejzdařilejších položek nahrávky. 

Když kapela přijde občasně s trochu snadněji oposlouchatelným songem, jako v případě „Zodiac“, zaváhání ihned napravuje dvěma snad nejvíce nabušenými kusy. Filmově strhující jízdou „White Jeans“, jenž představuje snad nejsilnější esenci hitovosti osmdesátých let, a pak také dojemnou nostalgickou rozlučkou „Moonlit Skies“, která mimo to, že navozuje doslova husí kůži, ve svém refrénu vlastní melodii velice podobnou letnímu šlágru roku 1984 - „I Just Called To Say I Love You“ od Stevieho Wondera. Alespoň já tam cosi podobného slyším. Z mého pohledu je dvojka o něco silnějším albem než první díl „Aeromantic“ a celkově druhým nejlepším od tohoto projektu.

15.09.2021	Diskuse (4)	Stray janpibal@crazydiamond.cz