THE NIGHT FLIGHT ORCHESTRA - Aeromantic

80%

Pracovat s kýčem se musí umět a že ho jsou zde hromady, to nikoho opravdu nemusí trápit. Björn Strid a jeho přátelé servírují na palubě svého letadla melodickou dobrotu na zlatých podnosech. Nadměrné množství sladkého sirupu je přímo vyžadováno a ze šlehačky jsou stavěny na vrcholcích dortů obří homole. Na pasažéra, který už třicet let marně vyhlíží, kdy znovu přijdou do módy trvalé, tahle kapela totiž přímo cílí. Vážně, miluji osmdesátá léta a proto mám velmi rád i THE NIGHT FLIGHT ORCHESTRA, o kterých jsem přesvědčen, že již několik let představují to nejúžasnější na evropské AOR a melody-rockové mapě opěvující onu zmíněnou minulost.

Po naprosto bezchybné minulé desce „Sometimes The World Ain´t Enough“ si kapela nemohla dovolit výraznější pochybení a nový materiál, byť kvalit posledních dvou počinů zřejmě ve své skladatelské rovině nedosáhne, rozhodně platí za povedené a velmi chytlavé dílko, prostřednictvím kterého tento projekt útočí bez zádrhelů a oklik na to základní. THE NIGHT FLIGHT ORCHESTRA se znovu rozhodli bavit a vložili veškerý svůj potenciál do líbivých hymen plných opulentních refrénů, které jsou již tradičně podporovány zdobnými klávesami. Ty vedle základního nástrojového vybavení prakticky dominují a udávají celému albu výrazně okázalou chuť.

Že skladby výtečně šlapou stvrzuje už úvodní vypalovačka „Servants Of The Air“, ve které dominuje svižnější energie i AOR stylizace připomínající britské RAINBOW v časech jejich tří alb nazpívaných Joe Lynn Turnerem v první polovině osmdesátých let. Harmonie mezi slokami a refrény pulzují někde na hranici mezi kýčem a klasikou a song vznosně upaluje stále vpřed podporován vícehlasy. Nevím jak vy, ale já občas v aktuálních písních tohoto projektu slyším i vliv slavných krajanů ABBA. A je to zjištění, které mne naplňuje spokojeností. :-)

Dvojka „Divinyls“ je jasný singlový vál, který sice nemá objem, pestrost a energii první skladby, ale rozhodně se bude líbit, díky své přímočarosti a křehčí melodice, ačkoliv se zároveň domnívám, že je to až třetí skladba „If Tonight Is Our Only Chance“, co chytí za srdíčko velkou spoustu posluchačů. Čtvrtá „This Boy´s Last Summer“ opět znamenitě šlape a, jak už čtenář spajk nedávno nadhodil v diskusi, vyloženě se noří po pás v kýči. Ano, Nuclear Blast moc dobře věděli koho podepisují a co od něho očekávají, a díky tomu dostáváme materiál, kde jsou laviny melodií pouštěny bez ustání.

Je však rovněž pravda, že té osmdesátkové stylizace je někde až moc a tak má posluchač občas problém udržet pozornost, neboť povrchní vábničky v podobě aranží čas od času opravdu zastíní ústřední skladbový postup. Pátá „Curves“ je první skladbou, kde u mne často nastal výpadek koncentrace. „Transmissions“ zase šlape jako ideální doprovod k nějakému sci-fi seriálu, který by se mohl stát obdobou našich Návštěvníků a titulní „Aeromantic“ má všechny parametry skvělé práce THE NIGHT FLIGHT ORCHESTRA. Album dál střídá silnější momenty se slabšími, ale jeho úplné vyvrcholení přichází až v podobě posledních dvou songů, které osobně považuji za to nejlepší, co nová deska nakonec nabízí. Jde o skladby „Sister Mercurial“ a „Dead Of Winter“, které patří k těm několika položkám, jenž udržují hitový potenciál, svěžest a nápaditou líbivost vrcholů předchozích desek. „Aeromantic“ je však stále velmi slušná práce, byť o její původnosti nemůže být řeč.  

09.03.2020	Diskuse (1)	Stray janpibal@crazydiamond.cz