THE NIGHT FLIGHT ORCHESTRA - Give Us To Moon

70%

Nic naplat, Stridův AOR/80´s retro-projekt si na své sedmé řadové desce „Gives Us The Moon“ drží stále kouzelnou formu provedení. Ovšem není všechno zlato, co se třpytí. Protože když to vezmu z druhé stránky, co se týče melodií a celkově nápadů využitých v rámci skladeb, působí to celé na mne již trochu nastavovaně. Punc přirozeného dovádění se v případě THE NIGHT FLIGHT ORCHESTRA postupně (a čím dál více) přetavuje do podoby schématické zábavy, která je očekávána. Určitý ústup od přirozeného toku věcí byl k zaznamenání již na albech „Aeromantic“, především pak na prvním z obou dílů. Aktuální materiál více méně navazuje na stále zabydlenější trend povrchnosti. Ale abych jen nekritizoval, novinka vlastní znovu detailně vyleštěný zvuk a závratnou „disco“ stylizaci, evokující autentickým způsobem dění v hymnickém zaoceánském popu a rocku osmdesátých let.

Od pozoruhodného intra, kde hlasatelka v letištním rozhlase vyvolává jména jednotlivých členů kapely a vyzývá je k nalodění, až po závěrečnou majestátní jízdu „Stewardess, Empress, Hot Mess (And The Captain Of Pain)“ zde posluchač dostává znovu dokonale vyleštěnou sadu. Slabiny slyším rozhodně jinde, než v poutavé stylizaci díla. Možná se na nedostatku skutečně nadprůměrných nápadů u nových věcí dnes podepsal hlavně tři roky starý dobrovolný skon kytaristy a ústředního skladatele sestavy Davida Anderssona. Ten byl Stridovým spoluhráčem i u melo-deathových SOILWORK a v rámci TNFO platil za tahouna celého projektu. Přestože si kapela drží vysoký standard provedení svých nahrávek, Davidovy nápady zde prostě nyní chybí. Otázkou dnes tak zůstává, kam a jestli vůbec se budou švédští THE NIGHT FLIGHT ORCHESTRA v budoucnu ještě posouvat? Stylizace do bujaré párty na palubě mezikontinentálních letadel je kapele dávno vlastní, zvuk připomínající osmdesátky rovněž, ale jak dlouho se s tím vším ještě dá vyžít, to je otázka.

Pokud jste velkými fanoušky THE NIGHT FLIGHT ORCHESTRA a berete od nich prakticky všechno, protože vás tahle podoba hudby prostě baví, pak budete asi spokojeni i letos, naopak, pokud patříte k jedincům, kteří mají nutnost v sobě udržovat jistý odstup od věcí a vládnete schopností hodnotit hudbu rozličných stylů s nadhledem, pak vám zkrátka neunikne nápadný odliv podnětných míst a ještě větší příklon k popu (např. tucka „A Paris Point Of View“). Co dříve působilo docela autenticky a svěže, dnes nezakryje nemalý punc samoúčelnosti a nárůst prvoplánu. Ani otvírák „Stratus“, ani následná „Shooting Velvet“ nemají z mého pohledu onen tah velkých čísel minulosti, to až s hitovkou „Like The Beating Of a Heart“ dostanou aktuální nápady TNFO patřičnou sílu a směr, na což vcelku obstojně naváže ještě třeba píseň „Melbourne May I?“, povzbudivý song vystavěný na vlně dopaminové euforie, který může dát vzpomenout na tvorbu třeba kalifornské supernovy počátku osmdesátých let SURVIVOR.

Poměrně rozmáchlé album dál střídá lepší a jalovější chvilky a ze svého směru a zvukové bombastičnosti neuhne ani o píď. Občasně tak dostaneme výtečnou pop/rockovou vypalovačku s osmdesátkovým zvukem, naplněným chtěnou klávesovou nabubřelostí („Cosmic Tide“), ne nepodobnou určitým fázím kariéry kapel jako YES či ASIA, občas naopak číslo, které spíše připomíná zábavní televizní pořady dané doby (přemotivovaná „Way To Spend The Night“ nebo titulní „Give Us To Moon“). Překvapivě mne baví dojemná polobalada „Runaways“, postavená na silných pěveckých linkách a výrazném partu piána. Co se týče životabudičského efektu, se právě tahle zajímavá píseň z okázalého, byť většinovou náplní jen mírně nadprůměrného, celku vyjímá. 

13.02.2025	Diskuse (3)	Stray janpibal@crazydiamond.cz